Blog z týdeníku The Economist o české korupci se dočkal v Česku hojných citací, což je dobře. Také se pod ním na webové stránce Economistu rozjela docela zajímavá debata čtenářů, z nichž Romney Schield z Británie například vidí hlavní problém v poměrném volebním systému s pěti procentní bariérou, čehož důsledkem je, že české dálnice se stavějí v průměru na jeden kilometr „dvě stě násobně dráž než v Americe“, další (jistý iwliiss) upozorňuje na ČEZ, který „operuje jako paralelní struktura ve státě“ a končí pozdravem z Albánie. A také se debatuje o tom, zda je na tom Česko ve srovnání s Polskem, Maďarskem či Slovenskem opravdu tak zle.
Vynechejme Maďarsko, kde bohapustá korupce politické třídy a odpor veřejnosti vůči ní vynesly k moci Viktora Orbána a fakticky se tak korupce přetavila do počátečního stadia autoritativního režimu.
Polsko je dnes na tom v žebříčku Transparency International o dost lépe (na 41. místě s indexem 5,3 – Česko je na 53. místě s indexem 4,6 – Slovensko je na 59. místě s indexem 4,3) a byť moji polští přátelé jsou k těmto ukazatelům skeptičtí, přiznávají, že například financování politických stran je pod mnohem přísnější kontrolou než v Česku a jejich sponsoring je tam prakticky zakázán (což ale má prý nevýhodu v tom, že novou politickou stranu nemůže založit chudý spolek lidí, ale jen milionáři jako například podnikatel Palikota, který v posledních volbách slavil úspěch). Dalším důvodem relativně malého počtu korupčních skandálů v Polsku je prý propojenost jedné části médií na vládnoucí strany (zejména Tuskovu Občanskou platformu), takže tato „provládní“ média v samé hrůze před Kaczynským raději mlčí, i když o nějaké korupci vědí, zatímco ta opoziční se zase k takovým informacím nedostanou.
Je pravda, že česká média jsou mnohem nemilosrdnější i vůči vládě, která by jim z programového hlediska mohla být blízká. Podobně je to i na Slovensku. V tomto se obě tyto země od Polska a Maďarska opravdu liší. Ostatně, celková podobnost mezi Českem a Slovenskem je dobrým vodítkem pro případné srovnání v otázce korupce.
Jelikož se pohybuji v obou zemích zhruba půl na půl, můj dojem je ten, že česká korupce je opravdu významně horší (bez ohledu na žebříčky TI). Je to na jedné straně dáno velikostí ekonomiky, jednoduše tam, kde je víc peněz, je i pokušení větší, ale hlavní důvod vidím v něčem, z čeho jde na mne opravdu hrůza – totiž systematičnost, s jakou se v Česku korupce zažrala do podstaty státu. Na Slovensku je korupce stejně odporná, ale má poněkud chaotičtější a proto možná o něco méně nebezpečnou podobu, jejím symbolem jsou političtí exoti jako Ján Slota, jenž krade tak, jako mluví – vulgárně. Samozřejmě, bílých zlodějských límečků je tak malou zemi také bohužel nadmíru – až natolik, že je Slováci vyváží do Čech (jména lidí a firem si dosaďte sami, není to těžké).
Česká společnost má jednu úžasnou vlastnost, díky které má Česko relativně velký ekonomický úspěch. Je to schopnost systematické sebeorganizace, k níž společnost vlastně ani moc nepotřebuje vládu. Jenže tato systematická sebeorganizace může být i velice zrádná, když se z dobrého sluhy stává zlým pánem. Ukazuje se to právě na tristní míře korupce - chobotnice systematicky buduje své impérium a také systematicky blokuje všechny pokusy o jeho oslabení.
Čtenář Romney Schield má v něčem pravdu: politický systém je nepropustný a skrz naskrz ovládaný hierarchickou strukturou. Není náhoda, že všechny důležité funkce ve státě určují politické strany a odmítají jejich přímé volby – jak prezidenta, tak hejtmanů či starostů měst a obcí. Na Slovensku i v Polsku jsou do těchto funkcí lidé voleni přímo a má to často blahodárné účinky ve vzájemné kontrole moci.
To, že si The Economist všiml korupce právě v Česku, a ne v jiné zemi střední Evropy, bohužel není náhoda.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].