Sbíječky se znovu blíží. Ještě musí rozvrtat tři sta metrů starého asfaltu a budou pod oknem mého bytu. A pak to už zase začne, tak jako vloni i předloni. Mezi 6.30 a 7.00 dělníci zapnou mašiny a budou vrtat a vrtat a vrtat. Vezmou do ruky kladiva a budou tlouct a tlouct a tlouct.
Neopravují žádné dopravně důležité místo, kde by byl důvod za každou cenu spěchat, dělají jen nový chodník. Pravidla jsou ale jasná: noční klid trvá od desáté hodiny večerní do šesté hodiny ranní. Proto je možné vrtat a tlouct už v době, kdy většina Pražáků ještě prožívá poslední noční sen.
Jsou to pravidla vytvořené v jiné době. Koncem 80. let byla například dopravní špička v pražské městské dopravě mezi šestou a sedmou hodinou ranní; dnes se posunula mezi osmou a devátou hodinu. Stále více lidí – zvláště těch mladších a zvláště ve velkých městech - později vstává a pak také pracuje déle do večera. Je to trend, který do Česka v 90. letech přinesly zahraniční firmy a který bude nejspíše dále posilovat. Jakoby se tedy měnil celý náš životní styl, jen pravidla nočního klidu zůstávala prakticky stejná jako v době, kdy se po Česku rozvádělo první elektrické vedení.
Jsou to předpisy, které se - alespoň v Praze - stávají tématem hovorů mladých lidí každé léto. Venkovní zahrádky u kaváren a hospod se musí zavírat už v deset hodin, kdy tedy z ulic mizí život; kvůli nočnímu klidu začínají hudební koncerty už v době, kdy spousta zaměstnanců teprve odchází z práce. Tlumí se tím spousty nahromaděné kreativní energie a chuti žít, která by z Prahy mohla udělat ještě příjemnější místo pro život.
Působí to celé jako naprosto luxusní starost rozmazlené mládeže, že? A také je! Jenže zpříjemnění života by přece mělo být smyslem všech předpisů, i těch o nočním klidu. Takže, sovy, pojďme na barikády! Pojďme okupovat zahrádky do jedenácté hodiny! Pojďme vzít dělníkům z ruky vrtačky! Pojďme ukončit diktaturu ranních skřivanů!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
