Jak Putinovi Noční vlci přistáli u Trnavy

Autobus vyjel z Trnavy a mezi poli pokračuje k nedaleké obci Dolná Krupá. Když se blíží k budovám natřeným maskovacím vojenským vzorem, šedovlasá cestující s nákupní taškou u nohou se postaví a přilepí obličej k oknu. Snaží se zahlédnout, co všechno skrývá areál, který se stal v posledních dvou týdnech středobodem zájmu slovenských bezpečnostních složek a prezident kvůli němu vyzývá vládu k akci.

Jinak než z autobusu to vidět není: budovy a přilehlé pozemky jsou kryty dvoumetrovou černou zdí zakončenou žiletkovým drátem. Na něm visí papírové cedulky s nápisy Vstup zakázán, zákaz focení. Na dodržování zákazů dohlíží několik bezpečnostních kamer a z parkoviště muž na skládací kempingové židli postavené vedle otevřené bílé dodávky. „Žádné Rusy tam nevidím,“ konstatuje žena a zase si sedá, „ale ty tanky tam opravdu jsou.“

Zájem lidí z Dolní Krupé -  ale i celého Slovenska – o bývalou inseminační stanici přemalovanou na khaki vzbudila v polovině července informace, že si v areálu zřídil svůj „evropský štáb“ ruský polovojenský motorkářský gang Noční vlci. Organizace je placená Kremlem a jeho šéf zvaný Chirurg, jinak také osobní kamarád Vladimira Putina, je jednou z položek sankčního seznamu EU, USA a Kanady. 

Rozruch z přistání Putinových propagandistů, kteří osobně pomáhali anektovat Krym a aktivně podporují separatisty na východě Ukrajiny, zesílil, když neznámý vlastník dronu zavěsil na internet snímky zachycující za zdí areálu tanky a obrněné transportéry a zákop s valem vypadající jako střelnice. A nervozita stoupla, když vyšlo najevo, že se na transportérech vlků za ostnatým drátem opakovaně proháněli i Slovenští branci, domobrana, kterou ministerstvo vnitra označilo za bezpečnostní hrozbu.

Slovensko včetně sousedů z Dolní Krupé teď pomalu zjišťuje, jestli mu základna Putinových mužů za ostnatým drátem skutečně vadí a k čemu má vlastně sloužit.

Jen se projeli

Před branou areálu čeká vousatý podsaditý muž, který má ten rozruch na svědomí: majitel areálu s budovou, které říkají klubovna, trnavský velkoprodejce motocyklů a slovenský člen Nočních vlků Jozef Hambálek. Na Trnavsku je to známá osobnost, je jedním z největších prodejců motorek na Slovensku a to první, co se o něm při hovoru od místních návštěvník dozví, jsou detaily o jeho přátelství s bývalým ministrem vnitra za SMER Robertem Kaliňákem, taktéž motorkářem.

Nedaleko od areálu s klubovnou Nočních vlků, směrem k Trnavě, stojí nejznámější hasičská zbrojnice široko daleko: Sdružení dobrovolných hasičů Pole, které Jozef Hambálek založil a proslavil ho zejména předělávkami vyřazených armádních transportérů na vyprošťovací vozy, a taky když pomocí státních dotací předělal zbrojnici na moderní areál. A nedaleko odtud Hambálek bydlí v rodinném domě.

Brzy po rozruchu kolem Nočních vlků ve svém objektu nechal slovenské novináře, aby si natočili a nafotili tanky zapůjčené z Vojenského historického ústavu  – jsou staré, prolezlé rzí a podle policie neschopné boje. 

Další novinářské návštěvy už od té doby odmítá a teď v otevřené bráně na domluvené schůzce říká, že tohle – pro české médium – je poslední výjimka.  Za branou se otevře pohled na nádvoří – jedno z více, která rozsáhlý areál se soustavou staveb a hangárů skrývá. V řadě tu stojí veterány, staré škodovky, vedle pod přístřeškem v řadě zaparkované sběratelské kousky starých amerických aut a v nízké budově vedle výstavu motocyklů. Na vedlejším nádvoří stojí tři tanky.

