Tahoun Messi, reformátor Klinsmann a balet dělnické třídy

Občas se objeví podivíni, kteří nemají rádi fotbal. Je prý pomalý, nudný a bůhví co ještě. Mistrovství světa v Brazílii zřejmě takové argumenty zatlačí na okraj debaty. Turnaj přinesl rychlý, napínavý, atraktivní fotbal plný pohybu, překvapivých přihrávek a gólů. Z původních 32 týmu ve hře zbylo posledních osm - a až na Itálii a Španělsko jsou mezi nimi všichni velcí favorité. Před nejnapínavější fází šampionátu je na čase si zase trochu počíst a navýšit fotbalové know-how. Sportovní redakce Respektu vám tedy podruhé nabízí výběr několika skvělých článků ze zahraničních médii, které se vesměs týkají čtvrtfinalistů. 

Začneme zmíněnou krásnou hrou, kterou tolik týmu předvádí. Simon Kuper ve Financial Times píše, že se v Brazílii prosadil určitý styl fotbalu, z kterého například mizí specialisté na určité posty – i obránci musí přihrávat tak dobře jako dříve záložníci a už jen málo útočníků připomíná klasické koncové hráče. Dominantnímu stylu, který se inspiroval španělským fotbalem minulých deseti let, se zatím vymykají pouze Brazílie a Argentina. Hrají staromódněji a hlavně spoléhají na dva génie ve svém středu: Neymara a Lionela Messiho. 

Holandské dědictví: Když už jsme u Simona Kupera, přidejme ještě jeden z jeho skvělých komentářů, tentokráte o kulturním dědictví, kterým je holandský fotbal: „Holandský fotbal nebyl zvlášť dobrý do roku 1965, kdy poloprofesionální amsterdamský klub Ajax najal kouče Rinuse Michelse. Spolu se zázračným teenagerem Johanem Cruijffem tehdy rozlouskl tajemství fotbalu. Není náhodné, že se jim to povedlo v Amsterdamu šedesátých let, kde tehdy vznikalo tolik převratných věcí i v jiných oblastech života. Na tréninky nového Ajaxu se tehdy chodil dívat jeden kluk ze sousedství stadionu Louis Van Gaal, dnes trenér holandské reprezentace…“

Lionel Messi: Holanďané hrají o postup v sobotu proti Kostarice, největší senzaci šampionátu. Pokud zvítězí, čeká je v souboji o velké finále vítěz zápasu Argentina - Belgie. Jak už bylo řečeno, Jihoameričané zatím spoléhají na individuální akce Lionela Messiho, který zařídil prakticky všechny jejich branky. O tíze odpovědnosti, která leží na skromném mladíkovi a možná nejlepším čutálistovi historie, si můžete přečíst v jeho výborném profilu z NY Times. 

Belgický zázrak: Zatím málo přesvědčivá Argentina tedy bude mít mimořádně nebezpečného soupeře: mladé Belgičany. Díky promyšlené práci národního fotbalového svazu se Belgičanům během deseti let podařil vzestup z průměrného až podprůměrného evropského týmu v černého koně šampionátu. Jejich manšaft je našlapaný hráči Chelsea, Atletica Madrid, Manchesteru, Evertonu i Neapole - a vůdcem smečky je elegantní obránce Vincent Kompany. „Jsem stoprocentní Konžan a stoprocentní Belgičan. V tom je moje síla,“ říká vzdělaný Kompany, který svým původem dobře symbolizuje multikulturní charakter celé belgické reprezentace. Profil belgického kapitána přinesla CNN.  A pro jistotu z minulého výběru článků ještě jednou článek Guardianu o tom, jak belgický fotbalový zázrak vznikl.

Klinsmannova reforma: Belgie ukazuje, jak dobře jde fotbalový úspěch promyslet a do jisté míry naplánovat. Jedním z nejvýraznějších vizionářů současného fotbalu je nepochybně bývalý skvělý německý útočník Jürgen Klinsmann. Jeho Američané sice podlehli právě Belgii, ale jeho práce na pozvednutí amerického „socceru“ se přesto daří a bude viditelnější za deset let, až do reprezentace nastoupí generace odkojená novým systémem výchovy hráčů. Klinsmann je přes prohru USA důležitý i pro čtvrtfinále turnaje: v letech 2004 až 2006 stál za proměnou německého fotbalu, který dřív býval bojovný a nudný a dnes překypuje pohybem a nápady. Článek týdeníku Der Spiegel (v anglickém překladu) mapuje jeho reformu německého fotbalu. 

Multikulturní Francouzi: Němci se ve velké evropské bitvě utkají s Francií. Její reprezentace, jež spojuje francouzské domorodce a děti přistěhovalců z arabské i subsaharské Afriky, čelí jednomu problému: lidé si do ní příliš mnoho projektují. Když se jí daří, je symbolem úspěchu multikulturalismu; když se jí nedaří, je nejen pro Marine Le Penovou symbolem rozpadu francouzské identity v moři imigrace. Komentátoři pečlivě sledují, jestli hráči s černou pletí před zápasem zpívají slova francouzské hymny, ačkoli nikomu zvlášť nevadilo, když ji nezpívali běloši v reprezentaci 70. a 80. let. Více o francouzském týmu už v krátkém, ale zajímavém komentáři z magazínu The New Yorker.

Jiná Kolumbie: Ve čtvrtfinále na sebe narazí také dva jihoamerické týmy, Brazílie a zatím výborně hrající Kolumbie. Národní fotbalové týmy jsou často odrazem společenské reality v daných zemích a vzestup kolumbijského týmu je toho dobrou ukázkou. Bogota a Medelín bývaly před dvaceti lety městy drogové mafie, státní instituce tu nefungovaly – dnes do obou velkých měst za inspirací jezdí urbanisté z celého světa (viz film Urbanized nebo článek z týdeníku The Economist). Potvrdí fotbalisté tuhle národní proměnu, ptá se i The Guardian? Vhled do brazilského fotbalu pak nabízí příběh slavného klubu Corinthians. 

Pár čtenářů si teď možná zanadává, že tohle všechno jsou intelektuálské žvásty, které do fotbalu nepatří. Není to úplně pravda: psaní intelektuálů o fotbale vypadá ještě úplně jinak a závěrem posíláme dvě ukázky. O „největším divadle“ v dějinách lidstva píše historik Laurent Dubois, mimo jiné autor skvělých dějin Haiti, a pak je tu pohled filozofa na „balet dělnické třídy“.