Uvědomil jsem si těmito slovenskými volbami, jak se my tady ve střední Evropě stáváme už pamětníky demokracie. A jak je pouhé plynutí času skvělou lekcí pro všechny účastníky politického života včetně řadových voličů. S demokracií se to má jako s tím anglickým trávníkem, trvá to hodně dlouho, než bezpečně vroste do půdy, ale my už přece prožíváme alespoň náznaky takového prorůstání.
Uvědomil jsem si to, když jsem viděl Vladimíra Mečiara, jak v předvolební debatě blábolí tytéž nesmysly jako před dvaceti lety, ale zatímco tenkrát jeho slova hltaly davy, dnes ho nikdo neposlouchá a jeho strana HDZS nezískala ani procento voličů.
A také Mikuláš Dzurinda, kdysi hrdina reforem a politik, jemuž mnozí připisovali až magické schopnosti přežití, se poroučí. Jeho SDKÚ získala šest procent a on, který do poslední chvíle možná věřil, že je to jen zlý sen a voliči ho přece nemůžou nechat na holičkách, po volbách odstoupil z čela strany.
Panoptikum odcházejících politiků, jejichž jména si budou pamatovat už jenom starší ročníky, časem pozoruhodně bobtná, aniž bychom si toho nějak všimli. Někteří upadnou do zapomnění možná nespravedlivě – takovým příkladem je pro mne bývalý český premiér Špidla – ale mnozí spíše právem. Od Grosse až po Topolánka, od Mečiara až po Slotu a mnoho dalších. Komunisté kdysi zpupně posílali demokratické politiky na „smetiště dějin“, až se tam octli sami. Demokracie je noblesní v tom, že na smetiště dějin nikoho neposílá – pokud se tam politik octne, tak jen vlastní zásluhou, zejména když nestihne odejít z politiky včas sám.
Důležitější však je, že se stáváme svědky pádu politiků, kteří na vrcholu moci vypadali jako věční a nezničitelní. Tuto základní zkušenost z demokracie nelze naučit ve škole, musí se prožít. A my ji jaksi nevědomky prožíváme. Proto, když tak drtivě zvítězil Robert Fico, mnozí na Slovensku dnes jen krčí rameny. Vždyť tam nebude věčně, říkají. A mají pravdu. A co je možná ještě důležitější, tuto zkušenost už sdílejí i samotní politici. Fico – pokud netrpí historickou slepotou - ví velmi dobře, že na vrcholu nebude dlouho. A trapnost, s jakou odcházejí jeho předchůdci Mečiar a Dzurinda, by mu mohla být varováním.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
