Potřebujeme nového George Orwella

První díl deníků George Orwella musí senzacechtivého čtenáře zklamat. O dojivosti, žravosti a prskání autorovy oblíbené kozy Muriel – mezi českými čtenáři známé spíše jako rozvážná Majka z Farmy zvířat -   se toho onen dychtivec dozví mnohem více než o Orwellově Lori, tedy jeho první ženě Eileen O’Shaugnessyové.

 Ba víc, Orwellovy deníkové zápisky zachycující jeho život mezi lety 1931 až 1940 již od začátku zarážejí svou strohostí a absencí přímých politických komentářů. Jak ale v úvodu poznamenává Peter Davison, editor Orwellových sebraných spisů, vzhledem k tomu, že Orwell sám vydání svého životopisu urputně odmítal, nabízejí tyto zápisky jedinečný vhled do autorova života a názorů na bouřlivou sociální a politickou situaci předválečné Británie a Evropy - která v některých aspektech připomíná krizi současnou.

Slumy, slepice a Hitler

Orwellovy zápisky lze rozdělit do tří základních kategorií: první tvoří poznatky z reportážních cest do chudinských čtvrtí dělnických a hornických komunit severozápadní Anglie. Do druhé, exotičtější kategorie spadají zápisky z půlročního pobytu ve francouzském Maroku na přelomu let 1938 a 1939, který sloužil jako jakási spisovatelská dovolená a zároveň jako tuberkulózní rekonvalescence. Červenou nití, jež protkává celou knihu jsou pak jeho Deníky z domova. Ač jsou převážně spojené s autorovým farmařením na chalupě

ve Wallingtonu, zahrnují i nejpolitičtější sekci celé knihy: Deník událostí vedoucích k válce. Již z tohoto nástinu je patrné, jak odlišné žánry a styly se v  knize setkávají.

Obecná představao Velké Británii před druhou světovou válkou má nejspíš podobu politicky relativně homogenní, námořní a obchodní velmoci, jejíž obyvatelstvo sklízí zasloužené plody úspěšné industriální transformace. Tím spíše zarazí Orwellovy lakonické popisy chudinských ghett, kde většina obyvatel nosí dřeváky, kde záchod sdílí pět rodin a kde na jedné posteli střídá více lidí. Orwell ale nezůstává jen u pozorování a snaží se získat co nejvíce zkušeností z první ruky. Často jde i o prostou nutnost: Orwell sám, který na své literární (rozuměj, finanční) docenění teprve čeká, mnohdy tře bídu s nouzí a noclehy v zašlých veřejných ubytovnách jsou pro něj jedinou alternativou ke spaní pod širým nebem. Spolu s tuláky a kočovnými rodinami se tak účastní sezónní chmelové brigády, na níž poznává jednotvárnou dřinu i svévoli zaměstnavatelů. A podobné dojmy si odnáší ze dvou návštěv uhelných dolů. Skutečná Orwellova předválečná Británie tak spíše připomíná sociálně přetlakovaný Papinův hrnec.

Ačkoliv to ze strohých a emocí prostých zápisků není zcela patrné, všechny tyto zážitky musely Orwella hluboce ovlivnit, jelikož již v roce 1937 vydává rožšířenou knižní reportáž Cesta k Wigan Pier, která z těchto zážítků přímo čerpá.

Socialistické Německo, fašistická Británie

Se stejným zaujetím se Orwell pokouší zmapovat i  politická pnutí, která soupeří o sympatie stále nepokojnější dělnické třídy. Navštěvuje schůze místních odborových svazů, hospodské politické debaty a pobočky organizací  poskytujících pomoc nezaměstnaným. Sever Anglie byl obzvláště tvrdě zasažen, protože se tu soustředila střediska uhelného, ocelářského a lodního průmyslu, tedy odvětví nejsnáze zranitelných velkou hospodářskou krizí.

