Aféra Kavanaugh: Hollywoodská mutace #MeToo vstoupila do nejvyšší politiky

Na stránkách amerického deníku The New York Times běželo tento týden další kolo otevřené, v přátelském tónu vedené debaty mezi jeho dvěma stálými komentátory, konzervativním Bretem Stephensem a standardně středolevicově progresivní bojovnicí (mimo jiné) za ženská práva Gail Collins. Řeč se nemohla nestočit na nominaci soudce Bretta M. Kavanaugha a na obvinění ze sexuálního útoku, jež proti němu vznesla profesorka Christine Blasey Ford.

Amerika střet fascinovaně sleduje a Stephens se své kolegyně po několika výměnách na rovinu zeptal, co by musel Kavanaugh říct nebo udělat, aby uvěřila tomu, že se před třiceti šesti lety údajného pokusu o znásilnění nedopustil. “Musel by se najít nějaký jiný muž, který by vystoupil a řekl: Byl jsem to já, kdo se na tu holku vrhl, Brett ležel ve vedlejším pokoji před krbem zpitý do němoty,” odpověděla Gail Collins.

OK, nikdo takový se nenašel, byť před dramatickým čtvrtečním senátním slyšením kolovaly historky, že se republikánům - samozřejmě anonymně - přihlásili hned dva takoví muži. Zároveň se však nenašel nikdo, kdo by si pamatoval, že byl tehdy sedmnáctiletý Kavanaugh na večírku alespoň přítomen. Blasey Ford jmenovala čtyři možné svědky, účastníky mejdanu; ale nikdo z nich, včetně její tehdejší nejlepší kamarádky, její slova nepotvrdil. Ve čtvrtek pak Amerika v přímém přenosu spatřila strhující vystoupení dvou úctyhodných padesátníků přesvědčených o své pravdě.

Napospas pocitům 

Profesorka při popisu napadení jen stěží kontrolovala emoce a její snadno uvěřitelné vystoupení muselo otřást i nejotrlejším cynikem. Upřímně řečeno, autor těchto řádků měl v jeho průběhu pocit, že Kavanaugh je vyřízený. Pak ale vystoupil soudce, zjevně zcela upřímně rozhořčený a doběla rozpálený spravedlivým hněvem muže, který prožívá těžkou křivdu. Jeho vnitřní jistota byla mrazivá.

Blasey Ford prohlásila, že je na sto procent přesvědčená, že osahávající ruce patřily (budoucímu) soudci. Soudce prohlásil, že je na sto procent přesvědčený, že nikdy žádnou ženu nenapadl a že na večírku nejspíš vůbec nebyl. Pokud někdo z nich ve čtvrtek před objektivy kamer vědomě lhal, zaslouží si angažmá na přední světové divadelní scéně. Oba protagonisté podle všeho pevně věří tomu, co si po bezmála čtyřech desetiletích pamatují. Divák, hlavně tedy Američan, protože jeho se konflikt bezprostředně týká, zůstává vydán napospas svým pocitům: buď intuitivně věří jednomu, nebo na něj přesvědčivěji působí druhý. Důkazy neexistují, situace v tuto chvíli nemá řešení.

A jsme u jádra věci. Hnutí #metoo původně vzniklo před mnoha lety coby jakási psychologická berlička, jež měla sociálně marginalizovaným ženám pomoci vyrovnat se traumatem sexuální agrese. Jeho podstatou bylo rozbourat osamění již tak izolovaných žen na okraji společnosti, ujistit je, že ve svém trápení nejsou samy - odtud také vyvěrá princip “me too”, tedy zhruba “mně se to stalo také”.

Hnutí poprvé zásadně zmutovalo po několika letech existence, když se ho chopily hvězdy Hollywoodu a showbyznysu, tedy ženy a muži v úplně jiném společenském a mocenském postavení. Tahle fáze vedla k úspěšnému odhalení mnoha sexuálních predátorů, ale také k přešlapům. Aféra soudce Kavanaugha není samozřejmě ani zdaleka prvním sexuálním skandálem v nejvyšší politice, ale v atmosféře vytvořené právě hollywoodskou mutací #MeToo dostává úplně nový rozměr.

