Vítězství korupce nad státem

Je to možná shoda okolností, ale spíše to vypadá jako nový systémový jev: dlouhodobá korupce začíná mít své konkrétní oběti - a politici, kteří z této korupce těžili, se snaží vycouvat ze skandálů tak, že oběti odškodňují, přičemž viníci zůstávají nepotrestáni. Důsledek je ten, že – obrazně řečeno – korupce vítězí nad státem, jejž nutí, aby požíral sebe sama.

Ty skandály mají své jméno, stejně jako politici s nimi spjati. Na Slovensku je to stavební firma Váhostav a premiér Robert Fico, v Maďarsku finanční instituce Quaestro a premiér Viktor Orbán. Váhostav, za nímž stojí oligarcha Juraj Široký, jehož blízkost k Ficovi je veřejným tajemstvím, krachuje navzdory mnoha státním zakázkám, tudíž stovky malých dodavatelských firem nedostanou peníze za svou práci a zkrachují rovněž. Fico však slíbil, že je odškodní.

Firma Quaestor majitele Csaba Tarsolyho, jehož blízkost k Orbánově vládě není jen veřejným tajemstvím, ale díky finančním tokům mezi vládou a Tarsolyho firmou holým faktem, byla postavena jako jedna mohutná pyramidová hra na tvz. Ponziho schématu. Zkrachovala před měsícem a na buben má přijít 32 tisíc investorů, kteří si v této firmě ukládali peníze. Maďarský parlament, v němž má Orbán drtivou většinu, minulý týden schválil zákon, na základě kterého budou tyto “oběti” velmi štědře odškodněny, každá do výše 30 milionů forintů (ve velmi hrubém přepočtu 3 miliony korun).

Navzdory mnoha rozdílům a spleti detailů obou případů je jejich podobnost nepřehlédnutelná. Fico i Orbán zneužívali své výsostné mocenské postavení ke ždímání státu ve prospěch svých oligarchů (a můžeme se jen domýšlet, v jakém poměru se tyto korupční peníze vracely do stranických pokladen či osobních trezorů politiků) a dnes opět ždímají stát (přesněji rezervní fondy bank přikázané státem), aby odstranili “vedlejší škody”, které ohrožují jejich pověst.

Široký i Tarsoly přitom samozřejmě vyváznou bez trestu. Korupce už dávno není jen jakousi vadou středoevropských demokracií; časem přerostla v systémový jev strukturální povahy. Oba případy ovšem ukazují, že se postupně vyvíjí v něco, co politiky dohání k novému systematickému ždímání státu, jež začíná vypadat jako jeho požírání sebe samého.