Není vás slyšet

Emily, Romi a Doron. Liri, Daniella, Karina. Naama, jejíž fotografie ze 7. října 2023, na které ji ozbrojenci Hamásu s kalhotami v rozkroku zkrvavenými a rukama svázanýma za zády vedou ulicemi Gazy, obletěla svět. To jsou jména dívek, které jsme v posledních dnech měli možnost vidět na snímcích a videích ze shledání se svými rodinami po více než patnácti měsících věznění teroristy. Shledání tak dojemných, že při jejich sledování nezůstalo suché ani oko zatvrzelého cynika. Všechno dobře dopadlo, sláva!

Pokud tedy pomineme, že v troskách vojenské základny Nachal Oz, ze které byly některé z nich uneseny, zůstaly ostatky jejich méně šťastných kolegyň, které zde uhořely zaživa. Že v zajetí stále zůstává patrně 55 rukojmích a ostatky 35 dalších, kteří únos a věznění nepřežili. Že pro ty, které to přežily, bude už celý zbytek života hrdinstvím. A že je celá výměna špinavým obchodem, ve kterém se násilím a proti veškerým konvencím unesení rukojmí mění za legitimně odsouzené palestinské teroristy (namátkou Kásem Wail, odsouzený za vraždu 35 civilistů a zranění 215 dalších, Mašahara Fahmi, odsouzený za vraždu 19 civilistů a zranění 70 dalších atd.). 

Obzvláště mrazivé byly záběry, kdy musely dívky po měsících nejistot před konečným předáním izraelské straně projít uličkou odvahy a čelit mase teroristů maskovaných v černých kuklách. Zjevným cílem této šarády byla demonstrace síly, nesmlouvavosti a brutality únosců vůči neozbrojeným a vystresovaným dívkám – a celému světu. Hamás se dopustil neodpustitelných zločinů – vůči Izraelcům, lidskosti a zejména ženám a dívkám na celém světě. Zvěrstva se vytrácejí z paměti veřejnosti i komentářů západních médií. Kdy nám začalo být jedno, že se ženy berou za rukojmí, znásilňují, drží v podzemí a vystavují se ponížení a strachu? Kde jsou hlasité protesty, kde je volání po procesu podobném norimberskému, kde je odsouzení organizacemi, které mají ve štítu obhajobu ženských práv?