Haitský deník V.

Domy si v Canaanu staví Haiťané, kteří už nečekají na pomoc vlády nebo zahraničních neziskovek. „Kdyby záleželo na vládě, tak jsme už mrtví,“ říkají členové jedné rodiny. „Pomoc od neziskovek jsme nechtěli ani po zemětřesení. Nechtěli jsme stát v těch dlouhých frontách na balíčky pomoci, nechtěli jsme se o ně rvát s ostatními. Radši jsme odešli na venkov za příbuznými,“ vypráví členové jiné rodiny, kteří si v Canaanu právě svépomocí dostavili domek a dodávají: „Nepomohla nám vláda, ani zahraniční neziskovky. Pomohl jen Ježíš.“

Obyvatelé Canaanu z peněz našetřených z příležitostných zaměstnáních a s pomocí příbuzných koupili kus pozemku, cement a cihly. V Canaanu vládne mnohem optimističtější nálada než mezi obyvateli nedalekého sídliště Corail, kam Haiťany po zemětřesení přestěhovaly nevládky, postavily jim sériově vyráběné přechodné domky, ale nezajistily jim žádnou možnost obživy. Odvrácenou stranou této svépomoci je bohužel fakt, že lidé při stavbě domků nedodržují žádná stavební pravidla - pokud přijde další zemětřesení, tak se jejich nové domky opět sesypou.

Na cestě do Canaanu parkujeme motorku u jednoho obchodu. Vychází z něj Lufort a vítá nás svým těžko srozumitelným americkým slangem. Po krátkém rozhovoru otevírá peněženku a vyhazuje doklady ze svého minulého života. Kreditní kartu American Express, kartičku sociálního zabezpečení vydanou v Tampě Bay, doklad o zatčení floridskou policií. Je na ní napsané Lufortovo jméno, jeho rok narození 1967 a výslovně je zmíněná jeho rasa: černá.

„Žil jsem tam sedmnáct let a pořád mám v Americe sedm sourozenců i rodiče. Sestry mi občas posílají nějaké peníze,“ vypráví před obchodem s jídlem, pitím a drogerií, který si právě otevřel v nově vznikající čtvrti Canaan, na kterém stojí velký nápis „Na dluh neprodávám“.

Lufort pracoval v Tampě, v Orlandu, v Miami. Jako ilegální přistěhovalec se nechával zaměstnat ke všem dostupným dělnickým pracím. „Byl to těžkej život. Vstával jsem každý den do práce už ve čtyři, v pět hodin ráno. Bez práce jsi v Americe úplně v hajzlu, nezaplatíš každý měsíc složenky a skončíš na ulici. Tady na Haiti je to pohodlnější, tady můžu být svobodný a spát, do kdy chci,“ vypráví.

Nevrátil se ale dobrovolně, příběh svého návratu nevypráví úplně srozumitelně. Jedna žena ho – prý neoprávněně – na Floridě obvinila ze znásilnění a Lufort skončil ve vazbě. Hrozilo mu několik let vězení, ale – nevysvětluje přesně jak – dostal šanci být deportován z Ameriky a tu také  v roce 2008 využil.

Po haitském zemětřesení měl chvíli stálou práci – jako řidič pro Mezinárodní organizaci pro migrace (IOM), která ho při snižování stavů musela propustit. Teď se chce Lufort v Canaanu usadit. Chtěl to udělat společně se svou ženou, která ale před třemi měsíci zemřela. „Vůbec nebyla nemocná a pak náhle zemřela,“ vypráví. „Bylo to voodoo, jinak to nejde vysvětlit.“  

Dlouhou reportáž přímo z místa si můžete přečíst  v minulém čísle (2/2013) tištěného Respektu.