Ve střední Evropě probíhá demokratická kontrarevoluce

Když neslyšíte hudbu, připadají vám tanečníci jako šílenci. Tuto větu nedávno napsal rakouský spisovatel Robert Menasse ve svém eseji o evropanství a jeho odpůrcích. Lidem, kteří nikdy neslyšeli (nebo slyšeli a zapomněli) o evropské ideji míru, jež se zrodila po válce ve snaze překonat nacionalismus, musí dnes zastánci evropské integrace připadat jako šílenci. Mně zase naopak připadají jako šílenci oni – tančí do rytmu válečných bubnů, před jejichž duněním si zacpávám uši.

Stejný princip hluchoty a zapomnění platí i ve střední Evropě. Zdá se, že většině společnosti připadají ti, kteří stále ještě trvají na idejích revoluce z roku 1989, jako šílenci. A já na tuto většinu také nevěřícně zírám: před mýma očima se ve střední Evropě odehrává demokratická kontrarevoluce.

Ano, je demokratická, protože lidé se svobodně – podle hudby, na kterou slyší - rozhodují a volí Orbána v Maďarsku, Kaczynského v Polsku, Fica na Slovensku a podle posledních průzkumů by v Česku volili Babiše.

Kontrarevoluce je to proto, že tito politici reprezentují přesný opak toho, čím rok 1989 byl. Její kořeny musí být velmi hluboké, protože stírají zdánlivě nepřekonatelné rozdíly mezi těmito čtyřmi muži. Babiš a Fico jsou bývalí komunisté, Kaczynski a Orbán bývalí antikomunisté. Dnes jsou si však podobní jako vejce vejci. Spojuje je nacionalismus - vyjádřen v odporu vůči uprchlíkům i Evropské unii - a pohrdání hodnotami liberální demokracie.

Jak říká Orbánův dlouholetý přítel (bývalý náměstek ministra zahraničí a dnes šéf zahraničního výboru parlamentu) Zsolt Németh: „V tomto regionu dochází k radikálnímu politickému přeskupení“ -  a já s ním výjimečně souhlasím.

Németha si pamatuji ještě z listopadu 89. Přijel hned koncem listopadu do Bratislavy (oni už měli s Orbánem vítězství nad komunismem za sebou) a dlouze jsme spolu rozmlouvali o budoucnosti. „Dávej si pozor na silné vůdce,“ varoval mne tehdy už jako zkušený revolucionář. Dnes slouží silnému vůdci do roztrhání těla a zmiňovaný citát je adresovaný Američanům, kteří stále tvrději kritizují Orbánovu vládu. Bílý dům by měl podle Németha „rozeznat novou situaci ve střední Evropě“ a přijmout ji jako realitu.

Németh Američanům vlastně vzkazuje, aby poslouchali hudbu, na kterou dnes středoevropská většina tančí – a pak ji nebudou vnímat jako partu šílenců, kteří si kopou vlastní hrob, neboť se vzdávají spojenectví se Západem. Pevně doufám, že Američané i západní Evropa Némethovu radu odmítnou s poznámkou, že hudba Středoevropanů je pro západní uši opravdu nesnesitelná.