Evropa uprchlíkům v místech konfliktu pomáhá aneb Poučování z Prahy

Politici většiny parlamentních stran námi v jedné zásadní věci manipulují. Když přijde řeč na přijímání uprchlíků (v jakkoli malém počtu) nebo na vytváření společné evropské migrační politiky, automaticky odpovědí, že - slovy Andreje Babiše - „je třeba řešit to mimo Evropu“.  Poučují partnery z Evropské unie, že je třeba konečně pomáhat v místech konfliktu, čímž živí v Češích představu, že naivní Evropa (či německá kancléřka) chce pouze přijímat běžence.

To je však nesmysl. Evropa po roce 2015 výrazně navýšila pomoc v sousedství válečné Sýrie a hledá nové cesty podpory afrického rozvoje. Výraznou úlohu sehrává právě merkelovské Německo - a v kombinaci s restriktivními opatřeními na vnějších hranicích (zvláště na řeckých ostrovech, v Libyi a na jih od Sahary v Nigeru) to vedlo k dramatickému snížení počtu žadatelů o azyl. Dobře vidět je zvýšená evropská aktivita v Turecku, Jordánsku a Libanonu, kde jsou dopady syrské války nejhorší.

Na účet

Začněme Tureckem, které přijalo v absolutních číslech nejvíce uprchlíků na světě, více než 3,5 milionu. Skoro všichni žadatelé o azyl, kteří do Evropy přišli v roce 2015, putovali právě přes Turecko do Řecka. Poté však Evropská unie pod vedením Angely Merkel vyjednala migrační dohodu, která vstoupila v platnost koncem března 2016 (zde loňský rozhovor Respektu s architektem této dohody Geraldem Knausem).

Hlavním důsledkem bylo, že dramaticky klesl počet utonulých v Egejském moři i počet žadatelů o azyl připlouvajících do Řecka; negativním naopak humanitární krize na řeckých ostrovech, kterou popisuje nedávná reportáž Respektu. V rámci dohody EU také poslala do Turecka tři miliardy eur určené na podporu syrských běženců, tedy na onu “pomoc v místech krize”. Předtím EU Turecku se zvládáním nebývalé uprchlické krize pomáhala jen minimálně.

Třetina ze tří miliard mířila do vytvoření základního sociálního systému pro Syřany, kteří vesměs žijí v chudobě a seženou jen špatně placenou práci načerno. Více než milion Syřanů v Turecku dostal kartičku a účet, na který Evropa měsíčně posílá 120 lir (v přepočtu momentálně kolem pěti set korun).  Částku dostávají dospělí i děti a výrazně odlehčí rodinnému rozpočtu. Více než 90 procent Syřanů v Turecku žije mimo uprchlické tábory a musí tedy například platit nájem a účty na elektřinu.

Tento způsob pomoci je novátorský a má se stát modelem pro další humanitární krize. “Nedáváme potravinovou pomoc ze zahraničí, ale přímo peníze. Syřané je mohou utratit podle svých potřeb, dává jim to jistý pocit nezávislosti. Nakoupí v místních obchodech, a tím prospějí i lokální ekonomice,“ řekl Respektu Christian Berger, velvyslanec EU v Turecku.

Tato pomoc ale nepokryje všechny náklady. Odhaduje se, že 400 tisíc syrských dětí (více než třetina z celkového počtu) nechodí v Turecku do školy, protože musí rodičům pomáhat s vyděláváním peněz. EU proto začala na kartičky zvlášť chudých rodičů posílat peníze výměnou za to, že své děti budou pravidelně do školy posílat.

Asi polovina ze tří miliard eur evropské pomoci pak mířila do projektů, které mají spíše dlouhodobý rozvojový charakter a posilují kapacitu Turecka zvládat velký počet uprchlíků. Z evropských peněz bylo postaveno zhruba 200 škol, dostavují se dvě velké nemocnice, vzniknout má 178 zdravotních center pro migranty. Práci v nich najdou tři tisíce syrských lékařů a zdravotních sester, což také usnadní komunikaci s pacienty, kteří vesměs nemluví turecky, a uleví přehlcenému tureckému veřejnému zdravotnictví.

Nebýt jen závislý

Letos se EU dohodla, že na pomoc syrským běžencům v Turecku vydá další tři miliardy eur. „Finanční dávky chudým jsou pořád potřebné a budeme v jejich placení pokračovat. Nyní přislíbené tři miliardy ale půjdou přednostně na dlouhodobý rozvoj a integraci Syřanů do turecké ekonomiky,“ říká velvyslanec Berger. Unie platí nespočet školení a procedur, které mají Syřanům otevřít cestu na legální turecký pracovní trh. Tuto cestu však současně uzavírá ekonomická krize, do které se letos Turecko propadlo. Ta zvyšuje nezaměstnanost mezi místními a snižuje solidaritu Turků s běženci, kteří jsou soupeřem na pracovním trhu a jejichž přítomnost v přeplněných městech rovněž zvyšuje ceny nájmů.

