Na útěku s králem Šumavy

Nad střechami domků šumavské Kvildy se v ostrém slunci honí bílé mraky. Je pár let po válce a krásné, světlem zalité podzimní ráno slibuje nádherný den. Ze dveří místního koloniálu vychází mladá herecká hvězda Jan Vala, zastavuje se před skupinkou mužů v uniformách, vytahuje z kapsy režné vojenské haleny zmačkanou partyzánku a zasouvá si ji mezi rty. Nedaří se mu ale škrtnout sirku. Jeho snažení pozoruje přísná šlachovitá tvář hereckého kolegy Radovana Lukavského. Na výložkách má hodnost poručíka, je tady velitelem a jeho tvrdost k podřízeným je pověstná. Po chvilce trápení chladný poručíkův pohled přece jen trochu roztává. Lukavský udělá několik rozvážných kroků, škrtá svou vlastní sirkou a cigaretu svému podřízenému podpaluje s náznakem přátelského úsměvu. Dobrá nálada je totiž na místě: rota komunistických pohraničníků před pár hodinami pod vedením filmového režiséra Karla Kachyni definitivně lapila obávaného převaděče, kterému se v širokém okolí neřeklo jinak než „král Šumavy“. Takhle to alespoň známe z biografu. Skutečnost je úplně jiná, ale o ní žádný film zatím nikdo nenatočil.

Nocí ke svobodě

Ode dne, kdy Karel Kachyňa dotočil poslední scénu svého slavného propagandistického kousku Král Šumavy, uplynulo letos přesně čtyřicet let. Celé generace Čechů se na tomto filmu učily milovat komunistické strážce hranic a nenávidět jejich protivníky. Především díky Kachyňovu „králi“ u nás až dosud každý čtyřicátník ví, jak to tenkrát bylo. Že na Západ odtud po únoru 1948 prchali před hněvem lidu hlavně náckové, zločinní buržousti a necitelní velkostatkáři. V útěku se jim snažili bránit idealisté v uniformách pohraniční stráže, kteří přitom často přišli o svůj mladý život. „Král“, tajemný starousedlík z okolí Kvildy, se v komunistickém Československu stal přímo prototypem škůdce a vrahouna. Snaha zdiskreditovat běžence i jejich pomocníky byla z režimního pohledu logická. Emigrační vlna vzedmutá bezprostředně po únorovém převratu byla pro Gottwaldovu mocenskou kliku problémem. Režim navíc na atmosféře strachu a obrazu vnitřního i vnějšího nepřítele založil svoji existenci. Šumava zaujímá v tomto tragickém výseku českých dějin zvláštní místo. Když lidé začali před začínajícím terorem prchat do bezpečí západní svobody, směřovala podstatná část z nich právě přes ponuré šumavské kopce. A zde se také odehrávala největší uprchlická dramata. Představa takového dobrodružství nahání i dnes husí kůži: nejprve bylo nutné dostat se pokud možno nepozorovaně a s minimem zavazadel do blízkosti hranic, tam svěřit osud celé rodiny obvykle zcela neznámé osobě (kontakt s převaděčem se ovšem většinou domlouval předem) a podstoupit riskantní mnohahodinový pochod noční pustinou k hranici.

