Obětem povodní můžeme pomoci i tím, že je vyslechneme

Materiální škody se po povodních dají lehko vyčíslit. Pak jsou tu škody, které už tak snadno spočítat nejde, ale s nimiž se řada lidí musí rovněž vyrovnat. Psycholožka Simona Hoskovcová byla součástí projektu, který připravoval návod jak pracovat s těmi, kteří procházejí kritickými situacemi. Od předloňského přeškolení psychologů v policejních a hasičských sborech jsou tyto rady užívané i přímo v terénu a čerpat z nich mohou lidé, kteří se živlem právě zápasí.

Jak konkrétně doporučujete pracovat zásahovým jednotkám při kritických situacích?

V první fázi během krize by měli vnímat, že lidé jsou v šoku, mluvit na ně pomalu v krátkých větách a informovat je o situaci podle jejich aktuálních možností. Zároveň by měli třeba dávat dohromady rodiny, přivést k sobě lidi, kteří se navzájem znají. Po krizové události se řada lidí cítí divně – nemohou spát, vracejí se jím obrazy a traumatické vzpomínky. Je důležité jim říct, že je to normální reakce na nenormální situaci a že neblázní.

Je povodeň natolik traumatickou situací?

To závisí od toho, co předtím člověk zažil a jak bezprostředně povodeň prožívá. Pokud je v zaplaveném domě a z nějakého důvodu nebyl evakuován, pravděpodobně tam trauma nastane. Pokud jsem na bezpečném místě, mohu se cítit méně bezpečně a nepříjemně - ale trauma přichází v přímé konfrontaci se živlem. Zvláště když mě ohrožuje na životě, nebo mi vezme dům. A jako obzvlášť bolestivá se ukazuje také ztráta vzpomínek – fotografií, rodinných alb nebo dopisů, kterou si lidé často uvědomí až mnohem později.

Nejsou to první a pravděpodobně ani poslední povodně. Dá se na něco takového zvyknout?

Člověk zvládá věci podle toho, jak moc má schopnost to ovlivnit a ví, jak na to. Pokud už má zkušenost, je to určitě snazší. Vidíme to i teď – po roce 2002 už víme, co máme dělat, jak dlouho povodeň potrvá, dokdy se to vše zlepší. A to lidem pomáhá.

Nehrozí tedy propuknutí paniky?

V současné době ne. Muselo by dojít třeba k protrhnutí přehrady - nebo falešné zprávě o její protrhnutí. Právě to jsou totiž informace, které paniku opravdu zapříčinit můžou. Významná je tu role médií: jak komunikují s jednotlivými složkami a jak o tom pak informují veřejnost.

Co byste doporučila lidem, kteří mají přátele nebo příbuzné zasažené povodněmi?

Určitě mohou pomoci tím, že jim zavolají, vyjádři zájem a nabídnou pomoc v rozsahu, v jakém můžou. I když jsou Češi humorný národ a sama jsem už pár vtipů o povodních viděla, asi by o tom neměli zbytečně žertovat; kdo má v domě vodu, na to nemusí mít právě chuť. Důležitá je také trpělivost, když chce člověk vyprávět o tom, co se mu stalo – opakované vyprávění různým lidem může pomoci vyrovnat se s celou situací. Možná nemůžeme lidem přispět na nový dům, ale můžeme jím pomoci už jen tím, že je vyslechneme.