Příběh Oldřicha Tomeška

V úterý během zahájení festivalu Jeden svět byli vyhlášeni vítězové literární soutěže, kterou pořádal Člověk v tísni v rámci programu Jeden svět na školách ve spolupráci s týdeníkem Respekt.Tématem tentokrát byl život v exilu.

3. místo:
Jakub Svoboda, 16 let
Soběšovice 145, 739 38 Soběšovice
Marie Hlavačková, 15 let
Lubenská 21, 739 11 Frýdlant n. O.

Příběh Oldřicha Tomeška

Oldřich Tomešek se narodil v roce 1947, těsně před nástupem komunistického režimu. Jeho otec vlastnil malý autoservis a matka pracovala v Baťových závodech. Po „Vítězném únoru“ vstoupil otec do komunistické strany, ale důvodem byla, spíše než jeho přesvědčení o správnosti tohoto jinak zvrhlého učení, starost o děti. Matka, jako správná křesťanka, do komunistické strany nevstoupila, ale aby neztratila svou pozici v práci, přijala členství ve Svazu československo-sovětského přátelství.

Již od dětství byl Tomešek vychováván k víře a určitým morálním zásadám. Avšak díky otcovu členství ve straně procházel komunistickými mládežnickými pseudovzdělávacími organizacemi na výbornou a byl přijat na střední průmyslovou školu, kde se vyučil v oboru železničář. Po škole brzy nastoupil do práce, čímž se částečně vyhnul povinné vojenské službě. Dostal poměrně dobré a dobře placené místo strojvedoucího. V roce 1968 byl Oldřich Tomešek plný ideálů a věřil ve změnu Československa ve svobodný demokratický stát. V srpnu téhož roku však následovalo velké zklamání a přiostření režimu.

Taktéž větší dozor nad státními zaměstnanci. Ačkoliv se pan Tomešek měl kvůli práci přihlásit do strany, jeho přesvědčení a vyznání mu v tom bránilo natolik, že se rozhodl režimu odporovat. Na radu bratrance Jendy se přestěhoval do jižních Čech, kde byly poměry „volnější“ – k vykonávání svého povolání nemusel být Oldřich Tomešek členem KSČ. Po několika letech dospěly vyhrocenější poměry i do místa jeho nového působiště. Nicméně Tomešek se stále vyhýbal komunistické legitimaci a vážně uvažoval nad tím, že z Československa společně s bratranci Jendou a Mirkem odejdou.

Nápad ale zavrhl. Dařilo se mu totiž, na poměry v Československu panující, poměrně dobře. Avšak díky tomu, že se jeho sestra vdala do kapitalistické Itálie a on sám bydlel v pohraničí, byl terčem (alespoň se tedy domníval, že jím je) zostřeného zájmu Veřejné bezpečnosti, a jelikož opravdu poslouchal západní rozhlas a hudbu, bál se. Proto se, po pravděpodobně nepříliš vážně myšlené poznámce svého nadřízeného, „že by se někdy rád kouknul k němu domů, protože má dlouhou anténu, směřující špatným směrem“, rozhodl skutečně s bratranci odejít z vlasti. Tedy ze své země mateřské, která se však po roce 1948 spustila se zločinnou ideologií známou jako komunismus. Stalo se tak na podzim roku 1978.

Dům, který by mohl být případnou překážkou jeho odchodu, prodal svému příbuznému a svůj druhý automobil přepsal na sestru, čímž ji po svém útěku připravil mnohé nepříjemnosti. S bratranci vymyslel důvtipný plán: sám získá propustku do Itálie pod záminkou, že chce navštívit svou druhou sestru, a jelikož již za ní v Itálii jednou byl, vrátil se, a to s negativním hodnocením italské ekonomiky, počtu kapsářů a stavu silnic této kdysi svými cestami tak proslulé země, nebyl to problém. Jeho bratranci měli ve stejnou dobu odjet do Jugoslávie na údajnou dovolenou u Jadranského moře. Poblíž hranic se chtěli setkat a pan Tomešek měl bratrancům převézt zavazadla do Rakouska, zatímco Jenda s Mirkem by přešli horský hřeben po svých. Nakonec se měli společně dostat do Švýcarska, kde byly údajně dobré možnosti ubytování pro uprchlíky ze zemí sovětského bloku.

