Putin a selhání Západu

Je správné klást si otázku, zda Západ neselhal v přístupu k Rusku v 90. letech. Zcela jistě ano, jenže nástupu Putinova autoritativního režimu, jemuž vládne skupina miliardářů původem z KGB, by stejně nezabránil. Takový je alespoň závěr, jenž plyne z knihy Karen Dawisha nazvané Putinova kleptokracie (Putin´s Kleptocracy: Who owns Russia?) - jak ve své recenzi napsala Anne Applebaumová.

Selhání Západu spočívá v ideologickém přesvědčení z počátku 90. let, že co nejrychlejší privatizace třeba i do nesprávných rukou povede k tomu, že noví ruští zbohatlíci budou podobně jako ti američtí z 19. století (jako Rockefeller či Cargenie) usilovat co nejdříve prosadit v Rusku vládu zákona a práva, aby si své bohatství udrželi a rozvíjeli.

Tato myšlenka se s odstupem dvou dekád let jeví jako tragicky hloupá, jak plyne z analýzy ekonoma Branko Milanovice, který pracoval počátkem 90. let ve Světové bance a do Ruska tehdy často jezdil. Kromě toho, že tehdejší privatizace byla sprostou krádeží, na níž se podíleli politicky spříznění lidé, a tudíž to zůstane politickým problémem ještě dlouhé desítky let, nejhorší omyl Západu spočíval v prosazování hlediska tzv. „metodologického nacionalismu“.

Ten vycházel z toho, že bohatství z privatizace zůstane doma v Rusku stejně jako jeho majitelé, kteří se budou usilovat ho chránit vybudováním systému, jenž je v ochraně soukromého majetku nejefektivnější – tedy demokracie.

To, co ekonomové a političtí analytici ve Světové bance a v MMF (radící ruským reformátorům) nepochopili, byl význam nástupu globalizace počátkem 90. let. Ruští zbohatlíci vůbec nepotřebovali k udržení svého majetku kvalitní ruské zákony ani demokracii: stačilo jim vyvézt ho do zahraničí. A to také udělali.

Je skličující číst tyto analýzy, které s odstupem času nemilosrdně odhalují ideologickou slepotu a aroganci tehdejších západních politických i ekonomických elit. Ještě více skličující je však číst o tom, že bez ohledu na selhání Západu bylo vše připraveno pro nástup autoritativního režimu v režii lidí z KGB, kteří nesnášeli Michaila Gorbačova už v 80. letech.

Jak píše Karen Dawisha, vytvořili si materiální základnu, když se svolením nejvyššího orgánu komunistické strany vyvezli do švýcarských a britských bank miliardy dolarů ze státních fondů (v tehdejší době a při nedostatku devizových rezerv v Sovětském svazu to byla obrovská suma). A ty počátkem 90. let zpětně investovali do bank a firem založených v Rusku.

To, že u těchto operací stál od počátku Vladimir Putin, by dnes už nemělo být překvapením. KGB dokonale využila znalosti své rozvědky v zahraničí, orientovala se na globálních trzích a v praní špinavých peněz, spojila se s ruskou mafií a za pouhých deset let od rozpadu Sovětského svazu a zániku komunismu opět ovládla stát. Na čele s Putinem.

Západ u toho vlastně jen asistoval – svojí ideologickou tupostí a bankami, které se ruskými penězi rády nechaly korumpovat a praly špinavé peníze. Skoro bych řekl, že nám to patří: že Západ si Putina zasloužil.

Je to docela skličující poznání, nicméně přiznání chyb a pochopení podstaty a původu Putinova režimu je vždy užitečné. Dnes zejména.