Buď vás zabije terorista, nebo stát. Čemu dáte přednost?

Máte na výběr: buď vás zabije terorista, nebo stát. Čemu dáte přednost? Já vím, ta otázka zní absurdně, ale kladu ji, aby mi pomohla při hledání odpovědi na to, proč ve střední Evropě o tolik více než na Západě podléháme panice z uprchlíků, v nichž vidíme teroristy. Nějak totiž tuším, že správná odpověď leží v samé podstatě našeho vztahu ke smrti, násilí a státu.

Je to možná paradox, ale naprostá většina mé generace prožila část života za komunismu s pocitem úplného bezpečí. Přijala nepsanou dohodu ze 70. a 80. let o tom, že stát smí používat násilí pouze psychické. Právě proto se ostatně lid tak rozčílil, když policajti zmlátili jeho děti na Národní třídě. Bylo to porušení dohody. Tento pocit bezpečí zaručeného státem se nevytratil ani po revoluci (navíc zmizelo i ono psychické násilí) a přenesl se na další generaci.

Na Západě je ale zkušenost se státem jiná. Izraelský historik Yuval Noah Harari sice správně říká, že moderní stát západního typu dokázal zaručit svým občanům historicky nevídanou míru ochrany před veřejným násilím, ale terorismu úplně nezabránil. V Itálii i v Německu explodovaly už od 70. let bomby levicových teroristů, v Británii zase irských, a tak dále.

Pro nás za železnou oponou to bylo úplně nepochopitelné. Tady by teroristé neměli žádnou šanci: většina lidí žila v jistotě, že kdo se bude chovat podle pravidel státu, tomu nikdo ani vlas na hlavě nezkřiví. Byl to samozřejmě hluboký omyl (Černobyl a popírání jeho důsledků bylo jasným důkazem toho, že komunistickému režimu byl život jeho obyvatel lhostejný), ale schopnost sebeklamu je jedna z klíčových lidských vlastností.

Tehdy mě to nesmírně udivovalo. Žil jsem s přesně opačným pocitem. Jako syn disidenta jsem si od mládí velmi dobře uvědomoval, že mě stát může kdykoli svévolně zabít. Je to jen otázka jeho rozhodnutí a já s tím nemůžu nic udělat. Naučil jsem se s tím žít docela dobře, netrpěl jsem paranoií ani úzkostí; věděl jsem, že pravděpodobnost, že budu zabit, je velmi malá. Asi taková, jako když dnes jdete v Paříži do kavárny.

Tím se dostávám k otázce z úvodu, zda je lepší být zabit teroristou, nebo státem. Problém je, že většina naší společnosti si ji nemůže položit, protože si vůbec neumí představit, že by stát své občany zabíjel (vzpomínka na 40. a 50. léta je dávno pryč). Jedinou hrozbou smrti jsou tedy teroristé, čili v jejích očích uprchlíci.

S radostí a s bezmeznou důvěrou ke státu mu proto svěří jakékoli pravomoci, jen aby je před nimi uchránil. Slovenská vláda už navrhuje změnu ústavy a nové protiteroristické zákony a premiér Robert Fico otevřeně říká, že pokud jde o bezpečnost slovenských občanů, „nebudeme znát hranice“. Z toho lze vyvodit, že půjde i přes mrtvoly, jenže lidem taková myšlenka vůbec nepřijde na mysl. Žijí v sebeklamu.

Na Západě mají lidé také strach, ale ze zkušenosti vědí, že stát je před terorismem nikdy úplně neochrání. Proto mu také tak bezmezně nedůvěřují a berou ho spíše jako partnera ve společných potížích. Proto Belgičané reagují na výzvu policie být na Twitteru zticha fotkami koček. Jsem si docela jist, že na otázku v úvodu by dokázali odpovědět, že je lepší být zabit teroristou než státem, protože jde o výběr mezi svobodou a diktaturou.

Je to možná paradox, ale právě zkušenost s pozdním komunismem a (jakkoli iluzorním) pocitem tehdejšího bezpečí nás opět vrací za železnou oponu, dnes ještě jen mentální. Doufám, že se nezmění v opravdovou, kterou bychom si tentokrát postavili sami.