Kafka s vodní dýmkou

Gamalův byznys se vejde do jedné krabice z hnědého kartonu. Ráno si ji vždycky rozloží na ulici, naskládá na ni knihy - a pět, sedm, někdy i devět hodin prodává. Má zrovna po ruce i pár kousků v angličtině: knížku k akčnímu filmu Cliffhanger, sportovní reportáž o fotbalu v Iráku po pádu Saddáma Husajna a thriller s názvem The real meaning of cleavage (Pravý význam výstřihu) s namalovaným dekoltem neznámé dámy na obálce.

Gamal nás oslovil ve chvíli, kdy jsme zírali na schody vedoucí do jedné zakouřené kavárny. „To je slavné místo, Café Central, nejstarší kavárna v centru. Scházeli se tu palestinští spisovatelé, politici, básníci,“ zněla slova muže s brýlemi a zakulaceným bříškem. Pak ukázal na plaketu s číslicí 1949, kdy si tady první host osladil čaj. „Hm, Praha, Franz Kafka, Amerika, Zámek, Proces, to mám rád,“ reaguje na náš původ; balí své o dost profánnější knihy do krabice a zve do Café Central.

Tak začalo jedno z těch náhodných setkání, která jsou na reportážních cestách nejlepší. Nezapadnou do chystaného článku, ale ovlivní základní pocit z navštívené země, který se pak snad projeví někde mezi řádky reportáže.

Uvnitř kavárny se rozpouští kouř z cigaret a z vodních dýmek. Část tabákové mlhy se drží pod stropem, část pomalu uniká malými balkony, na které se vejde přesně tak drobný stolek a dvě židle. V kavárně duní zvuk rukou, které na stůl šlehají karty. Jeden z karbaníků se právě vrátil z Česka, kde byl několikrát v lázních. Teď tu v saku, s košilí, kravatou a cigaretou v puse sedí na čele stolu a vykládá srdcového krále. Mezi stoly prochází nesmělý puberťák s hladkou tváří, který za svou tetou do Jordánska prchnul ze syrského Damašku a teď si tady v Café Central přivydělává roznášením kávy, čaje a vodních dýmek.

„Mám kamaráda, který Kafku překládá do arabštiny. Je to jeho ideální překladatel, nemá ženu, kouří, zůstává pořád doma a moc se s nikým nechce vídat,“ říká čtyřicátník Gamal a z brašny vytahuje zažloutlou literární přílohu jordánských novin z loňského března. „Tuhle báseň jsem o tom kamarádovi napsal,“ ukazuje na asi patnáct centimetrů dlouhou poezii psanou arabským písmem. Pochlubí se ještě jedním výtiskem, do kterého přispěl komentářem o potřebě větších svobod pro Araby. Na titulní straně vydání je fotka krvácejícího plukovníka Kaddáfího, kterého v ten den právě zabili libyjští rebelové.

Gamal ale nemá rád revoluce. „Prvním úkolem musí být vzdělání lidí, bez něj se změna nepovede. Je potřeba jít krok po kroku.“ Vzpomíná nostalgicky na domov, ze kterého byli jeho rodiče vyhnáni v první izraelsko-arabské válce, a stěžuje si na diskriminaci Palestinců v dnešním Jordánsku. Mají občanství, tvoří většinu obyvatelstva, ale ve státní správě nebo v médiích mají prý přednost domorodí Jordánci. Tato nedůvěra je dědictvím pokusu o převrat, který političtí zástupci palestinských uprchlíků počátkem 70. let neúspěšně zkusili.

Gamal byl novinářem, pracoval pro místní týdeník a psával o kultuře, o dění v centrálním Ammánu, někdy o jordánské politice, kterou spolu pak delší čas probíráme. Kvůli příliš nízkému platu začal před dvanácti lety prodávat knihy na ulici. „Psaní mě baví, ale píšu jen doma básně. Má to větší smysl než novinařina. Stojí to čas, energii, nic za to není, ale s tím jsem smířený. To je vlastně normální. Zatím jsem nic nevydal. Máme spoustu básníku a novelistů, ale Jordánci nečtou. Dnes jsem prodal za celý den jen dvě knížky.“ Občas přitom během setkání přechází ze slušné angličtiny do němčiny. Chodí právě do Goethe institutu na kurzy, protože si chce jednou v originále číst Thomase Manna a Franze Kafku.

Po celou dobu s námi sedí i Gamalův kamarád Isham a kouří jednu cigaretu za druhou. Prý spotřebuje dvě tři nebo čtyři krabičky denně a nespí. „Jen jednu noc v týdnu, ale dlouho,“ směje se. Má na sobě béžový kabát a pod ním modrý oblek, je to památka na časy, kdy prodával s místním butiku.

„Smokingy za pět set dinárů, kalhoty za sto dinárů,“ říká skoro zapomenutou angličtinou – což nám brání v lepší komunikaci. „Co se stalo s vaší hudbou?“ trápí ho. „James Brown, Kenny Rodgers, to bylo krásné. Ale to dnešní se nedá poslouchat.“

Isham prodává dole na ulici hned vedle Gamala, mívá před sebou rozložené bublifuky, hračky, spoustu barevných věcí z plastu. Roky pracoval v Egyptě a v Saúdské Arábii, ale dostatečné úspory nemá – nemůže třeba zaplatit opravu zubů, které si vyrazil při autonehodě.

Na rozloučenou ale dává malý dárek: průhledný umělohmotný přívěšek ve tvaru stíhačky, který po stisknutí čudlíku začne červeně blikat. Nevidíme se ale naposled: Café Central se stává ideální základnou pro poslední posezení po všech denních rozhovorech a cestách po Ammánu.

Reportáž z Jordánska najdete v Respektu 50/2013 pod titulkem Sousedé války