Doba, kdy politici plnili velká náměstí a pronášeli projevy, je pryč

Ke třiceti letům pádu Berlínské zdi vydal týdeník Die Zeit seznam stovky nejvlivnějších mladých východních Němců. Jedním z politiků ve výběru byl sociální demokrat Patrick Dahlemann. Zaměřuje se na zaostávající regiony ve spolkové zemi Meklenbursko – Přední Pomořansko a dennodenně stojí před otázkou, která je před politiky většiny západních demokracií včetně Česka: Jak oslovit lidi, jejichž důvěra v politiku je hluboce otřesená? Do Prahy Dahlemann přijel na pozvání Friedrich Ebert Stiftung.

Máte funkci, která je v německé politice ojedinělá. Co přesně děláte?

Po zemských volbách v roce 2016 se koaliční vláda sociálních a křesťanských demokratů dohodla, že se musíme cíleněji zaměřit na zaostávající východní kout naší spolkové země, tedy na Pomořansko. Vznikl úřad náměstka zemské vlády pro tento region, což je v Německu ojedinělé - náměstci se jinak starají o tematický rezort, třeba oblast vnitra. Dostal jsem do ruky různé instrumenty, kterými mohu zvláštním potřebám Pomořanska pomáhat. Třeba fond, jenž může podporovat menší projekty, které by jinak neměly nárok na financování. Zřídili jsme také radu, kde sedí i lidé z kultury, byznysu a občanské společnosti a v jejímž rámci probíráme, co by regionu pomohlo. Zatím je to v Německu jedinečný model, ale myslím, že všechny spolkové země - i všechny evropské země - mají oblasti, kde se ať už z objektivních či psychologických příčin šíří pocit zaostávání. A je jen dobře, když politika takovým regionům věnuje víc pozornosti a vytváří pro ně vhodné koncepty.

Čím je Pomořansko specifické - a zaostávající?

Samozřejmě máme v kraji i krásné dovolenkové destinace jako ostrov Usedom, město Stralsund, pobřeží Baltu. Historicky však kraj gravitoval směrem ke Štětínu a Gdaňsku, které po druhé světové válce připadly Polsku. Nyní je součástí spolkové země, jejíž těžiště leží v Meklenbursku, a hlavní město Schwerin, a tedy všechny úřady, svazy, se nachází daleko. Také průmyslové jádro je v této západní části spolkové země, u nás je významné spíše zemědělství a turismus.

Sám pocházíte z malého města v Pomořansku. Jak se od pádu Berlínské zdi, tedy vlastně za vašeho života, proměnilo?

Hlavně se hodně povedlo - bylo to takové ošklivé kachňátko, z něhož se stala labuť. Vzniklo městské centrum a v regionu jsme výjimeční tím, že máme průmysl. Působí u nás světový lídr ve výrobě rotorů pro větrníky, skoro všechny větrníky na světě v sobě mají součástku vyrobenou u nás, na to můžeme být hrdí. Ekonomický vývoj je dobrý, nezaměstnanost klesla z více než třiceti procent v 90. letech na dnešních méně než deset procent a jsou to stále úvazky se slušnými mzdami. Nemám tedy moc důvodů pro pesimismus a neustálé stěžování si.

A kde se jinde bere pocit zaostávání?

Nesmíme – a zvlášť jako politici - zapomínat ani na nepříjemné stránky změn. I moje město ji přese všechno má. Mívalo 14 tisíc obyvatel, teď jich má asi osm tisíc. Pravda, v posledních letech se k nám více lidí stěhuje, než jich odchází, cíleně třeba verbujeme zpět rodáky, kteří odešli do jiných částí Německa. Celkem ale město ztratilo 40 procent obyvatelstva, a to v duších i hlavách lidí zanechá stopu. Starší žena, jejíž děti se kvůli práci odstěhovaly stovky kilometrů daleko a která málokdy vídá svá vnoučata, to samozřejmě považuje za problém. A je to téma, o kterém musíme také mluvit. Lidé tu po sjednocení Německa prošli neskutečný otřesy, skoro každý měl v rodině nezaměstnané. Strach ze ztráty zaměstnání region skoro paralyzoval, lidé třeba nechtěli naštvat šéfa, protože se báli, že pak při propouštění budou další na řadě. I to patří k příběhu posledních třiceti let. Jako politik to musím mít na mysli a snažit se, aby plody současného růstu cítili opravdu všichni.

Jak tedy konkrétně vypadá vaše pracovní náplň?

Jsem současně poslancem v zemském parlamentu, a tak každé pondělí trávím ve svém volebním okresku - tvoří jej 23 obcí a snažím se do nich pořád jezdit. Když jsem prvně kandidoval a prohrál, tak jsem si řekl, že první den po volbách je vlastně prvním dnem před dalšími volbami. Pokračoval jsem tedy dál, snažil se za lidmi jezdit. Myslím, že jsem poslanecký mandát získal právě díky tomuto přístupu a dál v tom pokračuji: chodím na koncerty místních hudebních škol, řeším problémy dělníků v přístavu nebo když se objeví problém kolem nějaké stavby. Myslím, že žádný problém není pro politika příliš malý; odmítám lidem říkat, že za dané téma nejsem odpovědný, takový výraz jsem vyškrtl ze slovníku. V úterky a středy mám zasedání v hlavním městě Schwerinu a zbytek týdne zase trávím v Pomořansku. Hodně potkávám kolegy z polské strany hranic, neboť se snažíme rozvíjet přeshraniční spolupráci, a mluvím s místními podnikateli a občany.

