Je v pořádku truchlit nad zvířecími souputníky, říká film Deniska umřela

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Filmy týdne

Od uvedení na letošním festivalu v Berlíně budí animovaný krátký snímek Philippa Kastnera Deniska umřela značnou pozornost. O jeho autorovi, studentovi katedry animace pražské FAMU, se mluví jako o dalším výrazném talentu. Ve filmu vypráví o osobní bolestivé zkušenosti ztráty milovaného, což na Berlinale ocenila Dětská porota. Co ji tak oslovilo, mohou od konce srpna zjistit i čeští diváci, protože Deniska umřela se dostane do naší distribuce jako součást výběru FAMU Four - čtyř školních snímků, jež se promítaly na světových festivalech.

 Ve výběru je i Electra, absolventský, psychoanalýzou ovlivněný snímek zavedené Darii Kashcheevy o mladé ženě vracející se do vzpomínek a snažící se pochopit vztah k rodičům, Osmý den Petra Pylypčuka o mladé ženě, jež se zkouší vymezit z dominantního vlivu otce i náboženské sekty, a animovaný dokument Natálie Durchánkové Přes střepy zpracovávající cestu dívky snažící se vyrovnat se znásilněním a pokusem o vraždu.

Deniska umřela i Přes střepy maximálně využívají výtvarné a vypravěčské možnosti plastického média animace: ta tvůrcům umožňuje jít zkratkami a symbolikou do maximálních intimních a niterných hloubek. Oba autoři zároveň vyprávějí o své autentické zkušenosti a animace jejich emoční intenzitu kongeniálně násobí. Deniska umřela je film ztišený. Napomáhá tomu namodralá paleta barev, kterou Philipp Kastner volí.

Křehce vypráví o smrti své jezevčice, které je film na konci věnován. Snímek je plný ztišených symbolů, jež vyjadřují, co bolí, a zároveň jej posouvají dopředu. Animace je vizuálně okouzlující i vypravěčsky do detailu promyšlená. Film má vtahující tempo – jako by plynul s elegancí duše, která odešla a vznáší se coby anděl strážný nad těmi, kdo zůstali. Silné a nenucené je i ne-antropocentrické poselství: je v pořádku truchlit nad zvířecími souputníky, silná vazba k nim není podivínství, ale pouto na rovině s těmi, které si vytváříme se členy stejného živočišného druhu.

O síle pout, jež mohou fungovat jako záchranná síť, je také doslova řezavý snímek Přes střepy. I jeho autorka Natálie Durchánková v závěrečných titulcích děkuje, tentokrát oběti brutálního znásilnění, která jí svůj příběh svěřila. Právě z její perspektivy vypráví celý traumatizující akt i následné bolestivé hojení těla, ale hlavně duše. Tvář ženy, jež je na nejisté cestě od oběti k vítězi, vidíme jen krátce z kraje snímku na mobilu a následně více a více v zrcadle, jež se rozpadá do střepů a zvolna skládá do nového obrazu. 

Symbolicky větší prostor dostává na začátku obličej násilníka, který dívku za tmy svým aktem dočasně pohltil a anihiloval. Přes střepy je osobní v konkrétnosti případu, ale i univerzální jako zpráva o podobě traumatu, které si oběti nesou a jež bývá až příliš často bagatelizováno. Film byl nominovaný na studentského Oscara v kategorii dokument. Vítězové budou známi ve druhé polovině října. Jindřiška Bláhová 

Album týdne

„Změna je stálá, a tak se stále měním,“ zpívá v úvodní skladbě Like It Or Not nového alba Keeping Secrets Will Destroy You písničkář Bonnie Prince Billy. V tvorbě třiapadesátiletého Američana se vždy nepředvídatelně prolínaly vlivy folku, country i blues, aniž by kdy stál o to, aby cokoli z uvedeného působilo čistokrevně. Ačkoli spolupracoval třeba s Björk nebo natočil coververzi Billie Eilish, jeho výsostným teritoriem vždy bylo akustické písničkářství.