Po naplánování úkolů šel každý ze „spiklenců“ směle za svým cílem, Oldřich dostal oficiální pozvání od své sestry, a to až díky rodičům, kteří jej přivezli do Československa v kapse. Další pozvání (bylo jich celkem asi pět) se poštou k panu Tomeškovi vůbec nedostala. Jeho bratrancům se podařilo zařídit si zájezd na termín shodující se s datem Tomeškova odjezdu. Ukázalo se však, že nic nebude tak jednoduché, jak si to naplánovali.

Již na hranicích Československa s Maďarskem došlo k šacování, zavazadla bratrance Jendy byla také prohledávána, ale díky šikovné radě přátelských Poláků již měl Jenda všechny peníze schované v tubě zubní pasty. Zádrhel však nastal, když celníci objevili jeho notýsek s hokejovými výsledky zápasů mistrovství světa v ledním hokeji (tedy sportu, při kterém nebylo radno Sověty porážet) mezi Československem a Sovětským svazem. Pod výsledkem ČESKOSLOVENSKO:RUSKO – 5:2 se skvěl trochu provokující nápis: Hurá, porazili jsme je! Naštěstí byl tento problém vyřešen díky Jendově výmluvnosti.

Další prohledávaný takové štěstí neměl. Byl na něj udán tip, že se snaží emigrovat, a musel se v slzách vrátit do Prahy. Oba Oldřichovi bratranci se nakonec v pořádku ubytovali v Jugoslávii v hotelu na pokoji spolu s jedním neznámým člověkem, který občas opouštěl budovu bez zjevné příčiny a někdy chyběl i na oběd či večeři. Díky jeho neopatrnosti se naštěstí dostali k jeho peněžence a papírům – a jaké bylo jejich překvapení, když našli nejen cizí devizy jako třeba marky, ale také rozličné pasy! Tento muž měl celý zájezd pozorně sledovat a útěku by jistě zabránil, o tom nebylo pochyb.

Ve smluvenou dobu přijel pan Oldřich do letoviska, místa pobytu svých bratranců, kde na ně čekal na náměstí. Dlouho po hodině, na kterou se domluvili, se objevil pouze Mirek a jen koutkem úst, bez jakéhokoli očního kontaktu, Oldřichovi sdělil: „Sleduj mě ve vzdálenosti dvaceti metrů, jsme sledováni!“ Troufli si spolu mluvit, až když prokličkovali spoustou uliček toho dalmatského města, ale Mirek prohodil jen: „Jeď na výpadovku do Rieky a v polích zahni vpravo, uvidíš malou zídku, u té zastav.“ Oldřich mnoha oklikami dorazil na označené místo a skutečně se tam po dvou hodinách jeho bratranci objevili, dokonce mu vyprávěli, že se jich tajný ptal, jestli nejdou na oběd, ale vyklouzli mu. Autem se nevydali k nejbližšímu hraničnímu přechodu, ale tomu vzdálenějšímu, čímž chtěli zmást své případné pronásledovatele. Oldřich Tomešek své bratrance vysadil na jugoslávské straně hor a sám přejel do Rakouska, cestou si však všiml mnoha vojáků se psy, kteří po něčem pátrali, v tu chvíli se ještě domníval, že jeho bratranci již přešli hranici, ale po čtyřech hodinách strávených na opačné straně hřebene mu to tak už nepřipadalo.

Začal propadat zoufalství, vždyť měli přejít hranice a urazit asi jen čtyřkilometrovou cestu! Naštěstí se asi za dalších čtyřicet minut Jenda a Mirek, notně promočení a sešlí, objevili u jeho automobilu. Přišli tak pozdě, jelikož severní strana kopce byla zbrázděna roklemi, se kterými nepočítali, a nakonec se bratři rozhodli jít korytem potoka, aby dorazili přímo do údolí. Později se dozvěděli, že vojáci konali jen pravidelné cvičení a s podezřením z útěku neměl jejich zvýšený výskyt nic společného. Z Jugoslávie pokračovali všichni tři přes Rakousko do Švýcarska. Pan Tomešek se pokusil přejet hranice, jelikož v Rakousku pobýval legálně díky průjezdnímu vízu. Bratranci pozorovali jeho snahu z patřičné vzdálenosti, připraveni přeplavat Rýn a dostat se nelegálně do uprchlického tábora. Bohužel se Oldřichu Tomeškovi nepodařilo překonat švýcarskou stranu hranice, a tak se otočil a jel spolu s Jendou a Mirkem směrem na Vídeň do uprchlického tábora Traiskirchen.

