0:00
0:00
21. 7. 202310 minut

Fantastika se u nás dostala z ghetta. A s ní i její čeští autoři

S redaktorem Jiřím Štěpánem, který se věnuje fantasy a sci-fi literatuře v nakladatelství Host

Pavel Bareš
Autor: Host/Josefína Rašilovová

Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota a Silvie Lauder.

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

↓ INZERCE

Fantaskní literatuře se poslední dobou dostává víc pozornosti i čtenářů, trh se zvětšuje. Platí tohle oživení i pro tvorbu českých autorů píšících žánry, které do ní spadají?

Já myslím, že už to tak nějakou dobu je. Když jsem začínal asi před osmi lety v Hostu, tak tahle pozornost byla rozhodně menší, přestože tu už byla velká jména jako František Kotleta nebo Vilma Kadlečková. Přijde mi, že se to zlomilo někdy po roce 2015. Do té doby tu panovala vůči českým autorům trochu nedůvěra. Podle mě neoprávněná, ale čtenáři k nim přistupovali ostýchavě. Řekl bych, že zájem o české autory fantaskní literatury kopíruje zároveň nástup českých autorů, jako byla Kateřina Tučková nebo Alena Mornštajnová - jenom o několik let později.

Proč tu panovala nedůvěra vůči českým autorům?

Myslím si, že to bylo dáno historicky. V devadesátých letech začala vycházet spousta překladových knih, které tady z jasných důvodů nemohly vycházet předtím. Čtenáři si tak zvykli číst fantastiku jenom v překladech. Mnoho českých autorů navíc publikovalo pod anglicky znějícími pseudonymy, což vymizelo až někdy po roce 2000. Lidé tedy nebyli v kontaktu s českou fantastikou - nebo si mysleli, že s ní nejsou v kontaktu. Určitou dobu se tak musela důvěra budovat zpětně. Ještě stále doháníme svět jak kvalitou děl, tak co se týče výběru témat nebo stylistické náročnosti. Ale už nám chybí jen kousíček, abychom se srovnali s angloamerickým trhem, který je samozřejmě mnohem větší a rozmanitější.

Dá se vybrat český autor, který nedůvěru prolomil a ukázal, že česká fantaskní literatura má potenciál?

Těch je mnoho. Už v devadesátých letech tu byla jména, která se četla, ať už Jiří Kulhánek, který prorazil s Nočním klubem, nebo Ondřej Neff. Nicméně až po roce 2000 vše postupně získávalo na významu. Důležitá byla takzvaná česká akční škola, která začíná právě u Jiřího Kulhánka a pokračuje Štěpánem Kopřivou. Směr, který mně osobně přijde zajímavější a do budoucna aktuálnější, pak odstartovala kromě jiných Vilma Kadlečková, ať už svou dřívější tvorbou nebo knižní sérií Mycelium. V posledních letech se tento proud podařilo doplnit Naslouchačem od Petry Stehlíkové nebo Metou od Pavla Bareše. Ta přinesla nová témata, která u nás ve fantastice nebyla do té doby úplně reflektovaná. Autoři postupně získávali sebevědomí, a dnes tak mohou řešit i vážnější věci. To dříve nebylo úplně běžné - a pokud tam byla taková témata přítomná, tak jen v podtextu.

Jaká nová témata čeští autoři přinášejí?

U Pavla Bareše s Metou to bylo například téma stalkingu a sexualizovaného násilí. Vilma Kadlečková v Myceliu má více společenských témat, za to hlavní považuji sekulární konflikt a společnost založenou na náboženském fanatismu. Zuzana Hartmanová se ve své trilogii Krysy apokalypsy zaměřuje na rodinná traumata, mateřství, nebo naopak nemožnost mít děti. Jedná se o téma, které do té doby nebylo ve fantastice zpracované. Její tvorba je srovnatelná i s americkou autorkou N. K. Jemisin - ta také propojuje fantastiku s  komorním a niterným zpracováním osobních námětů.

Co říkáte nové ceně Magnesia Litera za fantastiku, která ale nebyla součástí hlavního vyhlášení přenášeného Českou televizí?

