0:00
0:00
Ost-blog10. 8. 20144 minuty

Jak se rýmují dějiny

Věřím, že odlišností je dost na to, aby se rok 2014 s rokem 1914 nerýmoval; otázka je, zda tomu věří i takový Putin

Mrazivou paralelou je i neschopnost států a generálů pochopit, že válka může mít zcela nové formy díky novým technologiím a účinností zbraní
Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer

Dějiny se sice neopakují, ale někdy se můžou rýmovat, poznamenal kdysi Mark Twain - a na jeho citát si vzpomnělo několik významných historiků, kteří si letos kladli otázku, zda se některé situace a události roku 2014 „nerýmují“ s rokem 1914 před vypuknutím první světové války. 

Našli jich překvapivě hodně. I tehdy se draly na scénu ambiciózní státy, před sto lety zejména Německo, dnes Čína, které vzbuzovaly obavy etablovaných mocností - tedy Británie, dnes Ameriky. I tehdy se jeden stát dožadoval světového uznání a jeho vůdci byli pod tlakem domácích nacionalistů.

↓ INZERCE

Dnešní Putinovo Rusko je velmi podobné Rusku cara Mikuláše II., který se cítil ponížen v roce 1908, když ho Německo vyhrůžkami přinutilo nereagovat na rakouskou anexi srbské Bosny. „Německé metody vůči nám byly brutální a nikdy jim to nezapomenu,“ napsal tehdy Mikuláš II. své matce. Nezapomněl. Stejně jako Putin, který obviňuje USA a EU, že Rusko v 90. letech ponížily a dnes se cítí dost silný, aby si vynutil postavení velmoci.

Globální terorismus

I tehdy byla globalizace v plném proudu, Německo a Británie byli největší obchodní partneři; podobně jako dnes Čína vyváží nejvíce do USA. Globalizace a vzájemný obchod tehdy i dnes vyvolával iluzi, že globální konflikt je nemožný. Jak napsal v 90. letech Thomas Friedman, „šíření McDonaldu zabrání válce“.

Možná právě proto ruské úřady zakázaly údajně z hygienických důvodů nedávno tomuto řetězci některá jídla a po anexi Krymu se McDonald z tohoto území sám stáhl. Ekonomické sankce, které proti sobě zavádějí Rusko, EU a USA, můžou být prvním znakem ústupu globalizace a přípravy na konfrontaci.

Ukrajinská armáda postupuje k Doněcku. Autor: AP

Na vzestupu byl tehdy stejně jako dnes nacionalismus a terorismus, který se paradoxně také globalizoval: srbští atentátníci ze Sarajeva četli Nietzscheho a Bakunina stejně jako ruští nebo francouzští anarchisté. Dnes sdílejí teroristé a náboženští fanatici všeho druhu svoji touhu po násilí na sociálních sítích a internet umožňuje lidem žít v uzavřených ideologických bublinách, kde to vře nenávistí.

I tehdy byly státy spoutány sítí smluv a aliancí, jež měly odstrašit nepřítele a zabránit tak válce. Henry Kissinger to nazval „diplomacií soudného dne“. V okamžiku vypuknutí lokálního konfliktu (když Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku) se totiž proměnily v zápalnou šňůru vedoucí k sudu s dynamitem.

I dnes je svět provázán vzájemnými smlouvami o pomoci. USA se zavázaly bránit Japonsko a velkou válku tak může rozpoutat obsazení pár neobydlených japonských ostrůvků, na které si Čína dělá nárok. Stejná situace by nastala, kdyby se Rusko pokusilo obsadit byť jen kousek území některého z pobaltských států, jež jsou členy NATO.

Přesné zásahy

Mrazivou paralelou je i neschopnost států a generálů pochopit, že válka může mít zcela nové formy díky novým technologiím a účinností zbraní. „Nejlepší mozky v generálních štábech odmítaly uznat novou realitu,“ píše historička Margaret MacMillan o roku 1914. Cenou za jejich slepotu byly miliony mrtvých. Jenže i dnes podléhají generálové často iluzi, že válku lze vyhrát v krátkém čase „chirurgicky přesnými zásahy“, zdůrazňuje historička.

Na druhé straně se můžeme utěšovat, že odlišností je také dost a některé jsou možná významnější než podobnosti. Především fakt, že lidstvo má v roce 2014 zkušenost, kterou v roce 1914 nemělo: zkušenost se dvěma světovými válkami apokalyptických rozměrů. Dále ví, že na světě je dost nukleárních zbraní ke zničení celé planety.

Podstatně odlišná je také situace ve znalostech o potenciálním nepříteli: zatímco koncem července 1914 různé státy začaly mobilizovat, protože podezíraly jiné státy z mobilizace a měly málo informací o jejich vojenské síle, dnes jsou armády pod dohledem satelitů a vojenské tajemství je spíše iluzí.

Zcela jiné je také rozložení vojenské síly, když americká armáda v podstatě nemá ve světě konkurenci: USA dávaly na obranu v posledních dekádách tolik peněz co zbytek světa dohromady. Žádný stát není tak šílený, aby vyhlásil Americe válku, protože ji nemůže porazit.

Věřím, že odlišností je dost na to, aby se rok 2014 nerýmoval s rokem 1914. Otázka je, zda tomu věří i takový Putin. Tím si úplně jist nejsem.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].