Citlivost společnosti se zásadně změnila, velkou měrou správným směrem. Nová situace však postrádá pravidla, což otevírá i možnosti snadného zneužití. Schvalovací proces na doživotní post soudce Nejvyššího soudu může být snadno hraničním případem a další mutací #metoo - tentokrát ovšem do podoby, která je spíše hrozivá.

O tom, že je zmíněný nominační proces předmětem nelítostné stranické politiky, vůbec nelze  pochybovat. Republikáni brutálně blokovali díky početní převaze v Senátu kandidáta Baracka Obamy více než rok. Ve hře je celá hodnotová orientace nejvyšší soudní instance na dlouhá desetiletí. Kavanaughův schvalovací proces trval několik měsíců, soudce prošel sérií slyšení a s nimi spojených pokusů ze strany zoufalých demokratů jeho nástup zastavit.

Většinu této doby měli demokraté zároveň k dispozici dopis profesorky Blasey Ford o údajném útoku, ale nijak s ním nepracovali (hájí se tím, že údajná oběť nechtěla vystoupit z anonymity). Útok proti soudci přišel ve chvíli, kdy byly všechny ostatní možnosti vyčerpány, proces slyšení ukončen a čekalo se na hlasování. To mělo přijít za čtyři dny a výsledek byl předem více méně jasný.

Polévka vzpomínek

Jedním z pozoruhodných okamžiků čtvrtečního slyšení byla chvíle, kdy definitivně ujely nervy jinak uhlazenému republikánskému senátorovi (a dřívějšímu blízkému spojenci zesnulého Johna McCaina) Lindseymu Grahamovi. Ten se vztyčil ve své lavici a začal na demokraty křičet, že se “pokouší zničit tomuto muži život, udržet tohle křeslo (soudce Nejvyššího soudu) prázdné a doufají, že vyhrají v roce 2020”.

Postup demokratů skutečně působí ze všeho nejvíc jako zdržovací taktika ve svatouškovském rouše. FBI, jejíž vstup do vyšetřování nyní demokraté požadují, mohla konat od července. Když se do práce pustí nyní, je téměř jisté, že republikáni nestihnou nominaci do voleb, jež se konají zhruba za 40 dní a jež je mohou připravit o potřebnou většinu. #metoo se v rukou zkušených a protřelých politiků proměnilo v politický nástroj.

Zdá se, že v rozjitřené atmosféře není zapotřebí nic nijak zvlášť dokládat a že věc nemá časové omezení. Skoro to vypadá, že stačí vrhnout obvinění a spolehnout se na spravedlivé rozhořčení významné části společnosti, která dotyčného obviněného automaticky přiřadí k padouchům jako Weinstein, Cosby či Larry Nassar, lékař americké gymnastické reprezentace odsouzeným doživotí za zneužívání mladých sportovkyň.

Autor nemá nejmenší tušení, co se před 36 lety na mejdanu amerických adolescentů přihodilo. A pokud nakonec nevystoupí nějaký doposud váhající svědek, zůstane vše ve sféře budování či rozbíjení veřejného obrazu aktérů. Zásadní rozhodnutí o chodu americké demokracie bude plavat v polévce mlhavých vzpomínek, hromadících se vyjádření sympatií či odsudků, dojmů a pocitů.

Zmínění komentátoři The New York Times se v jednu chvíli střetli na otázce, o čem celá kauza vlastně je. Podle Gail Collins o zásadní proměně západní společnosti, o ztrátě neomezené moci vlivných mužů a rovnosti v přístupu k ženám. “Tak to se neshodneme,”reagoval Bret Stephens. “Je před námi řada důležitých debat o kulturních změnách… Ale tohle celé je o pravdě a o tom, kdo ji říká, zda Blasey Ford nebo Kavanaugh…Mám pocit, že férový přístup je přiznat, že nikdo z nás ve skutečnosti neví.“

Následovala již zmíněná otázka na to, co by musel Kavanaugh vlastně udělat, aby dokázal svoji nevinu. Odpověď v podstatě znamenala, že on sám nemůže udělat nic. A to je velmi zvláštní, celé nějak nakřivo a špatně.