Procházka Majdanem

Procházím se Majdanem v Kyjevě a uvědomuji si, že nic podobného jsem nejenže nikdy neviděl, ale že nic takového nemůže člověk vidět, ani kdyby prošel celou zeměkouli. Obrovské náměstí, s nímž jsem se za posledních pár měsíců důvěrně seznámil z videí a fotek, je stále plné barikád ze všemožného harampádí, ale také zdí pečlivě postavených z dlažebních kostek (po nichž zůstaly na zemi pravidelné plásty z hlíny) a hradeb z pneumatik. Z velkých stanů se valí vůně boršče, na zemi stojí v řadách tisíce a tisíce svící v barevných sklenicích, na plátnech vlajících ve vzduchu blednou fotky padlých. 

Budova, v níž sídlili demonstranti, je pořád ještě dočerna ohořelá, kopeček, odkud stříleli snajpeři, se už zelená čerstvou trávou. Po měsících mrazu přišlo vlhké teplo a vše působí idylicky. Po náměstí proudí rodiny s dětmi, mladí lidé, kteří sem přijíždějí z celé Ukrajiny podívat se na místo, kudy se valily dějiny, se fotí před stany, v nichž znuděně posedávají muži v maskáčích.

Tito hlídači Majdanu připomínající trochu pražské bezdomovce udržují tábor v chodu a jsou na svoji funkci hrdi. Když žena v černém zhnuseně odkopne plastovou krabici se sbírkou na domobranu, okamžitě po ní vystartuje jeden z nich, sebere jí ukrajinskou vlajku, která jí trčí z kabelky (zřejmě ji považuje za kamufláž) a vyprovodí z náměstí. 

Dalo by se tudy procházet hodiny – tak nekonečně pestrý je tento prostor. Na kusu koberce na zemi leží promoklí plyšoví medvídci kolem fotky jednoho z padlých, o kus dál stojí dřevěná bouda s oploceným dvorečkem a křesly – tomuto zabydlenému koutu vládnou tři mladé anarchistky s barevnými vlasy a cigaretami v koutcích úst. O pár metrů vedle hoří v plechovém sudu kus latě potřené dehtem; nikdo se u něj neohřívá, protože je vedro, ale možná má jen navodit někdejší vůni revoluce. 

Dnešní Majdan je živé muzeum, autentické a dojemné, ale pomalu se také proměňující v parodii sebe sama. Věci jsou skutečné, postupně se však mění v rekvizity: mundúry, plynové masky, brnění obránců. Výtvarník z Oděsy Alexander Roitburd to na debatě evropských, ruských a ukrajinských intelektuálů, kterou jen pár set metrů odsud zorganizoval americký historik Timothy Snyder, řekl přesně: Majdan měl všechny znaky středověké bitvy, jejíž výjev byl mohutně umocněn moderními technologiemi, které ji zachytily a šířily na obrazovkách mobilů. 

Když člověk projde tímto bitevním polem, pochopí, že Majdan znamenal v ukrajinských dějinách opravdový zlom. Rekvizity z našich revolucí v listopadu 1989 zmizely po pár týdnech a dnes už není na těch náměstích po tehdejším duchu ani stopy. Říká se, že po prezidentských volbách bude chtít vláda Majdan uklidit - tedy vyklidit.

Neměla by to dělat. Je to dokonalé živé muzeum či spíše obrovská galerie plná artefaktů, jejichž smysl je ukryt ve sdíleném vědomí toho, co se tady v zimě odehrálo. Uvědomil jsem si, že žádný obraz ani socha či návštěva slavných galerií na mě nezapůsobila tak silně jako právě procházka Majdanem. A také, že žádné místo v jakémkoli městě, jímž jsem procházel, mě neokouzlilo tak jako toto náměstí.