Kiska a Mečiar

Slovenský festival Pohoda je zvláštní tím, že míchá hudbu s jinými žánry, například debatami o literatuře či dokonce o politice. A že se někdy – tak jako třeba o uplynulém víkendu - stane, že populární kapely, na jejichž vystoupení se pod pódiem sejdou tisíce lidí, zastíní populární politik. 

Už v minulosti se tady hřála v přízni fanoušků bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová i český prezident Václav Havel. Jenže nadšení, které vyvolal svým pobytem na festivalu nový slovenský prezident Andrej Kiska, nelze s ničím srovnat. Tisíce (převážně) mladých lidí aplaudovali každé jeho větě, byť ve skutečnosti neříkal nic tak významného ani objevného.

Vzpomínám se jen na jednoho slovenského politika, který vzbuzoval takové nadšení davů bez ohledu na to, co řekl: jmenoval se Vladimír Mečiar. Jistě, byly to jiné davy a Mečiar nabíjel jejich kolektivní duši energií, z níž šel strach. Kiska je úplně jiný, strach z něho opravdu nejde a chybí mu vlastně i ta poněkud záhadná vlastnost populárních politiků, jíž se říká charisma. Proto je vlastně dost těžké pochopit, kde se bere to nadšení pro Kisku.

Vysvětlení je jediné: tyto dva muže pojí skutečnost, že oba jsou projekcí společenské nálady, která dosáhla jakéhosi kritického bodu.  Mečiarovi fanoušci byli počátkem devadesátých let hluboce frustrovaní z rodící se demokracie, s jejíž příchodem ve svých životech nepočítali (patřili převážně ke starší generaci) a věřili, že Mečiar je před ní ochrání. Byl to jejich mesiáš normalizace.

Kiskovi fanoušci jsou naopak hluboce frustrovaní z úpadku poměrů, jež svojí šedivostí a nehybností politického života někdejší normalizaci opravdu občas silně připomínají. Kiska je jejich mesiášem demokracie.  Nadšení pro Kisku není možné vysvětlit sílou jeho osobnosti, neboť ta se zatím nijak zvlášť neprojevila. Toto nadšení lze vysvětlit jen tak, že je projevem neobyčejně silné společenské objednávky. Snad to prezident Kiska chápe.