Bob Dylan a noc, která změnila Ameriku šedesátých let

Ta scéna přichází téměř až v samotném závěru filmu, ale nejlépe vypovídá o nátuře písničkářů, která by snad nemohla být odlišnější. Je ráno po nechvalně proslulém vystoupení Boba Dylana na festivalu v Newportu v roce 1965, během nějž převahu zde shromážděných puristů vydráždil elektrifikovanou sestavou své kapely.

Všemi ctěný Pete Seeger (Ed Norton) sbírá společně s dalšími pořadateli a dobrovolníky židle a nakládá je na valník. Bob Dylan (Timothée Chalamet) oblečený jako rozevlátý bohém jej pozoruje ze své silné motorky. Chvíli se na svého někdejšího mentora zadívá, načež přidá plyn a odfrčí bez rozloučení. V té scéně z filmu Bob Dylan: Úplně neznámý je zakódované nejen mnohé z charakterů klíčových představitelů folkového hnutí počátku šedesátých let, ale rovnou se v ní lámou dvě éry.

Na jedné straně tu je Seeger, který ctí lidový charakter hudby a s ním jde ruku v ruce i potlačení ega. Hudba se v jeho pojetí odehrává mezi lidmi, je komunitní záležitostí a hvězdy na pódiu nejsou důležité. Důležité je pouze to, aby se společně zpívalo. A pak tu je Dylan, pro nějž je píseň osobní a výsostně uměleckou i intelektuální formou spojenou se stylem a rukopisem svého autora.