Pasivní odpor

Mlčení bývá někdy výmluvnější než jakákoli slova. Celé týdny se zdálo, že nervy slovenské společnosti jsou vybičovány k prasknutí. A nebylo divu - vášnivá vřava měla sílu odpovídající tématu. Šlo přece o sex, jinými slovy o Darwinův princip přirozeného výběru, v němž homosexuálové jsou coby omyl přírody mrtvá větev stromu života bez nároku na výchovu dětí. Křesťanští aktivisté tomu sice říkali obrana přirozené rodiny a odvolávali se na Bibli, jenže tento fíkový list brzy spadl a ke slovu se dostala čirá biologie.

Reprezentace společnosti, jimiž jsou na Slovensku katolická církev a politické strany, mohutným chórem vyzývaly lid, aby se vyjádřil – pochopitelně proti homosexuálům. Když pak onen lid v sobotu, kdy se konalo referendum, promluvil, bylo jeho mlčení přímo ohlušující: téměř 80 procent voličů zůstalo potichu: účast byla 21,4%, pro platnost referenda by muselo číslo přesáhnout 50%.

Jak si tento pasivní odpor – protože jinak se toto mlčení nazvat nedá – vysvětlit? Jednou možností je katastrofální úpadek autority zmíněných reprezentací. Katolická církev se v nedávných slovenských dějinách vždy přidala na stranu světské moci. Sloužila dvěma diktaturám, až příliš často žehnala nenávisti vůči slabým a bezmocným a stejně se zachovala i v tomto případě, když na pranýř postavila homosexuály. Sama se tak zbavila přirozené mravní síly, jejímž zdrojem je soucit a od níž je pak odvozena společenská autorita. Zůstala jí už jen autorita institucionální, ohraničená zdmi kostelů.

Politické strany odvozují svoji autoritu od schopnosti porozumět náladám svých voličů a současně od schopnosti je vést. Když ale zradíte své principy, dostáváte se na velmi tenký led důvěry. Levicový vládní Smer, který se pyšní tím, že žádné principy nemá, zhřešil tím, že nepochopil náladu svých voličů. A pravicová opozice zhřešila zradou principů, na nichž v 90. letech – v časech zápasu proti autoritářskému Mečiarovi - vybudovala svoji autoritu coby obránce menšin, občanských svobod a lidských práv.

Slovenská společnost proto reagovala na pokus obou reprezentací vnutit jí svoji vůli pasivním odporem a vzkázala jim: nemáte autoritu. Dá se ale vůbec spravovat stát a vést společnost, která odporuje svým autoritám? A lze je nějak nahradit? Tato otázka je ostatně palčivá v celé Evropě, kde politické strany i církve ztrácejí půdu pod nohama možná ještě rychlejším tempem než na Slovensku.

Neznám na tuto otázku odpověď. Ale poslední týdny se mi v oné zdánlivě nepřehledné a vášnivé vřavě zdálo, že se ve společnosti rýsuje cosi jako nová, rozptýlená autorita široké skupiny lidí – často velmi mladých, kteří pozvedli svůj hlas v médiích i na sociálních sítích na obranu menšiny s překvapivou mravní vyzrálostí. To oni vyzvali slovenské voliče k pasivnímu odporu; k tomu, aby se vyjádřili mlčením.

Jistě, je možné nahlížet na pasivní odpor jako na výraz lhostejnosti - a v takovém případě je lepší si o vyspělosti slovenské společnosti nedělat velké iluze. Ale je také možné nahlížet na pasivní odpor jako na vědomé vyjádření důvěry v tuto novou, rozptýlenou autoritu rodící se společenské elity. To by pak byla opravdu skvělá zpráva o Slovensku, která by vymazala i onu nepříjemnou pachuť ze zuřivé debaty o sexu.