Trochu mě to mrzelo, že nebyla součástí hlavního večera. Přestože výsledky byly zmíněny moderátory, přišlo mi to škoda. Myslím, že nominování autoři a vítězové mají co nabídnout i čtenářům, kteří sledují vyhlášení Liter v  zavedených kategoriích. Série Vilmy Kadlečkové je jako společenský román, jen se odehrává v budoucnosti a ve vesmíru. Ta škoda je násobena i tím, že fantastika už delší dobu nemá vlastní žánrovou cenu. Pokud tedy nepočítáme knihy roku, které vyhlašují některé weby nebo časopis Pevnost. Jedná se o ankety, kterých si vážím, ale žánrová cena tu chybí už od roku 2017. Tedy cena, která by ocenila nejen práci konkrétních autorů, ale udávala směry, kterými by se fantastika měla vydat. I proto jsem rád, že se toho Magnesia Litera chopila. Není to jednoduché. Lidí, kteří mohou být v porotě, ale zároveň nejsou angažovaní v nakladatelství, je poměrně málo. Každopádně doufám, že bude mít vliv na přístup všech čtenářů.

Jak velká je vůbec komunita čtenářů fantastiky?

Poměrně veliká a rozhodně daleko méně uzavřená než před patnácti až dvaceti lety. Tehdy byla skutečně dost oddělená od běžného čtenářstva, dnes má zkušenost s fantastikou téměř každý čtenář. Ať už díky Harry Potterovi, Pánu prstenů nebo marvelovkám, které viděli v kině. Práh pro fantastiku už není tak vysoko. Věřím, že se to bude neustále zlepšovat. Když vás dnes někdo vidí s fantasy knihou, nepůsobí to už tak podivně.

Vážně se za to lidé někdy styděli - či ještě stydí?

Já si myslím, že se to zlomilo s mou generací. My jsme vyrůstali s tím, že tahle díla byla v našem životě běžná po celou dobu. Přesto si pamatuji, že se na nás na gymnáziu učitelé dívali skrz prsty, protože nám na lavici ležela kniha od Terryho Pratchetta s podivnou obálkou. Lidé třeba říkali, že pokud má kniha mapu, tak je to brak. Myslím si, že to bylo dáno právě i povědomím v institucích, které děti vychovávaly ke čtenářství. To ale vymizelo. Jednak tím, že se fantastika dostala z určitého ghetta - a také tím, že dorostli lidé, kteří byli v kontaktu s fantastikou od dětství a berou ji jako přirozenou věc.

Je nějaké dílo, jehož úspěch či neúspěch vás překvapil?

Překvapilo mě, že se nedařilo knize Kdo se bojí smrti od autorky Nnedi Okorafor, kterou jsme kupovali, protože uspěla trilogie Zlomená země od zmíněné autorky N. K. Jemisin. Ta mě zase překvapila tím, jak dobře byla přijata, přestože se jedná o dost odlišné dílo, než tu běžné vychází. Její první knihu vydalo i nakladatelství Argo, ale nesetkala se s úspěchem. U Nnedi Okorafor jsem viděl podobné prvky, které by mohly fungovat: ženská práva, rasismus a vzpoura vůči tradicím. Zachycuje prostředí, které bylo právě na tradicích silně založené, je poeticky napsaná. Ale prodalo se jí jen 300 kusů.

A to je málo?

První náklad bývá většinou 2000 kusů, takže 300 je vždycky špatný výsledek, protože se vám nezaplatí ani náklady. Na druhou stranu ten neúspěch může být způsoben množství různých věcí. Nelze říct, že když příště objevíme podobnou knihu, která tohle téma bude reflektovat, tak ji nevydáme. Doba se může změnit.

Co teď vůbec čtenáři nejraději čtou?

Rozhodně stále vede oddechovější fantastika s nádechem české akční školy, kam patří František Kotleta. Ale myslím, že se teď čtenářská pozornost dost diverzifikuje. Masový zájem o tenhle typ čtení tu je, zároveň chtějí čtenáři i náročnější tituly. Na Světě knihy se krásně prodávala literárně ambiciózní kniha Cizincem v Olondrii od Sofie Samatar. Pak mě samozřejmě napadají již zmínění Pavel Bareš a Petra Stehlíková, máme i autory, kteří prodejně tolik neprorazí, ale mají zase větší ohlas v užší čtenářské obci - jedná se o Jana Hamouze nebo Zuzanu Hartmanovou. Jinak řečeno: máme knihy, které se prodávají, a díky nim můžete dělat i ty, pro které by jinak prostor na trhu nebyl. A věřím, že si tak připravujeme půdu pro budoucnost.