„Řeknu vám tři věty, něco si vyfotíte a konec,“ říká, „už mám toho dost, kvůli vám novinářům, co šíříte poplašné zprávy, běhám každý den od rána po úřadech, musím vracet tanky a střídají se mi tady všechny policejní složky,“ vyjmenovává Hambálek. Jenže snaha ukončit dohady a vzrušení nevyšla. Jozef Hambálek nechápe, kdo chce ještě jaké důkazy, že je všechno v naprostém pořádku, a proč nestačí fakt, že technikou v areálu se dá jen jezdit, nikoliv střílet? A že tu chce zřídit vojenské a dopravní muzeum, a až bude čas, tak s Nočními vlky projet cesty, kudy se ubírala 1. československá tanková brigáda. Muzeum mělo vzniknout už na podzim, zatím ale nemá potřebná povolení a rozruch kolem vlků všechno komplikuje. 

Hambálek chápe, že stanoviště označené jako evropský štáb Nočních vlků v zemi, která je součástí NATO a EU, budí pozornost, ale on s tímhle nic nemá. „Jsme jen sdružení šesti Slováků, nic víc. Jsem člen Nočních vlků, ale tady na Slovensku,“ říká a bere si na focení motorkářskou klubovou vestu. Je trochu jiná než ta, kterou na sobě mívá Chirurg a jiní ruští Noční vlci, například člen jejích úzkého vedení Jevgenij Strogov, který tu byl osobně spolu se zástupci ruské ambasády na slavnostním otvírání klubovny. 

Předseda sdružení Noční vlci – Evropa má na vestě azbukou vyvedeno Rossija, ale na zádech mu chybí kruhový znak vlků, což v motorkářském světě znamená, že zatím nesmí nosit takzvané „plné barvy“ klubu. Je už sice jeho členem, ale zatím jen ve zkušebním režimu. Aby takový člen poskočil ke znaku  na zádech, musí pro klub plnit úkoly. Na motorkářské scéně to znamená, že členové ve stupni „prospect“, jak se tato fáze jmenuje, pomáhají s organizací klubových akcí, jsou k ruce prezidentovi klubu a dalším plnobarevným členům. Zkrátka dělají, co dostanou za úkol. 

Jaké úkoly dostává z Ruska testovaný Jozef Hambálek a zda v jejich rámci zřídil pro vlky klubovnu, jasné není. Vztahy s ruskou centrálou rozebírat nechce. „Všechno chce nějaký čas, doufám, že barvy mít brzo budu,“ říká. Pak ho z rozjímání vytrhuje focení. „Smažte to! Tuhle fotku nechci,“ říká na snímek, který ho zachycuje v klubovně Nočních vlků vyzdobené vlajkou makedonských nacionalistů, zástavou „pabědy“ - vítězství z roku 1945 a taky podivnou kombinací ruské a sovětské vlajky s carskými motivy, se kterou Noční vlci na akcích mávají – v souladu se svou hlavní myšlenkou, že Rusko jako slovanský vůdce by mělo mít svou někdejší moc. „Chci být na fotce jen se slovenskou vlajkou, na znamení, že jsem slovenský patriot,“ vysvětluje Hambálek. 

Smazat chce i fotografii tří tanků (vyprošťovací tank, tank určený k výcviku řidičů a klasický tank T-55), protože se mu nelíbí, jak záběr tanků zachycuje areál. Transportéry, které získal jako vyřazené od armády a na nichž opakovaně cvičili Slovenští branci, na zpřístupněném prostranství vidět nejsou, nahlédnout ale Hambálek nedává zdaleka na všechna místa rozlehlého areálu. „To nebylo šťastné,“ říká o výcviku nacionálně laděné domobrany, kterou teď označují na Slovensku za bezpečnostní riziko i politici, kteří proti Nočním vlkům dosud kriticky nevystoupili. „Neměli zázemí, tak jsem jim vyhověl, o nic víc nešlo. Jen se projeli.“

Do Bratislavy a zpět

Vrchní velitel sil Slovenských branců, jak se třiadvacetiletý student archeologie Peter Švrček oficiálně tituluje, vystupuje ze svého nissanu v centru Trnavy. Než zabouchne dveře, strčí si za přední sklo kartičku invalidy. „Ta je dědova, ale půjčuju si ji, nechci platit za parkování,“ usmívá se muž s vlasy ulíznutými gelem dozadu po vzoru účesů z 30. let.  I v horkém dni je ustrojen do oblekových kalhot, košile, kšand a kožených polobotek – rád prý dbá na slušný zevnějšek. 