Dokládá to i novinka, která sází na až domácky intimní atmosféru a primární funkci společného muzicírování. Will Oldham (jak zní občanské jméno písničkáře) tomu přizpůsobil natáčení, které probíhalo v Louisville s místními hudebníky a odehrálo se během několika týdnů. „Jsou to písničky pro a od lidí, co jsou spolu. Pro společný poslech. Než bude příliš pozdě,“ uvádí se v průvodním slově - a tím „příliš pozdě“ se může myslet jak zničující efekt v názvu alba zmiňovaných zadržovaných tajemství, tak může jít o obecnou nechuť lidí mluvit spolu a izolovat se raději do vlastního světa.

Oldhamovy texty se hemží obecně přijímanými truismy. Umí je ovšem podat s tak velkou porcí ironie, aby nepůsobily banálně. K tomu pak dodává spoustu postřehů a nečekaných přirovnání. Naplno to vyniká třeba v písni Willow, Pine and Oak, v níž dělí lidi podle charakteru na tři druhy stromů. Vrby člověka vysávají, a tak s nimi není radno trávit čas. Borovice nádherně voní, ale pouštějí smůlu; jsou to samotářky a nelze se o ně opřít. Zato dub je partner, na nějž se dá spolehnout.      

Výsledná nahrávka, na níž takřka absentují bicí, se poslouchá, jako by člověk byl s kapelou přímo v místnosti, i proto se tu Billyho hlas málokdy zvedne nad úroveň šepotu. Přesto je slyšet - a často je natolik sugestivní, jako by vyzýval publikum, aby se k němu přidalo. Ve společném prožitku nachází největší sílu písničkářství, a nakonec ji sám na závěr alba ve skladbě Crazy Blue Bells popisuje: „Jednoho dne, až nadejde čas ke zpěvu, pár z nás se shromáždí a pozvedne hlas k čemukoli. Protože na všem záleží.“ Pavel Turek 

Výstava týdne

Fixy, pastelky, voskovky a rezavý hřebík s sebou. Tohle není úplně klasický název výstavy současného umění a taky to tak úplně klasická výstava není. Sochař Martin Skalický ji totiž připravil pro specifický prostor. Pro Dětskou galerii Lapidárium v areálu broumovského kláštera, v níž se s kurátorem Radkem Wohlmuthem postaral o skutečně mimořádný divácký zážitek nejen pro děti.

Osmačtyřicetiletý sochař se na scéně prosadil teprve poměrně nedávno. Má nicméně tak výrazný rukopis, že jej nelze přehlédnout. Skalického doménou jsou podivuhodné repliky již existujících plastik: z jejich originálů vytváří formy, do kterých pak nacpe textil, vytvrdí ho pryskyřicí a vzniknou zcela nová svébytná díla. Známé jsou hlavně jeho látkové madony, andílci či dnes už anonymní tváře dávných velikánů nalezené na hřbitovech či pamětních deskách. Nyní svůj projekt obohatil o interaktivní prvek. Výstavou chtěl připomenout, že spousta historických plastik nacházejících se ve veřejném prostoru měla původně polychromii, čili byly barevné. A Skalický teď děti vyzval, aby jeho vlastní díla obarvily podle své chuti.

Už průběžný výsledek (výstava končí 9. září) je ohromující. Dětská fantazie nezná hranice, čili je tu Madona s namalovanými slunečními brýlemi, stařec pomalovaný tak divoce, jako by byl účastníkem Woodstocku, nebo mudrc pokrytý jmény, vzkazy, a dokonce i telefonními čísly. Každá plastika je navíc označena jasnou ikonou, co se s ní má dělat: zda se na ní má kreslit, rýt do ní nebo třeba pouštět z výšky šipky. Kontrast mezi stavem před a po pak zdůrazňuje závěr výstavy. V něm se naopak upozorňuje, že tyhle plastiky se mají nechat na pokoji. Jsou to totiž nové Skalického autorské práce, mezi nimiž se vyjímá třeba sedící dívka pokrytá červenomodrým vzorem z titěrných korálků, tedy materiálem, který si sochař zatím ještě nevyzkoušel.

Součástí výstavy jsou workshopy vedené Pavlou Semerákovou a rozhodně doporučujeme některý navštívit - klidně i v pozici pouhého pozorovatele, jestli nemáte děti. I tak je zábavné a poučné ten v galerii pozorovat. Poslední proběhne během dernisáže a povede ho přímo Martin Skalický. Jan H. Vitvar

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.