Co je nejpodstatnější?

Získat si renomé jako politik, který se o lidi opravdu stará. Je to vážně někdy náročné, třeba daný problém chápete, ale neumíte pomoct. Ale čím déle to děláte, tím snáze to jde: získáte síť kontaktů, na které se v konkrétních případech můžete o radu obrátit, máte zkušenost, jak na ten který problém reagovat. Mimochodem k cílům naší politiky a k naší regionální strategii také patří přesun financí z centra spolkové země směrem k obcím, aby více problémů mohly řešit samy na místě. K zaostávání minulých třiceti let patřilo i to, že obce byly podfinancované, mnohdy zadlužené.

Hovořit víc s občany. O této potřebě se hodně mluví i v Česku, ale často to zůstává v dosti abstraktní rovině. Jak to konkrétně děláte?

V mém volebním obvodě jsem třeba již před lety rozvinul formát večerních setkání u jídla. Spolu se zemskou premiérkou jezdíme i do nejmenších obcí, kde žije třeba jen 200 lidí. Ve městech si politici pomalu šlapou po nohách, událostí se tam koná hodně. Ale tohle je způsob, jak zasáhnout voliče, kteří jsou daleko od těchto debat, a jít přímo za nimi. Zemská premiérka vždy řekne pár slov na úvod a pak se opravdu přesouváme od stolu ke stolu a mluvíme s lidmi. Doba, kdy politici plnili velká náměstí a pronášeli projevy, je - myslím - pryč. Místo málo velkých mítinků je třeba dělat hodně malých. A mluvit s lidmi napřímo. Dívat se do očí, někdy třeba i mlčet, ukázat mezi čtyřma očima empatii, vcítit se do situace lidí.

Kdy a jako často je pořádáte?

Chceme teď tento formát rozšířit na celé Přední Pomořansko a od příštího roku zvát občany obcí na setkání na téma, jak má náš region vypadat v roce 2030. Každý musí mít šanci se zapojit. Podstatné je, že tato setkání neprobíhají jen před volbami, to je zásadní chyba, kterou politické strany nejen v Německu v minulosti udělaly. Chovaly se k demokracii léta macešsky a důsledky cítíme.

V jakém prostředí setkání s občany probíhají?

Vesměs pod širým nebem, a když se zkazí počasí, tak ve vesnickém sálu. Místní hasiči zapnou gril, zahraje hudba, přítomný je místní starosta. Jinak je to ale zcela minimalistické, nic umělého a načančaného, nejsou tam televizní kamery, které by se do takového prostředí nehodily - a vlastně by o taková malá obyčejná setkání beztak neměly zájem.

Daří se vám oslovit občany, které politika nezajímá, nebo volí protestní strany?

Myslím, že ano, ostatně sám jsem dokázal mobilizovat hodně dřívějších nevoličů. Jistě, mnohé z těch hovorů nejsou na vysoké intelektuální úrovni, někdy jsou přímo banální. Ale i takový rozhovor je pro mě stejně důležitý jako hovor - řekněme - s investorem; musím v něm být naplno přítomný, dát do toho energii. Poslouchá nás třeba 300 lidí a ti se mohou stát našimi multiplikátory: říct svým dalším známým, že premiérka přijela, naslouchala, byla příjemná. Samozřejmě tento přístup také polarizuje: někomu se líbí, jiný to totálně odmítá a posílá mě do oněch míst. Ale stejně myslím, že to je správný přístup; a prospěl by i jiným částem Německa a Evropy.

Co jste se během let naučil? Co funguje a co nefunguje?

Třeba nefunguje, že inzerujete určitý čas, kdy jste k dispozici občanům. Mají hodně jiných starostí a vy musíme být k dispozici neustále. Osvědčil se mi taky  formát, kterému říkám jednoduše dny praxe, a dělám ho pět let. Teď naposledy na druhý advent jsem od jedenácti hodin večer do rána dělal v pekárně na noční směně. Říkám lidem, ať se ke mě chovají, jako kdybych byl první den v práci, a jednu takovou šichtu s nimi prožiju. Na konci noci se mnou už zcela otevřeně mluví o tom, co zažívají a co je trápí. Teď jsem třeba zjistil, že příplatky za práci ve směnách se jim nezapočítávají do důchodů. Tenhle formát samozřejmě nemůže dělat každý, musí to být autentické - a bavit vás to. Taky někdy noc před praxí ženě říkám: hergot, co jsem si to zas vybral. Necítíte se úplně jistě, třeba se bojíte být ve slévárně před kotlem s rozžhaveným kovem, nebo víte, že v manuální práci nejste úplně nejzdatnější.

Hodně politiků v Německu, zvláště východním, poslední léta pociťuje nenávist ze strany pravicových extremistů. Vy také?

Samozřejmě, už jsem říkal, že svým vystupováním polarizuji. Podle mě nemá smysl o pravicovém extremismus mlčet, je třeba se jasně proti němu vyhranit. Takže občas máme posprejovanou kancelář, vytloukli nám okna, počmárali služební vůz i domov. Mám nějakou policejní ochranu a stejný typ lidí pak nadává, že to stát stojí hodně peněz. Ale tohle všechno ignoruji. Svého rivala z Alternativy pro Německo jsem vyzval do věcné debaty o vývoji kraje - odmítl to a myslím, že chyboval. Nicméně nepatřím k politikům, kteří se pořád pohoršují nad Alternativou pro Německo. Musíme si hlavně splnit svoje úkoly, lidem něco nabídnout. Když to uděláme, tak občany oslovíme a také nás zvolí.