Babišovy párky a slabé Česko

Česká politika je už pár let uhranutá Andrejem Babišem. Velké preference ANO vzbuzují dojem, že je jeho pozice stejně neotřesitelná jako u jeho spojenců v Polsku a Maďarsku. Volby do EP ale ukázaly, že tu píšeme trochu jiný příběh.

Rozdíl mezi námi na jedné straně a Polskem s Maďarskem na druhé je ten, že Babišovi se nedaří vyvolat “kulturní válku”. Drtivý úspěch Kaczyńského a Orbána dokazuje, že jejich politika polarizace zabírá. Jsou autentičtí a umějí pracovat s národní historií. To Babišovi nefunguje - a v případě historie ani nemůže. Češi na velké dějiny či víru nikdy neslyšeli.

Heslo „Tvrdě a nekompromisně“, případně sliby, že nás ochrání, nikoho moc nevzrušují. Čepice “Silné Česko” jde dokonce proti české nátuře. Donald Trump může hrát na sentiment jedinečného velkého národa, ale Češi mají opravdu spíše švejkovskou náturu - tedy být proti, vše zesměšňovat a příliš neriskovat.

Rádi sice sníme o tom „co by kdyby“. Myslíme si často, že nejlépe by nám bylo o samotě, protože ostatní jsou hlupáci, nicméně jako silný národ se nevnímáme. Jsme - v duchu zdejší mytologie – jedineční, ale ne velcí. Chceme, aby nás druzí poslouchali, ale netoužíme vést. Proto to zde vždy měli těžké idealisté i národovci.

Kdybychom to chtěli dramaticky zjednodušit, pak voličova odpověď hnutí ANO zní: “Ty kecy si nech, radši pošli další prachy.” Cesta k českému voliči není přes srdce, ale přes žaludek.

To je pro Babiše výhoda i nevýhoda. Je to cesta, jak lidi aktivizovat (a vyhrát volby), zároveň je faktem, že Česku se ekonomicky daří. Nemalá část společnosti tak zůstává k jeho slibům chladná (ale zároveň tříští hlasy). Přeneseně řečeno: pokud volič nestojí o jeho párky, nemá důvod Babiše volit. Nic víc totiž nenabízí.