Cestou samozřejmě nespěchali, užívali si nově nabyté svobody a rakouských pamětihodností. V uprchlickém táboře s nimi jednali nad očekávání dobře. Byl jim poskytnut nocleh. Museli ale podstoupit „výslech“, týkající se toho, co chtějí dělat a kam by se chtěli dostat. Jejich vysněnou a plánovanou zemí byl Nový Zéland, poté však zjistili, že tento stát neskýtá dostatek pracovních míst, a sami dali na radu pana Medka, který jim velmi pomohl, a zvolili si Austrálii. Následně se dostali na takzvaný privát, podmínky byly ještě lepší. Získali dokument, který jim umožňoval přechodně pracovat. Žili však stále ve strachu. Během svého krátkého pobytu se totiž například dozvěděli o rodině s dětmi, která taktéž opustila Československo, ale jedno dítě jim bylo při procházce uneseno a rodičům bylo sděleno, že se s dcerkou shledají pouze v případě svého návratu do Prahy…

Po dvou měsících čekání se díky vydáním australské vlády dostali letecky do kýžené Austrálie, kde ihned po příjezdu započali kurzy angličtiny a češtiny, tedy spíše rad do života v zemi protinožců. Také chodili na úřad práce, kde však zaměstnanec indického původu, který je měl na starost, pro ně nenalezl jiného umístění než v továrně pana Forda, což vystudovanému strojvedoucímu nepřipadalo zrovna vhodné. A tak se na radu svých přátel ucházel pan Tomešek o místo u železnice. V pracovních pohovorech uspěl a nastoupil nejdřív jako pomocná dělnická síla. Okamžitě po přijetí do podniku se pan Tomešek ucházel o místo strojvedoucího, které nakonec po dvou letech podřadnějších, ale ne zrovna špatně placených prací získal.

V pracovní době navštěvoval kurzy technické angličtiny a svou znalost tohoto světového jazyka, který před odjezdem z Československa vůbec neovládal, zlepšoval zejména díky reklamám a tanečním zábavám, na kterých vystupoval jako zpěvák a kytarista rokenrolové kapely. Jako dělník v Austrálii měl Oldřich Tomešek přibližně čtyřikrát lepší plat, než by měl jako strojvedoucí v ČSSR. Po celou dobu svého pobytu v zahraničí byl znechucen návalem lží, které o něm a jemu podobných šířil komunistický režim. Zvláště pak falešný dopis o tom, že se chce vrátit do vlasti a v Austrálii se mu daří velice špatně, ho rozhořčil.

Rok 1989, který přinesl kýženou změnu, Oldřicha Tomeška nadmíru překvapil. O situaci doma se dozvídal z českých listů a pravidelných nedělních českých zpráv. Dlouhodoběji se do vlasti vrátil až v roce 1994 kvůli návštěvě své sestry a nemocné matky. Obě na něj (stejně jako jeho staří přátelé a bývalý zaměstnavatel) naléhaly, aby zůstal v Evropě. Oldřich Tomešek tlaku podlehl a od tohoto roku žije opět zde.

Nicméně nyní uvažuje, že by se do Austrálie vrátil, přiblížila se totiž doba jeho důchodového věku a v tomto státě byla jeho ekonomická situace výrazně lepší než v Česku. Svého odchodu nikdy nelitoval, ba naopak. Rozhodně by při podobné situaci odešel bez váhání znovu. Je to hrozné, kolik toho museli lidé za totality vydržet. Různé ústrky, anonymní udání bez udání důvodů, potlačení demokracie, které vyústilo v hrůzný systém, nejen omezující občana, ale i neshodující se se základními lidskými právy a svobodami a potírající náboženství, což panu Oldřichu Tomeškovi, jakožto věřícímu, opravdu vadilo. Ano, jeho víra mu v těchto těžkých životních situacích pomáhala ze všeho nejvíce.