Špatný k nerozeznání od horšího

Vždy mi byl podezřelý argument, že střídmě xenofobní prezident nebo premiér dělá společnosti dobrou službu, protože na sebe váže radikální část voličů, která by si jinak hledala svého vlastního, mnohem horšího fašistu. Důsledek takové politické praxe ale je, že ve společnosti mizí stud za špatnost, nenávist se stává společensky přijatelnou emocí a prezident či premiér se nám radikalizují do takové míry, že už pomalu nejsou k rozeznání od toho, před kým měli svojí střídmou xenofobií společnost chránit.

Jaký je dnes rozdíl mezi českým prezidentem Milošem Zemanem a Tomiem Okamurou v názoru na uprchlíky? Nebo mezi slovenským premiérem Robertem Ficem a fašistou Mariánem Kotlebou na totéž téma? Já žádný nevidím.

Jistě, Kotleba jako šéf banskobystrického kraje, kde se zrodilo Slovenské národní povstání, dal k výročí SNP vyvěsit na svém úřadě černou vlajku, protože považuje povstání za „černý den“ slovenských dějin, zatímco Fico toto výročí oslavuje. Jenže jejich rozdílný názor na minulost je setřen jejich společným názorem na současnost.

V Česku i na Slovensku jsou radikální a xenofobní strany spíše okrajové ne proto, že společnost je tak mírumilovná a civilizovaná, ale proto, že jejím temným instinktům vycházejí vstříc politici na těch nejvyšších místech.

Dnes je to jasné jako nikdy předtím: argument, že když Zeman nebo Fico burcují proti uprchlíkům, dělají dobře, protože oslabují Okamuru nebo Kotlebu a dostávají tím nenávist ve společnosti pod kontrolu, je od základu špatný. Důsledkem jejich odporu vůči uprchlíkům je to, že společnost zbavují studu za nedostatek lidskosti a otevírají dveře k nenávisti, jež se stává společenskou normou, a oni ji už dávno nemají pod kontrolou, pouze ji následují.

Vzpomínám si ještě na dobu, kdy byla debata o otázce, nakolik má politik vycházet vstříc špatným vlastnostem voličů, aby zabránil příchodu někoho horšího, spíše teoretická. Současná praxe dává jasnou odpověď; ta však bohužel přichází pozdě.