Čím se přesně liší čeští autoři fantastiky od zahraničních autorů?

Pořád je doháníme, což je způsobeno historicky, jak jsem zmiňoval. Ale nemáme se za co stydět. Autoři by se nemuseli bát literárního nebo formálnějšího experimentu, což je ovšem dáno i velikostí našeho a angloamerického trhu. A máme tu i jiná témata: angloamerický trh z jasných důvodů více řeší téma rasismu. Knihy, které budou řešit rasismus v české společnosti, nás – doufám - ještě čekají.

Měli by být zdejší autoři tedy odvážnější?

Ano – a věřím, že to přijde s nově nabitým sebevědomím, kdy je už lidé čtou a znají. A dají šanci i právě náročnějším knihám. Sice se v nich třeba ze začátku ztrácí, ale mají důvěru v autora. Stejně tak tu ale někdy chybí nakladatelská odvaha ambicióznější texty vydat.

Fantastika je tvořena třemi žánry – fantasy, sci-fi a horor. Věnují se domácí autoři některému z nich víc?

To je těžké říct. Obecně teď převažuje produkce fantasy. Sci-fi má skvělé předpoklady, ale u nás se zatím píše spíše ta akčnější; ve sci-fi mi přijde publikum docela konzervativní. A co se týče hororu, mám pocit, že se v něm dějí velmi zajímavé věci, ale čtenářská obec je tak malá, že knih tu nevychází tolik.

Když narůstá zájem o fantastiku, chodí vám do redakce i víc rukopisů?

To asi úplně ne. Rukopisů chodí pořád podobné množství. Poslední dobou mám ale pocit, že se začíná zvyšovat kvalita. Někteří autoři by dříve asi fantastiku nepsali, ale teď už ano, protože jim to přijde jako normální vyjadřovací prostředek. A dříve jsem měl taky pocit, že když přišel dobrý rukopis, musím ho vydat. Dnes si můžu víc vybírat.

Jak poznáte dobrý rukopis?

Vím to tak nějak pocitově. Ideální je, když se nezastavím a dočtu ho až do konce. To je první dobré znamení. Obecně je to samozřejmě jazyková úroveň. Když na prvních dvou stránkách zjistím, že autor neumí psát, tak to ani dobré téma nebo příběh zpravidla nezachrání. Resp. pokud někdo není literárně na výši, ale má skvělé nápady, dá se to někdy ještě vyvážit s pomocí redakčních prací. Pokud chybí jazyk i příběh, je zbytečné se rukopisem zabývat dál.

Kde by měli začít čtenáři, kteří se s fantastikou ještě nesetkali?

To by jim měl nejlépe poradit jejich oblíbený knihkupec. Startovních knih je řada, fantastika je rozmanitá. Zároveň každý čtenář vyhledává něco jiného. Je složité doporučit první knihu pro všechny. Zároveň myslím, že spousta z nás propadla fantastice díky Terrymu Pratchettovi, tak proč nezačít u něj? Jsou to knihy, které mají jak zábavnou linku, tak i tu hlubší, společenskou.

Proč bychom měli fantastiku vůbec číst?

Fantastika nám dává jiný pohled na skutečnost a rozšiřuje nám obzory. I když čteme knihu, která se odehrává v budoucnosti a na vzdálených planetách, tak se vždy jedná o reflexi současnosti a současných lidí. Fantastika nám může zajímavě pomoct pochopit to, co prožívají lidé, kteří mají jiné možnosti než my. Dokáže také zprostředkovat emoce; to umí literatura obecně velice silně, ale fantastika k tomu dává širší pole.

A jaká je vaše nejoblíbenější kniha?

Pro mě to vždy byla kniha Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova. Ne každý by ji asi na první dobrou zařadil do fantastiky, ale myslím, že všechny náležitosti širšího pohledu na fantastiku splňuje. A pak mě baví cokoliv od Ursuly K. Le Guin, to je geniální autorka.

 Autorka je stážistkou Respektu


Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].