Orwellova návštěva početného dělnického shromáždění, na kterém řečnil britský profašistický politik Oswald Mosley, a následných hospodských debat poukazuje na problém, s kterým se historici střetávají ve snaze aplikovat dnešní politické nálepky na hitlerovské Německo: „Po oba večery se shodně mluvilo o evropské situaci a skoro každý říkal (leckdo se špatně skrývanou nadějí), že válka najisto bude. Až na dvě výjimky se všichni stavěli za Němce.“

 Je záhodno si uvědomit, že to, co se dnes souhrnně nazývá fašismem, tedy ultrapravicovým hnutím, ztělesňovala Mussoliniho Itálie;  Hitler často k prosazení svých cílů nepokrytě využíval dělnických a podstatně levicovějších kořenů NSDAP, což se setkávalo s nadšenou odezvou i daleko za německými hranicemi.

 Orwell si také bezesporu uvědomoval, jak málo odlišuje extremistické konce politického spektra jen chvíli poté, co se dostanou k moci. Tento postoj je obzvláště patrný ze subtilního rozhořčení, které provází jeho obšírné podklady k uzavření paktu Ribbentrop-Molotov. V této souvislosti se přirozeně nabízí otázka po Orwellově vlastní politické orientaci, kterou lze vyčíst v již zmiňované Cestě k Wigan Pier.  Orwell rozlišuje mezi socialismem istitucionálním a praktickým. Ten první zahrnuje mocenské a ideologické půtky partajních klik, které mají velmi daleko k řešení aktuálních problému společnosti. Praktický, Orwellem podporovaný socialismus oproti tomu usiluje o změnu odspodu, o větší úctu, respekt a solidaritu mezi občany. Shrnuje ho v zásadě, která tvrdí, že chceme-li měnit svět a odstraňovat z něj nepravosti, znamená to zároveň „odstranit kus sebe samého“.

Zahradníkův rok

Ač to nemusí být z předchozího textu zcela patrné, Orwell-reportér a sociální kritik je v Denících zastíněný méně známým Orwellem-farmářem. Tento autor tráví veškerý svůj volný čas pracemi na malém hospodářství ve Wallingtonu a tomu odpovídá i počet zápisků věnovaný těmto činnostem – více než dvě třetiny knihy. Místy až monotónní záznamy s železnou pravidelností zaznamenávají počasí, počet snesených vajec, objem nadojeného kozího mléka a vykonané práce, které byly v ten den na políčku vykonány. Mezi řádky lze číst o láskyplné péči a pozornosti, kterou Orwell zahrnuje zvířata - a která je jen těžko k nalezení v jeho poznámkách o lidech, s nimiž se setkal.

Rozpor mezi mikrokosmem Orwellovy farmy a bouřlivými událostmi velkého světa za humny je nejpatrnější z Deníku událostí vedoucích k válce, který byl veden od července do září roku 1939. Poznámky o bojích v Mandžusku, eskalaci napětí v polském koridoru či zákulisních půtkách v britské vládě si zde podávají dveře s informacemi o tom, kolik toho slepice sežraly a jak se ujmuly ředkvičky a petržel. Orwell ani v klidu venkovské farmy válku úplně nevytěsnil. Romány 1984 a Farma zvířat – oba psané v reakci na děsivé události války a poválečného vývoje - na své vydání teprve čekaly.

Rozvírající se nůžky třídních rozdílů, ztráta občanské solidarity či obavy z budoucnosti – to vše jsou problémy, které se důrazně hlásí o slovo i v současné Evropě. Nicméně četba Orwellových deníků nám připomíná, že jakkoliv zle se nám může ta současná krize jevit, srovnání s třicátými lety nesnese. I díky postupně se prohlubující integraci zažila Evropa nevídaně dlouhé období míru a hospodářského rozvoje.

Současná doba si žádá nového „Orwella“, který by současnou situaci stejně ostře a výstižně analyzoval. Přesto četba deníků britského novináře a spisovatele připomíná několik banálních ale stále platných pravd, ze kterých lze vyjít: třeba že má-li přežít demokratická kultura, musí občanská solidarita a tolerance vždy převážit nad radikalizací a nesnášenlivostí. Vždy je nutno zachovat si chladnou hlavu a vše si v klidu rozmyslet. Třeba při okopávání brambor.