„S panem Hambálkem, jako prezidentem Nočních vlků pro celou Evropu, jsme hovořili o oboustranně prospěšné spolupráci,“ říká Švrček u kávy. „A byl jsem rád, že nám umožnil použít jeho nebojeschopnou techniku. I my na našich cvičeních používáme pouze expanzivní zbraně, Slovenská domobrana musí být schopna plně kooperovat s armádou, pokud by došlo k ohrožení civilních životů, takže branci musí mít všechny schopnosti a vědomosti jako armáda.“ 

Peteru Švrčekovi rozruch kolem základny vlků zjevně působí příjemnější pocity než Jozefu Hambálkovi. „I negativní reklama je reklama. Musíme být společnosti denně na očích, musíme se postupně vmasírovat do povědomí,“ prohlásil už v dokumentárním filmu českého režiséra Jana Geberta z produkce HBO s názvem Až přijde válka, který Slovenské brance několik let natáčel. 

Režisér sledoval vycházející hvězdu proruské propagandy a nacionalismu od jeho maturity, to už měl v té době za sebou výcvik u ruských kozáků a kolem sebe skupinu mládenců, kteří se cvičí na vojáky – Slovenské brance dal dohromady ve svých šestnácti letech. Film zachycuje i momenty, kdy se mu podařilo se svou organizací dostat se do škol, učit děti branným dovednostem a přednášet jim u mapy o velkém slovanském světě. „To jsme my, Slované – jaké obrovské území!“, rozplývá se ve filmu nad mapou, na níž dominuje Rusko. Dnes už se ze západu Slovenska rozrostli branci do všech krajů, v sedmnácti oddílech je jich kolem dvou set. Peter Švrček - jak říká - je ve své velitelské roli placen z členských příspěvků, každý branec platí měsíčně do pokladny pět eur na činnost spolku. „Každý druhý víkend mají oddíly cvičení,” vysvětluje.

Ve svém živlu je přítel Nočních vlků i o den později na manifestaci svolané některými motorkáři před budovu ruského velvyslanectví v Bratislavě na podporu klubovny v Dolní Krupé a proti „liberálním západním štváčům“,  jak to nazývá jeden z přítomných manifestujících motorkářů. Hambálek a jeho šest brachů, slovenských Nočních vlků na setkání u ruské ambasády nakonec nedorazili, i když se na něj vydali -  cestou do Bratislavy si to však rozmysleli a otočili se zpátky k Dolní Krupé. Podporovatelům před ambasádu pouze vzkázali, že už je to na ně všechno moc zpolitizované, tak že za podporu děkují jen na dálku. Přihlížející motorkář utrousí ke svému sousedovi, že se už Džono – jak se Hambálkovi říká -  asi nechtěl předvádět na veřejnosti se Slovenskými branci.

„Budeme pokračovat a budeme cvičit občany Slovenské republiky, jak se bránit, jak bránit svoje domovy, svoje rodiny a vlast,“ hřímá tu zatím na motorkářské akci Peter Švrček. A proti čemu vlastně chce tu zemi a její rodiny bránit? „Proti čemukoliv a komukoliv, co by ohrožovalo zemi a civilní obyvatelstvo,“ odpovídá hlavní slovenský branec důraznou dikcí a dodává: „Co to může být, to dopředu nevím, ale budeme připraveni.“

A Slovensko se zase musí připravit na pana Švrčeka: z dokumentu Až přijde válka vyplynulo, že pomýšlí na vstup do politiky. Tady, před ruskou ambasádou, má celkem úspěch – tleská mu část přihlížejících motorkářů, tleskají mu lidé, co tu velebí slavnou „sovětskou porážku fašismu“. Proslov se líbí i zhruba desítce voličů slovenského fašisty a poslance Mariana Kotleby, kteří se také dostavili.  

