Kádár a Husák

Na hřbitově v Budapešti byla o víkendu odhalena busta Jánose Kádára (bylo by mu 100 let), muže, který vládl Maďarsku přes třicet let a jehož Maďaři v národní anketě zvolili za nejvýznamnější osobnost 20. století a třetí nejvýznamnější v celých maďarských dějinách.

Maďaři měli Kádára, my měli Husáka. I v tak neosobním systému jako byl komunismus hrály osobnosti důležitou roli. Kádár se podílel na potlačení revoluce v roce 1956 a popravě jejího vůdce Imre Nagya, o pár let později ale už začal uvolňovat režim, když změnil známý slogan „Kdo není s námi, je proti nám“ na mnohem tolerantnější „Kdo není proti nám, je s námi“. Na maďarský model gulášového socialismu lidé dodnes vzpomínají se sympatiemi a samotný Kádár byl vnímán jako „otec vlasti“, který umožnil lidem žít v omezené svobodě nesrovnatelné s československou normalizací a podle hesla „My nahoře politizujeme – vy dole žijete“.

Odpovědnost za popravu Imre Nagye však zřejmě po celý život nesl jako svůj kříž. Když v Maďarsku startovala 16. června 1989 revoluce – opozice tehdy za účasti 60 tisíc lidí zorganizovala manifestaci k výročí Nagyovy popravy - Kádár, už těžce nemocný, se prý na lůžku zeptal ošetřovatelek: „Dnes pochovávají toho muže?“ Nebyl schopen vyslovit ani jeho jméno. V ten den také před davem pronesl zásadní projev, jímž rozhýbal dějiny, jistý mladý muž jménem Viktor Orbán. Kádár pak o tři týdny později, 6. července, zemřel v den, kdy Nejvyšší soud (ještě pořád komunistického Maďarska) Nagye rehabilitoval. Na Kádárův pohřeb přišlo taky asi 60 tisíc lidí.

A přece – vzhledem k vývoji po roce 1989 – bylo asi lepší mít Husáka než Kádára. Maďarsko je dnes za vlády Viktora Orbána v situaci, že můj přítel, spisovatel a bývalý disident György Konrád říká, že je to horší než za Kádára. Problém však není jen v Orbánovi. Maďarská relativně blahobytná a relativně svobodná diktatura nenutila společnost k radikálnímu rozchodu s minulostí. Také proto po roce 1989 narůstal počet těch, kteří tvrdili, že Kádárův režim byl lepší než ten po roce 1989. V roce 1995 si to myslelo celých 54 procent obyvatel. Jak píše ve své strhující knize Promrhaná země (překlad vyšel nedávno na Slovensku) o posledních dvou dekádách maďarských dějin legendární novinář Paul Lendvai, „tyto průzkumy odrážejí vyšší stupeň zklamání než v jiných zemích střední Evropy“. Ostatně, celá jeho kniha je skvělou analýzou příčin, proč také charakter Kádárova režimu přispěl k tomu, že Maďarsko je dnes „promrhanou zemí“.

Skoro mám na jazyku, že bychom měli být vděčni za Husáka, který nás zavedl do tak hlubokého průšvihu, že nám nezbyla jiná možnost než důkladná proměna systému.