Mizení pravdy

Nevzpomínám si ve svém životě na takový pocit marnosti z únavného zápasu o obyčejnou, volným okem viditelnou pravdu, jaký prožívám v posledním roce. Ale nejsem v tom sám - a je také úlevné vědět, že v dějinách už takové situace nastaly, byť jejich důsledky byly dosti tragické.

Britský spisovatel ruského původu Peter Pomerancev napsal pro deník The Guardian strhující text o ruské informační válce, jejímž smyslem není vítězství „pravdy“ v podání Kremlu, ale zničení citu pro pravdu jako takovou. Začíná příběhem kyjevské novinářky Margo Gontar, která s dalšími kolegy založila webovou stránku StopFake, je vyvracela lživé zprávy ruských médií z války v Donbasu.

Jenže časem se ukázalo, že Kreml je silnější: bezostyšných lží, jež pronikaly dokonce i do velkých západních médií jako BBC, které považovaly za potřebné kvůli vyvážení informovat i o lživých verzích událostí dodávaných Moskvou, přibývalo takovou rychlostí, že Margo se ptala sama sebe: Když se pravda před mýma očima neustále kamsi posouvá, protože ke každé verzi příběhu byla okamžitě přirazena jiná verze, „zůstalo vůbec ještě něco, čeho by se dalo držet“?

To je přesně to, čeho chce Kreml dosáhnout: smazat hranici mezi pravdou a lží, zničit důvěru západní civilizace ve způsob myšlení, jež od dob Galilea počítá s naší schopností poznat a ověřit pravdu. Jenže tato vláda rozumu, jak ji v Evropě známe za poslední staletí (a nutno přiznat, že její výsledky byly občas velmi tristní), byla postavena na autoritě elit, které měly zvláštní výsadu poznávat a šířit pravdu o světě. Zbytek společnosti – bez přístupu k médiím a k moci – ji pak přijímal, nebo se proti ní bouřil.

Tato asymetrie poznání, šíření informací a názorů se v našem století hroutí příchodem internetu, ale jednou už podobný proces proběhl a jeho důsledky byly hodně dramatické. Jak píše americký antropolog a zakladatel evoluční psychologie John Tooby, nástup internetu velmi připomíná období po objevu knihtisku. Před Gutenbergem byly knihy – a tudíž poznání a informace – dostupné jen hrstce vyvolených.

Pak ale přišla informační revoluce, Evropu zaplavily miliony relativně levných knih a výsada původní hrstky „majitelů pravdy“, tedy církve a šlechty, se během pár desítek let vytratila jako pára nad hrncem. Technologie tisku vnesla do společnosti „celý nový ekosystém poznání – rozmanitý, rychle se měnící, prudce rostoucí – který se zcela vymkl z kontroly jednotlivé mysli či vlády“, píše Tooby.

Důsledkem této revoluce však nebylo jen osvobození lidské mysli a skokové zrychlení vývoje ve vědě a technologiích, ale také naprostý hodnotový zmatek. Bible, která byla do té doby výhradním majetkem církve, byla najednou volně dostupná a její noví čtenáři si ji začali vykládat po svém. A záhy se největšími „bestsellery“ staly - ke zděšení církve – heretické knihy. „Lidé, jací už jsou,“ píše Tooby, „začali válčit ve snaze nastolit novou doktrínu (a elitu)“. Vyvrcholilo to třicetiletou válkou, která stála zhruba deset milionů životů.

Trvalo zhruba dvě stě let, než se Evropa jak takž sžila s novou érou, vznikly nové elity, vznikla média, která se stala novou autoritou s právem na výklad – a zkoumání - pravdy. Tato éra rychle končí, protože díky internetu dnes migruje poznání i dezinformace napříč lidstvem nepřetržitě; online. Naše mozky však nejsou podle Toobyho na takovou průtrž připravené.

Prožil jsem svůj život v relativně uspořádaném světě idejí i hodnot. Za komunismu, jenž byl postaven na totální lži, bylo lehké mít pravdu - těžší s ní bylo žít. Jenže zisky z vědomí, že jsem „majitelem pravdy“, a proto ji můžu svobodně a kriticky zkoumat, byly podstatně vyšší než ztráta fyzické svobody. Po roce 1989 jsem byl svým způsobem také „majitelem pravdy“ – jako šéfredaktor několika periodik. I tehdy jsem si přitom velmi dobře uvědomoval, že tato výsada má smysl jen tehdy, pokud bude „moje pravda“ neustále podrobována analýzám kritického rozumu.

Tak či onak, bez ohledu na to, zda jsem byl v pozici „bezmocného“ disidenta nebo příslušníka mocenské elity (o tom, že média disponují jistým druhem moci, není pochyb), žil jsem v relativně přehledném světě, v němž lež sice dokázala vítězit nad pravdou, ale jen za použití násilí. Moje životní zkušenost mi napovídala, že svobodná společnost se v podstatě chová rozumně a dříve či později dokáže pravdu od lži rozeznat. Jenže nutnou podmínkou k tomu byla svobodná média s dostatečnou autoritou a odpovědností vůči pravdě.

Internet tuto autoritu obrovskou rychlostí ničí - a to, co se vynořuje v uvolněném prostoru, je mohutná vlna lží, jimž podléhají i lidé, o jejichž schopnosti kriticky myslet jsem byl ještě nedávno hluboce přesvědčen. Ještě nedávno jsem věřil, že lidé mají přirozený cit pro pravdu; že demokratizace veřejného prostoru, jež nastala díky internetu, má být vítaná. Ruská informační válka odhalila, že jsem se mýlil přinejmenším ve své víře v sílu lidského rozumu.

Nikdy předtím jsem nezažil takový pocit marnosti ze zápasu o pravdu, jež je viditelná volným okem, a přesto ji tolik lidí nevidí. A nemám na mysli pravdu ideologickou, nýbrž tu prostou, jež se dá ověřit právě použitím rozumu. Nelituji toho, že tradiční média přišla o svoji výsadu. Ale přiznávám, že pohled na ten širý prostor internetu, v němž se lež tak rychle zabydluje a drtí lidskou mysl na kaši, ve mně vyvolává nevolnost. A myslím na Gutenbergův vynález.