Jedno je jisté, do opozičních lavic usedne po volbách Evropa

Spekulace o složení příští vlády nabízejí různě divoké varianty, ale při všech možnostech vychází totožná opozice - byť to nemusí být na první pohled zřejmé. Menšinovou silou ve sněmovně bude po těchto volbách Evropa.

Šanci překonat pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do dolní komory mají ANO, ČSSD, KSČM, SPD, ODS, KDU-ČSL, TOP O9 a Piráti. Jednoznačně proevropskou orientaci má ze zmíněných stran pouze TOP 09. Jednoznačná v tomto případě znamená, že se vztah strany k evropskému společenství neliší v závislosti na tom, kdo za ni právě mluví, téma nerozděluje členskou základnu ani stoupence strany - a nežongluje se s ním podle toho, kudy zrovna vane veřejné mínění. Ale přesně tohle lavírování platí pro většinu vyjmenovaných subjektů.

Zkrachovalý projekt

Hnutí ANO nemá pevné ideové podloží a kypří ho podle toho, jak velí koláče popularity. Lídr ANO Andrej Babiš začínal ve vládě jako vlažný zastánce další integrace a společné měny, do předvolební kampaně ale vstoupil prohlášením, že euro nechce, protože je to “zkrachovalý projekt” - a odmítá větší integraci, protože si nepřeje, aby nám “Brusel zasahoval do dalších věcí.” Současné vedení lidovců opakovaně potvrdilo proevropskou a prozápadní orientaci, síla strany v regionech reprezentovaná zejména hejtmanem Jiřím Čunkem  už to tak jednoznačně nevidí.

Sociální demokraty vztah k Evropě a obecně Západu štěpí na několika úrovních. Různě mluví její čelní představitelé, voličská základna je většinově euroskeptická a poslední čtyři roky ukázaly, co může způsobit, když se do zmíněného koktejlu přidá rozleptávání strany z Hradu. Lubomír Zaorálek přicházel na ministerstvo zahraničí coby člen nejsilnější vládní partaje s plnou podporou premiéra a bez hrozby apriorního bojkotu svých kroků koaličními partnery. Od dob opozičněsmluvního Jana Kavana (1998–2002) neměl ministr zahraničí výsadnější postavení ve vládě. Přesto si zahraniční politiku postupně rozebrali jiní hráči - Hrad, ministerstvo vnitra, čínská obchodní komora…  A k Evropě říkají zástupci ČSSD něco jiného v úterý a něco jiného v březnu. Hlavní Evropan mezi sociálními demokraty Bohuslav Sobotka nadto s touto vládou končí.

Zbývají Piráti, ODS, SPD a KSČM. Piráti se musí ještě vyloupnout, protože hlavně u nich platí, že co člen, to názor. ODS má pevnou euroskeptickou bázi a extrémisté z SPD společně se zdejšími stalinisty dlouhodobě požadují referendum o vystoupení z EU. Rozložení sil můžou lehce pozměnit proevropští STAN, pokud se dostanou do sněmovny, ale nebudou mít sílu jej zvrátit - sami ani ve spojení s TOP 09.

Co tedy bude znamenat odchod Evropy do opozičních lavic? Jedna rovina jsou konkrétní politiky. Z Česka se po volbách může stát trojský kůň Ruska v Evropě. Miloš Zeman jím už je. Vláda, která jediná je relevantní z pohledu evropských partnerů, doposud držela opratě protiruských sankcí v rukou.  S dominantním postavením hnutí ANO v příští vládě to může být jinak. Babiš opakovaně řekl, že sankce nefungují - funkčnost tu definoval tím, že Rusové se nemají k vrácení Krymu Ukrajině - a měly by se tudíž zrušit, protože “vadí byznysu.” Na byznysový pohled kývnou i pragmatici z případných koaličních partnerů, menšinová vláda ANO s podporou rusofilů z KSČM a SPD je pak sama o sobě definicí nové české politiky vůči Rusku.

V praxi si tuhle změnu lze představit tak, že zatímco dosud patří Česko k zemím EU, které německé kancléřce Angele Merkel kryjí záda v podpoře zachování protiruských sankcí, nyní budeme jedněmi z prvních, kdo se přihlásí s jejich zrušením, jakmile se začne drolit podpora v Německu. Politicky “krvácet” za zachování sankcí bude u nás jen TOP 09 zřejmě s podporou části lidovců a části Pirátů. Jinak nikdo. Ani dosud kritická ODS - pokud si z voleb odnese silný mandát Václav Klaus ml. a síla, již za sebou nashromáždil. Podrobně zmapovala vztah stran k Rusku v jejich politických programech Asociace pro mezinárodní otázky.

Jiná síla

Ještě rychlejší vítr fouká, pokud se z roviny konkrétní politiky posuneme o patro výš. Pohledem z Česka je Evropa v kómatu a čeká se na to, až ji Češi, kteří jako jediní vidí její skutečnou kondici, odpojí od přístrojů.  Jenže tak to není. Rok se s rokem sešel a do Evropy se po brexitové depresi vrátil optimismus. EU ekonomicky roste rychleji než Spojené státy i odcházející Velká Británie a euro má největší důvěru obyvatel od roku 2004. Stejně tak ve všech zemích s výjimkou Česka vzrostla za poslední rok důvěra v EU jako takovou.

Na pozadí toho evropské státy intenzivně řeší možnou proměnu eurozóny tak, aby ustála příští finanční krize, o kterých v poslední době mluví řada renomovaných ekonomů. Jistě, je to debata plná sporů a řadě zemí nepříjemná: například ekonomicky racionální transfery peněz od bohatších k chudším zemím eurozóny jsou minimálně zatím politicky neobhajitelné.

Dalším tématem je hlubší integrace evropské obrany, konkrétně na poli vyzbrojení jednotlivých států (to spatří světlo světa už v prosinci), a změna azylových pravidel tak, aby to zabránilo uprchlíkům riskovat cestu přes moře a proudit do Evropy tak jako před dvěma lety. Kvóty, na kterých se vybíjely politické strany v kampani, jsou ze stolu; hlavní pozornost se stočila na pomoc zdrojovým zemím migrace. U všech témat se řeší, jak dál postupovat společně - nikoli jestli vůbec.

Debaty mají konkrétní časový rámec: dva roky, které korespondují s možnou novou smlouvou o EU po odchodu Velké Británie. Harmonogram můžou samozřejmě změnit budoucí události, ať už otřes v eurozóně při případném bankrotu Itálie, o kterém se spekuluje, anebo rozpad mezinárodního řádu, pokud Amerika jednostranně odstoupí od jaderné dohody s Íránem. V takovém případě by státy a jejich společnosti reagovaly jako vždycky v dějinách. Zafungovala by přirozená dostředivá přitažlivost velmocí, u nichž by ti menší hledali stabilitu a bezpečí. V Evropě by se ten kruh vytvořil okolo Francie a Německa - a byly by v něm hlavně státy platící eurem, protože stejná měna ze všech dělá spojené nádoby.

V Česku se mezitím naposledy v televizní debatě lídrů v předvečer voleb řešilo, kdo je, či není pro referendum o odchodu z EU. Tak daleko zatím nejsme. Ale přehlížíme dění ve zmíněném evropském patře nebo se vůči němu přímo negativně vymezujeme a chystáme se tuto agendu umístit do centra zdejší politické moci – čímž riskujeme, že se nepřihlásíme tam, kam posledních dvacet osm let patříme. Riskujeme, že se z východní marky Západu staneme západní markou Východu.  Protože v prostoru bez co nejpevnějšího navázání na západní země funguje jiná dostředivá síla.