Dlouhá asfaltka

V obci Dolná Krupá jde po hlavní ulici paní, která ráno vykukovala z okna autobusu přes zeď areálu. Byla prý zvědavá, jestli to, co se psalo v novinách, je pravda – a zjistila, že alespoň zčásti ano. Viděla tanky, ale neviděla žádné motorkáře z Ruska. „Tak mohli být zrovna jinde,“ zamýšlí se. Když zjistí, že ruští motorkáři, o nichž toho v poslední době tolik slyšela, se sem nechystají nastěhovat a nejspíš základnu využijí jen občas při jízdách Evropou, nechápe, v čem je problém.

„Takže oni tu nejsou? Tak proč se o tom tolik mluví?“ ptá se. Nad námitkami, že jde o vůbec první základnu Putinových motorkářů v Evropské unii, že veřejně velebí Stalina, rozvážejí ruskou propagandu a pomáhali obsazovat Krym, chvilku přemýšlí, ale pak mávne rukou: „Stalin dávno není mezi námi a Putin nám nic neudělal. Ale já se o to nezajímám. Zeptejte se chlapů, ti rozumí motorkám. A těšili se na to muzeum.“

Dva muži před svým domem vytrhávají v parném dni z pangejtu trávu, o Nočních vlcích za humny vědí jen z televize. „Kdyby to nebylo ve zprávách, tak o tom nic nevíme, takže nemáme pocit, že se nás to týká,“ mávají rukou. „Ani to není přímo v obci, jen na jejím katastru, nikoho z nich jsme neviděli. Ani se tady o tom zase tak moc nemluví. Když je nevidíme, ať tam klidně jsou.“

Ty dva kilometry, které dělí obec Dolná Krupá od bývalého panského dvora, později podniku Insema a teď klubovny Nočních vlků s nápisem Muzeum, jsou, zdá se, pro obyvatele obce důležitá okolnost. Stačí na to, aby měli lidé pocit, že k nim ta situace skutečně promlouvá jen ze slovenského zpravodajství: děje se to přece jinde. Jsou tu ale i opačné názory. „Mně to celé vadí kvůli tomu, proč si Noční vlci tu klubovnu otevřeli. Aby nás provokovali – podívejte se, my jsme Rusko, my jsme silní, my můžeme. Nemám z nich strach, ale nelíbí se mi ten postoj,” říká na zahrádce pizzerie a cukrárny kousek od kostela sanitářka trnavské nemocnice Silvia Guzmická.

V tom se ale shoduje spíš s bratislavskými politology než se svými sousedy. „Noční vlci jsou součástí širšího ruského úsilí na ovládnutí geopolitického prostoru, z kterého se Rusko stáhlo. Je to ideologický nástroj současného ruského režimu,“ říká politolog Grigorij Mesežnikov. „Podařilo se jim vnést na Slovensko kauzu, která se stala klíčovou vnitropolitickou otázkou. Obsadit Slovensko samozřejmě nemůžou, ale podařilo se jim vnést na Slovensko určitý nepokoj, minulý týden se na jejich podporu sešli podporovatelé u ruského velvyslanectví a teď se může v Rusku psát, jak se jim tu na Slovensku dobře daří.“ 

Napřed vy

V zahradní restauraci Svijany v Dolní Krupé, obce s 2200 obyvateli,  je v pátek navečer docela plno. Mezi stolovníky je i zastupitel Marek Dekan, třicátník, který kandidoval jako nezávislý na listině Slovenské národní strany a připravuje se opět na kandidaturu do zastupitelstva, volby tu mají už na podzim. „Základna Nočních vlků by mi vadila, pokud je to pravda, protože obci to nic dobrého nepřinese. Už teď  jsou lidi rozdělení na ty, co jsou pro Ameriku, a na ty, co jsou pro Rusko. Čím víc se o tu tématu bude mluvit, tím víc se budou lidi polarizovat,“ vysvětluje  zastupitel. „Přál bych si, ať si dál můžeme řešit svoje a takové problémy ať k nám nevstupují.“

