Vchody do obou škol dělí jen něco přes deset metrů. Do té nově postavené, jednopatrové s neoprýskaným nátěrem a s červenými taškami na střeše, chodí albánské děti. V té dvoupatrové, šedé a oprýskané budově kvádrovitého tvaru se učí srbští žáci. Ještě donedávna to ale byla zdejší privilegovaná škola - v rohu školního pozemku stojí ještě třetí stavba, jejíž dveře jsou už ale zarýglované řetězem a velkým zámkem. Je to stará, rozpadající se škola připomínající spíše kůlnu, kde se před několika lety těsnily zdejší albánské děti. Společné je srbským a albánským školákům alespoň hřiště, na dvě etnicky separovaná hřiště by na malém pozemku prostě nezbylo místo.
Stěží někde architektura zhmotňuje ideologii tak koncentrovaně jako na těch několika desítkách metrů čtverečních školního areálu v Plementině, etnicky smíšené vesnici asi patnáct kilometrů cesty od hlavního města Kosova Prištiny. Prosvětlené, prostorné chodby albánské školy a evropské tašky na její střeše jakoby vyjadřovaly touhu kosovských Albánců po Evropě, jejich chuť kopírovat estetiku a styl Západu. Temné, vlhké chodby srbské školy, kde se na zdech třpytí přehlídka obrazů s ortodoxně křesťanskými motivy, oproti tomu navozují pocit minulosti, Čechovi prostě asociují Východ.
Jak se lidem v Plementině žije rok a půl po vyhlášení nezávislého Kosova? Je nevraživost obou komunit tak hluboká, jak každého napadne při prvních krocích segregovaným školním pozemkem?
Od ředitele srbské školy odpověď neuslyšíme. Příjemně, ale důrazně žádost o rozhovor odmítá. Už jednou prý mluvil s redaktory BBC, kteří pak jeho slova pokroutili. Od té doby reportérům nevěří. A navíc je zaměstnancem srbské vlády a novináři proto před návštěvou jeho školy potřebují povolení jeho nadřízených, ať už těch z Bělehradu, nebo těch z Mitrovice - skoro výhradně Srby obývaného severu Kosova, kde sídlí paralelní správa kosovských Srbů.
Ředitel albánské školy se nikoho na povolení neptá a beze strachu dlouze vypráví. Potřebuje ale tlumočníka, učitel angličtiny si totiž na komunikaci v angličtině netroufá. Od konce války prý v Plementině k žádnému násilí nedošlo. Srbové a Albánci se respektují a jestli pozoruje nějaké spory, tak spíš uvnitř samotné srbské komunity – přibývá v ní těch, kteří by se nejradši smířili s nezávislým Kosovem a jeho institucemi. Srbští důchodci dostávají ale pořád penze od vlády z Bělehradu, řádově vyšší než důchody vydávané kosovskými úřady. Stejně tak jsou z Bělehradu placeni i učitelé ze zdejší srbské školy, albánský školník si stěžuje, že jeho srbský kolega dostává měsíčně třikrát více peněz. Dokud tato praxe nepřestane, tak místní Srbové pochopitelně nebudou chtít svá pouta do Bělehradu přestřihnout.
Pobíhají kolem nás malé děti z obou škol, prý se mezi sebou kamarádí bez ohledu na etnický původ. Trochu skeptický je k tomu ale můj kolega, kosovsko-albánský novinář, na kterého při poslední návštěvě školy žáci ukazovali symboly srbských četníků. Ředitelova slova pak ale před svým domkem potvrzuje srbský důchodce, který kritizuje srbské nacionalisty z Mitrovice a pochvaluje si, že si rozumí s lidmi bez ohledu na to, jestli jsou Albánci nebo Srbové.
Větším problémem než národnostní vztahy jsou pro ředitele albánské školy komíny tepelné elektrárny Kosovo B, kde se vyrábí přes dvě třetiny kosovské energie a která stojí jen několik desítek metrů od vesnice. Pohled na děti hrající si v ulicích nebo jejich rodiče pracující na zahrádkách s obřími chladícími věžemi za zády asociují – podle nálady – buď výjev z technologické antiutopie nebo elektrárnu nad městem Springfield v seriálu Simpsonovi.
„Každé jaro sotva vidíme rostoucí trávu, je na ní takový hnědý povlak,“ vypráví ředitel školy. Žije tu v první linii znečištění. Ale stejně jako jeho sousedé má dvojitou smůlu – proud z elektrárny často nedostává, a to ačkoli své účty platí. Během předešlého desetiletí chaosu a nejistoty se totiž v Kosovu zaběhlo neplacení účtů za elektřinu. Srbové ji kosovským státem vlastněným energetickým závodům (KEK) neplatili prakticky vůbec, z Albánců platila tak polovina.
Nyní se KEK rozhodl kulturu neplacení vymýtit kolektivními tresty - nic jiného mu jeho zastaralé technologie ani neumožňují. Všechny vesnice v Kosovu podle podílu neplatičů zařadil do jednoho ze tří pásem. V zemi je nedostatek energie a tak vesnicím s největším podílem neplatičů nejčastěji odpojuje proud – a to i občanům, kteří své účty pravidelně platí. K těm patří i ředitel albánské školy. Má prostě tu smůlu, že žije ve vsi, kde především sto procent jeho srbských sousedů kosovské státní firmě donedávna odmítalo platit. Teď se ale situace změnila. Srbové se s KEKem dohodli na paušální platbě a odstávky proudu by tedy měly skončit. Jenže zřejmě neskončí - Kosovo zkrátka nevyrábí dost elektřiny a plány na stavbu nových elektráren se protahují. Srby a Albánce žijící pod Kosovem B bude tedy kromě jednoho dětského hřiště a špinavého vzduchu nadále spojovat i tma. A vztek na úřady, které nedokáží jejich společné problémy vyřešit.
(Více k tématu v jednom z nadcházejících čísel Respektu.)
2. Výběr ze zahraničního tisku:
Reportáž o snahách protiputinovského disidenta, jemuž Dmitrij Medveděv svěřil do rukou jednu gubernii.
Komentář rwandského prezidenta Paula Kagameho o tom, proč Afrika vítá čínské investory.
Analýza afrických elit, které dnes už nesou zřejmě největší podíl viny za problémy svého kontinentu.
Jste šťastní? Starší článek z The New York Review of Books je ideálním čtením do listopadových dní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
