Bojovat a umírat za stát

Na Slovensku poslalo úřadům letos v lednu 12 tisíc mužů prohlášení, že v případě vyhlášení válečného stavu oni za tento stát bojovat nebudou, protože svědomí jim nedovolí vzít zbraň do rukou. V minulých letech byly podle deníku Pravda takových případů řádově desítky. Jenže tehdy v sousední Ukrajina nehrozila „válka velkého rozsahu“, jak teď o víkendu prohlásil premiér Fico.

0 čem tato masová petice probuzených pacifistů svědčí? Jedno vysvětlení je, že je to akce ruských trollů, přesněji proruského aktivisty na Slovensku, který výzvu k takovému prohlášení šířil po sociálních sítích. Ale i kdyby to tak bylo, vyvstává otázka, zda náhle zjitřené svědomí tolika jednotlivců nevypovídá o obecnějším problému, jímž je úpadek autority státu. Což může být mnohem větší riziko, než se na první pohled jeví.

Jak píše Jared Diamond ve své knize Svět, který skončil včera, až zrod moderního státu vnesl do lidských dějin dramatické snížení úmrtnosti, protože díky své struktuře a vnitřní autoritě dokázaly státy vyjednávat a udržovat mír, nebo alespoň určovat pravidla válek bez civilních obětí – proto byly také vymyšleny. Do té doby mezi sebou národy či kmeny válčily bez pravidel a bez ustání.

Klíčovou součástí těchto moderních států, bez níž by nemohly plnit svoji funkci, však byla branná povinnost mužů. Jistě, dějiny posledních staletí jsou také přehlídkou šílených generálů a vůdců států, kteří obětovali miliony životů pro své děsivé cíle, ale statistika stejně nepustí – i ty nejhorší státy (včetně Německa a Ruska v minulém století) měly úmrtnost svých občanů zhruba třetinovou proti té, jaká se vyskytovala v tzv. „tradičních společnostech“.

Jenže tento typ moderního státu začíná povážlivě slábnout. Jak píše ve své knize Globalizace, demokracie a terorismus legendární britský historik Eric Hobsbawm, „teritoriální stát z různých důvodů…přichází o fundamentální vědomí legitimity, jež vládám dovoluje zatěžovat občany břemeny, jako jsou daně či branná povinnost“. Stále více států „již nemůže nadále spoléhat na své občany, že se nechají po milionech odvádět do armády, aby v ní umírali v boji za svou vlast“.

Důvody úpadku autority státu jsou často obecné (globalizace, síla nadnárodních firem a kapitálu, privatizace služeb, jež kdysi poskytoval výhradně stát atd.) - ale ve střední Evropě přibyly ještě další. Autoritu státu zničil nejprve komunistický režim. Byl jsem dva roky na vojně jen proto, že jsem se jí nedokázal vyhnout (byl jsem příliš zdravý asi). Jedinou zkušeností bylo poznání nepředstavitelné tuposti velitelů a existence čirého zla. Nepoznal jsem tam nikoho, kdo by byl ochoten položit život za tehdejší komunistický stát. (Jediným užitkem z té doby byla moje zkušenost, že jsem byl schopen v tomto světě přežít.)

Chci tím říct, že ani náhodou nejsem fanouškem povinné vojenské služby. Ale k tomu, aby si člověk kladně odpověděl na otázku, zda je ochoten obětovat svůj život na obranu státu (vlasti, chcete-li), nepotřebuje být brancem. Potřebuje být přesvědčen o tom, že ten stát za to stojí.

Jenže co nebo koho si mám pod tímto „státem“ dnes představit? Českého prezidenta Zemana jako hlavního velitele armády? Toho muže, který svými lžemi a pohrdáním lidmi ničí vše důstojné a hodné oběti, co z českého státu po Masarykovi a Havlovi ještě zbylo?

Nejsem si touto tezí jist, ale přesto ji vyslovím: zdá se mi, že s úpadkem autority státu v našem prostoru souvisí obecný úpadek mužnosti, kterou chápu jakou soubor ctností nesouvisejících s pohlavím. Bohužel, slovenští politici si tuto mužnost představují jako drahé hodinky na rukách, český premiér jako rovnátka na zuby. Když ale přijde řeč na válku, propadají panice a kryjí se řečmi o malosti a bezvýznamnosti států, v jejichž čele stojí (Fico: „Slovensko je malá země, těžko můžeme být součástí mocensko-geopolitických soubojů.“).

Není až mrazivé, že opravdovým ztělesněním mužnosti na celém Západě je dnes zřejmě mnohem více Angela Merkelová než jakýkoli její mužský kolega? Nevím, jak přemýšlelo těch 12 tisíc slovenských mužů, kteří demonstrovali nechuť bojovat za stát, ale měli by nás přivést k otázce, kterou jsme si nekladli, protože jsme ji dosud nepovažovali za podstatnou: Jak by měl mluvit a jednat politik, jež by pro nás ztělesňoval autoritu státu natolik, abychom byli připraveni poslechnout jeho (či její) výzvu vzít do rukou zbraň na jeho obranu?