G20: Německo Trumpa nesnáší, ale Angela Merkel ví, že Evropa ho potřebuje

Jestli je dnes v Německu nějaký politik terčem nenávisti, pak je to Donald Trump. Jeho nacionalismus, nezájem o životní prostředí a machistické vystupování jsou v přesném protikladu k hodnotám, které současné Německo v mezinárodní politice prosazuje. Americký prezident sem nyní poprvé přiletěl na návštěvu, která dobře ilustruje evropskou a německou rozpolcenost ve vztahu k jeho vládě.

Cílem návštěvy je hamburský summit zemí G20, na jehož úspěchu - v debatách o světovém obchodu a v prevenci migrace z Afriky - hostitelce Angele Merkel velmi záleží. A bez Trumpa, se kterým se již sešla, tento úspěch není možný. V Německu však současně začíná předvolební kampaň, ve které se na odporu vůči populistovi z Bílého domu dají dobře nasbírat hlasy.

Podprahový antiamerikanismus se snaží, prozatím jemně, využít sociální demokracie (SPD). Její kandidát na kancléře Martin Schulz o Trumpovi mluví jako o ohrožení demokracie a nabádá k odporu, další čelní politici SPD odmítají americké volání po vyšších zbrojních výdajích (ačkoli se k němu za Obamovy vlády sami zavázali). Kritizují, že je Merkel vůči Trumpovi příliš měkká, a že tato politika ústupků nefunguje. Jak ostatně ukázalo americké odmítnutí klimatické dohody z Paříže, kolaps nedávného summitu zemí G7 v Itálii a naposledy třeba snížení rozpočtu pro mírové sbory OSN zapříčiněné Spojenými státy.

Angela Merkel samozřejmě protitrumpovskou náladu v Německu cítí. I v tomto kontextu nedávno padla její hojně citovaná slova, že se Evropa už nemůže na některé spojence, myšleno ty anglosaské, automaticky spoléhat a musí vzít osud do vlastních rukou. Současně však kancléřka nese hlavní vládní odpovědnost: ví, že radikální řez ve vztazích s Washingtonem není možný ani žádoucí. Evropa je zkrátka na USA závislá.

Platí to už nějakých sedmdesát let - a ani při dobré vůli nebude EU ještě za nějakých třicet nebo čtyřicet let schopná zajistit svou bezpečnost bez americké pomoci.  Proto spolupracovníci kancléřky šíří pocit, že německo-americké vztahy nadále fungují.  Ani sama Angela Merkel po zmíněných neúspěších na summitu G7 či v klimatické politice nereaguje podrážděně, nýbrž pokračuje v trpělivé diplomacii.

A pro Evropu je tahle cesta otupování hran slibnější než jakýsi radikální odpor. Samozřejmě je třeba jasně, ale věcně a klidně vyjádřit nesouhlas, když nový americký prezident porušuje mezinárodní normy. Zároveň je však nutné setrvale přes síť kontaktů v americké administrativě šířit naše priority: loajalitu k NATO, zabránění obchodní válce s Čínou nebo s EU, udržení sankcí vůči Rusku.  Na velké rozhořčení je na evropské straně Atlantiku pořád dost času. Mnohem větší pozornost si momentálně zaslouží naše domácí úkoly. Především oživení evropského ducha spolupráce: nový vůdčí tandem Merkel a Macron v tomto smyslu působí nadějně (vývoj a volební preference v postkomunistické Evropě už méně).

Bez ohledu na Trumpa je také neudržitelné, aby kontinent s pěti sty miliony obyvatel svou bezpečnost „outsourcoval“ zpoza oceánu. Prioritou musí být přijetí větší odpovědnosti za vlastní obranu - mluvíme o výši obranných výdajů i o větší integraci ozbrojených složek. Stejně tak je nutná větší energetická nezávislost na Rusku a posílení ekonomického růstu v EU, z něhož budou mít prospěch všechny vrstvy společnosti.

A v neposlední řadě péče o evropské sousedství a strategická vize, jak by měla vypadat budoucnost Balkánu, severní Afriky a pásma Sahelu - protože s rozbouřenými sousedy nebude klidná ani Evropa. Bez cílevědomého řešení těchto evropských domácích úkolů bude radikální kritika Donalda Trumpa působit poněkud dětinsky. A hostitelka summitu G20 v Hamburku to dobře ví.