Nálada v Evropské unii začíná připomínat dobu před rozpadem Československa

Nálada v Evropské unii mi začíná připomínat dobu těsně před rozpadem Československa. Veřejnou debatu tehdy zcela ovládlo vzájemné obviňování, jež otrávilo oba národy natolik, že rozpad federace, o němž se ale veřejně téměř nemluvilo, vypadal nakonec jako jediné úlevné řešení. Dodnes si nejsem jist, jestli tehdejší politici vyvolávali zášť v obou národech proto, aby tohoto rozpadu docílili, anebo byli vývojem (který se zpětně jeví jako nevyhnutelný) zaskočeni.

Dnes také nevím, zda politici ve střední Evropě - kteří v této paralele hrají roli tehdejších Slováků - mluví o EU s takovou záští proto, že chtějí docílit odchodu našeho regionu z EU, anebo jen nechápou dynamiku vývoje, jež vinou jejich slov a činů k tomuto odchodu spěje. V posledních týdnech si nemůžu (s výjimkou slovenského prezidenta Andreje Kisky) vzpomenout ani na jeden výrok významného politika, který by řekl o EU něco pozitivního.

Ministři polské vlády připomínají Německu Hitlera a jeho vraždění Poláků, maďarský premiér Viktor Orbán obviňuje Západ a Německo zvláště z „morálního imperialismu“, čeští a slovenští politici říkají, že Západ selhal; má si řešit problém s uprchlíky sám a nás do toho netahat. A všichni dští oheň a síru na politickou korektnost pokryteckého Západu, zatímco oni prý o něm konečně říkají otevřeně tvrdou pravdu.

Dobrá, ale proč potom neřeknou otevřeně i další tvrdou pravdu: že s takovým Západem nechtějí mít nic společného a měli bychom z EU vystoupit? Je to totiž jediný logický závěr, který lze z rétoriky politiků ve střední Evropě vyvodit. Není právě jejich neochota říct tento názor projevem té zatracované „politické korektnosti“, jejímž cílem je podle nich „tajit pravdu“? Tají nám svůj skutečný záměr, anebo - ještě hůř - jsou jenom hloupí?

I v tomto je situace velmi podobná té, jež předcházela rozpadu Československa. Slovenští politici obviňovali Prahu ze všeho možného, ale o odchodu z federace mluvit nechtěli, až to byli nakonec Češi, kteří z jejich rétoriky vyvodili logický závěr. Jedním z prvních byl Ludvík Vaculík, spisovatel s velkým citem pro jazyk, který hned pochopil, k čemu slova Slováků vedou, a napsal jim: „Domeček mějte si svůj.“ Václav Klaus a jiní přišli až později.

I dnes je to tak, že o odchodu států střední Evropy z EU jako logickém důsledku vývoje vzájemných vztahů začínají otevřeně psát novináři právě na Západě (například v německém týdeníku Der Spiegel). Politici si pak tento názor osvojí o něco později.

Vůbec bych se politikům na Západě nedivil, kdyby se začali ptát svých voličů, zda si přejí zůstat se střední Evropou (a jistě také východní) v jedné unii. A vůbec bych se nedivil, kdyby byla jejich odpověď negativní.

Divím se vlastně jen národům ve střední Evropě, že si nechají líbit pokrytectví či hloupost svých politiků, kteří je vedou k odchodu z EU bez toho, aby se k tomuto cíli otevřeně hlásili. Ale je také možné, že se divím zbytečně, protože atmosféra zášti a obviňování jim vyhovuje - tak jako Čechům a Slovákům možná vyhovovala ona vzrušující předehra vedoucí k rozchodu.