Jenže ony už tu jsou a zdá se, že  jen tak nezmizí. O Dolní Krupé se píše v novinách na Slovensku každý den. Ministerstvo vnitra  vedené stranou Smer už po kontrole areálu prohlásilo, že s Nočními vlky nemohou nic dělat, protože neporušili zákon. Později to samé zopakoval i policejní ředitel Milan Lučanský, a požádal vládu, ať se k výsadku Putinových motorkářů postaví jasněji. „Kdyby si chtěl třeba Taliban u nás založit nadaci, všichni víme, že je na teroristických seznamech. U Nočních vlků mi politické stanovisko chybí,“ vysvětloval policejní šéf. 

Vláda ovšem dál mlčí – na bezpečnostní riziko pro zemi upozornilo jen ministerstvo zahraničí a prezident Andrej Kiska, premiér Peter Pellegrini (SMER) vzkázal policejnímu řediteli, že se k Nočním vlkům vyjádří až po policii a generální prokuratuře, dřív ne. A občané už ohlásili protest proti přítomnosti motorkářského gangu na 21. srpna, tedy symbolicky v den výročí sovětské okupace 1968. 

I zastupitel Dekan bude muset Noční vlky zřejmě řešit,  požádali ho o to občané Dolní Krupé v petici. Parta třicátníků, která ji napsala a už týden pod ni shání podpisy, v ní žádá zastupitelstvo, aby Nočním vlkům zamezili pobývat za obcí úředně. Jozef Hambálek totiž operuje s klubovnou a chystaným muzeem v rozporu s územním plánem, objekt je určen k hospodářským účelům. Petice také upozorňuje na nebezpečí spojená se „zahraniční polovojenskou organizací“ a apeluje, aby zastupitelstvo Hambálkovi změnu územního plánu neschválilo. 

Teď dva z nich balí petiční arch a odcházejí z restaurace, kde sbírali podpisy. Podepsat přišli během hodiny a půl dva lidé, dosud svůj podpis připojilo přibližně 100 obyvatel obce. „Chtěli jsme udělat gesto, aby bylo vidět, že nejen ta bratislavská kavárna, jak se tu říká, ale i lidé z malé obce k tomu mají jasný postoj,“ říká autor petice a místní občan, etnolog Matěj Karásek. „Vidím to celé jako zubní kartáček, který najdete v koupelně, když odejde návštěva. Pozor, už jsem tady, u tebe doma, a zůstanu!“ 

S kolegy Tomášem Bohunickým a Michalem Magulou, také občany Dolní Krupé, vzpomínají, jak se o chystané pobočce Ruska za domem dozvěděli  – přišel jim to říct známý, který tu informaci o základně Nočních vlků zachytil někde na motorkářském fóru. Pak se stáčí řeč na historické paradoxy. Že tu na kostele visí pamětní tabule se zločiny stalinismu a odvahou místních, kteří v červnu 1949 utvořili živý řetěz na obranu svého kněze před perzekucí komunistickou mocí. Jeden člověk byl zastřelen, druhý raněn, devět odsouzeno a mnozí odvlečeni do tábora nucených prací. A dnes jim tu kousek za vesnicí sídlí organizace, která uctívá Stalina. 

Tohle místním věřícím, kteří v pondělí po páté hodině přicházejí do kostela – a je jich tu asi čtyřicet –, na rozdíl od petičníků jako zajímavé téma hovoru nepřijde. „My o té klubovně nic nevíme a je nám to jedno. A jaký stalinismus že tady zabíjel?“ ptá se starší žena. Místní farář na cedulku koukne. „Aha toto,“ prohodí a snaží se vysvětlit, že ta klubovna je moc daleko na to, aby na ni viděl, a už vůbec nevidí dovnitř. „A promiňte,“ říká, „teď už musím jít zpovídat.“