Evropská pomoc zároveň vyvolává politické spory. Turecko právem upozorňuje, že z vlastního rozpočtu na pomoc Syřanům vydalo násobně více peněz - uvádí 33 miliard eur - a požaduje od EU mnohem rychlejší převody přislíbených financí. Evropa odpovídá, že musí zaručit maximální transparentnost, proto je administrativa spojená s vyplácením financí někdy zdlouhavá. Mnozí Evropané zase kritizují, že peníze evropských daňových poplatníků míří do země spravované autoritářským prezidentem, který porušuje občanská práva a okupuje část severní Sýrie. Unie si však nemůže partnera vybírat - a její pomoc reálně zlepšuje náročnou situaci Syřanů a snaží se přispět k jejich integraci v Turecku.

Už bylo řečeno, že EU v prvních letech syrské krize pomáhala Turecku minimálně. To je značný rozdíl oproti Libanonu a Jordánsku, kam již od roku 2011 plynul rostoucí proud financí určených na humanitární pomoc Syřanům. Již před rokem 2015 vydávala EU například v Libanonu ročně přes 300 milionů eur. Uprchlická krize roku 2015 ale změnila, respektive prohloubila způsob evropské pomoci.

EU podepsala s Jordánskem a Libanonem dva kompakty, které sahají za hranice běžné humanitární pomoci. Kompakt s Jordánskem, který popisuje odemčená reportáž Respektu z roku 2017, spočívá v udělení více než sta tisíc pracovních povolení syrským běžencům výměnou za další pomoc a úpravu vzájemných obchodních pravidel mezi EU a Jordánskem. Cílem je, aby uprchlíci nebyli pasivně závislí na humanitární pomoci, aby se díky legální práci mohli postupně postavit na vlastní nohy a získali pocit, že mají životy pod kontrolou. Jordánsko ale trpí masivní nezaměstnaností zvláště mladých lidí. Pracovní povolení proto tamní vláda vydává Syřanům jen v některých sektorech: při sezónních zemědělských pracích, ve stavebnictví, v textilkách.

Kompakt s Libanonem zkouší – kromě klasické humanitární podpory, k níž patří třeba příspěvky na potravinovou pomoc OSN - zemi ulevit strukturálně. Skrze pomoc běžencům vytváří veřejné systémy, například zdravotnický nebo vodárenský, které v Libanonu prakticky neexistují. Profitovat z této pomoci tedy nemají jen utečenci, ale i místní chudí. EU též například platí veškeré náklady spojené s odpoledními směnami, které musely být kvůli vysokému počtu syrských dětí zavedeny na stovkách škol.

Znovu se zapojit

Projekty v Libanonu a Jordánsku jsou placeny ze svěřeneckého fondu pro Sýrii, jehož největšími donory jsou Dánsko a Německo. Česko s příspěvkem pěti milionů eur plní své závazky. Ani masivní finanční pomoc mimo Evropu ale problémy zdaleka neléčí. Turecko, Jordánsko i Libanon jsou ve vážných ekonomických krizích, které zvenčí nejdou vyřešit. Zvláště ve dvou menších zemích k nim výrazně přispěla právě syrská válka a s ní spojené uzavření hraničních přechodů a obchodních tras v regionu. Evropská pomoc tedy jen zmírňuje závažné problémy a nespokojenost velké části běžných Libanonců, Jordánců a Turků.

Neustále opakované poučování z Prahy, že by Evropa měla pomáhat v místech původu migrantů, tedy nedává smysl. Evropa v místech konfliktů dávno leccos dělá. A manipulativní jsou tyto argumenty ještě ze dvou dalších důvodů. Jsou to prázdná slova, protože sami nejdeme příkladem; čest výjimkám, jako je lékařský program Medevac nebo zmíněné platby do svěřeneckého fondu pro Sýrii. Ve výdajích na rozvojovou pomoc patříme - přes řadu slibných pokroků minulých let, které rozebírá tento rozhovor - k horším v EU.

Pomoc na místě též neznamená, že bychom se měli vyhýbat přesídlování jasně omezeného počtu lidí přímo z míst konfliktů. Tento systém již desítky let spravuje uprchlická agentura OSN: vybírají se zvláště potřební jedinci i rodiny a každého pečlivě prověří tajné služby. Cílem přesídlení je alespoň trochu ulevit zemím, které čelí tak velkému počtu běženců, že se o ně přes stoupající pomoc z Evropy nedokážou dostatečně postarat. A také alespoň někomu dopřát šanci na nový život.

Česko se přesídlovacích programů dlouho účastnilo, pozastavilo je po nástupu uprchlické hysterie v roce 2016. Vláda by se do zavedené a funkční politiky měla opět zapojit. V současné veřejné náladě to sice není realistické, ale to neznamená, že bychom tento krok měli - ve jménu solidarity a humanismu, jež leží v základu stoleté republiky - po našich politicích přestat vyžadovat.

Autor byl v listopadu na studijních cestách v Turecku, Libanonu a Jordánsku, které financovala Evropská unie