Jako v koncentráku

S přibývajícími měsíci komunistické vlády byla cesta přes Šumavu těžší a těžší. Neprostupné lesy a přítomnost zbytku starousedlíků, kteří je dokonale znali a byli schopni směle konkurovat přivandrovalým pohraničníkům, ale Šumavu pořád stavěly na pomyslné čelo žebříčku možností útěku z komunistického vězení. Ochotných odvážlivců bylo dost: přes hranice převáděli skauti, bývalí pašeráci, ale i pohraničníci, kteří se na zoufalství běženců nemohli dívat. Ani komunisté ale nespali, a tak možností bylo čím dál méně. Relativně snadné to vlastně bylo jen v prvních měsících: pohraničníci ještě pořádně neznali terén a Čechům, kteří byli ochotni převést zadarmo přes čáru své přátele i jejich známé, ještě ve vší hrůze nedošlo, co by je za to od nové moci mohlo postihnout. Ještě před koncem prvního revolučního roku se ale na čáře začalo běžně střílet po neozbrojených lidech na útěku a už o rok později se naplno rozjely politické procesy s těmi, které Gottwaldovi zaměstnanci chytili živé. Když se provalilo, že s nimi do komunistických lágrů nebo rovnou na šibenici putovala i většina jejich známých, staly se převody lidí hodně riskantním podnikem. Komunisté totiž mezitím vymysleli soustu fíglů. Do lágrů v Německu nasadili množství agentů, kteří pilně poslouchali plány emigrantů a upozorňovali své kolegy doma, kudy se chystají další přechody. Dnes už proslulá je například akce s krycím jménem Kameny, která spočívala v tom, že nová moc vyrobila několik stovek metrů falešné hranice. Na její druhou stranu posadila do improvizovaných srubů své anglicky mluvící lidi v amerických uniformách. Prchající, kteří se domnívali, že už jsou v Německu, potom „Američanům“ bez zábran vyprávěli, jak hluboce je jim dnešní režim odporný a kdo se z něj za nimi ještě chystá utéct. Jakmile na sebe řekli vše potřebné, dostali želízka a byli odvezeni rovnou do vazby. Proud uprchlíků přes Šumavu neustával. Přibývalo jen těch, kteří za něj draze zaplatili. Po pěti letech komunistům došlo, že i přes všechnu snahu nemají situaci plně pod kontrolou, a rozhodli se proto k radikálnímu řešení. Přesné datum je dnes obtížné zjistit, ale zhruba okolo roku 1953 se začala budovat regulérní železná opona. Praxe spočívala v tom, že režim natáhl přes nejexponovanější místa ostnaté dráty, které doplnil oranicí, minami a plotem s vysokým napětím. Inspirace koncentračními tábory byla zjevná: významné úseky byly nepřetržitě osvětleny a lemovaly je strážní budky postavené tak, aby na sebe jednotlivé hlídky pohodlně viděly. Proud běženců téměř ustal, také ale začalo přibývat obětí z řad pohraničníků. Vysoké napětí a miny byly prostě příliš riskantní a režim je později nahradil vedením, které sice nikoho nezabilo, ale díky světelné signalizaci bylo schopno přesně upozornit na každého „narušitele“. O jedné věci ale není pochyb: se zavedením drátů divoké útěky v podstatě ustaly. Teprve s nimi přestala být Šumava atraktivní: přes drátěnou stěnu smrti si na vlastní pěst troufli opravdu jen ti nejodvážnější.

Kilián: tam a zase zpátky

Konkrétním lidem, z jejichž osudů autoři vylhaného filmu velmi volně čerpali, vynesla touha opustit zemi zachvácenou Gottwaldovým terorem nebo ochota k tomu někomu pomoci čtyři provazy, jednoho zastřeleného na útěku a stovky let vězení. Jaký byl ale osud samotného „krále Šumavy“? Podle šumavských starousedlíků jím byl v prvních poválečných letech pašerák Franz Nowotny z dnešní Nové Huti u Kvildy, kterému sousedé přezdívali Kilián. Slávu si Kilián nejprve vysloužil tím, že do Čech z Německa pašoval nedostatkový sacharin. Okolí své rodné vísky znal do posledního kamínku a ani staří ani noví strážci hranic, kteří do kraje přišli po válce, se mu pochopitelně nemohli vyrovnat. Navíc šlo často o bývalé finanční policajty, kteří rozhodně nebrali boj s pašeráky sacharinu na zelené hranici na život a na smrt. Znali totiž svoje šance. Před Gottwaldovým nástupem se navíc na Šumavě moc nestřílelo a Kilián chodil podle pamětníků zásadně bez pistole. Nowotny alias Kilián je opravdovým „králem“ dodnes. Minimálně v tom, že podle svědků měl na svém kontě zhruba dvě tisícovky přechodů. Jeho „zboží“ se ale záhy po válce rapidně změnilo. Jako na Němce na něj padl odsun a Kilián musel odejít do Bavorska. Usadil se v městečku Rohrnbach a začal obchodovat se dřevem. Zůstal ale věrný i svému původnímu řemeslu a občas se vracel coby pašerák i na Šumavu. Po komunistickém puči začal při svých čím dál řidších cestách do Německa občas převádět lidi, kteří prchali z bolševické země. Jako na proslulého pašeráka se na něj totiž začali v Německu obracet další a další lidé a prosili ho, aby převedl jejich blízké na Západ. Kilián jejich přání několikrát splnil a podle odhadů převedl přes tehdy ještě zelenou hranici bažinami mezi Kvildou a Borovými Ladami zhruba dvě desítky lidí. Cestou do Čech vždycky nabral do batohu nějaké zboží a bylo to. Kilián používal osvědčenou fintu: uměl poslouchat a dařilo se mu odhadnout, kudy se právě ubírá pohraniční hlídka. Jako znalec terénu v pravou chvíli zašustil větvemi, případně (pokud začali vojáci střílet) zasténal a upoutal pohraničníky na sebe. Vojáci se za ním pustili a Kiliánovi „klienti“ mezitím pohodlně prošli do svobody. Kilián samozřejmě vojáky dlouho nenapínal a během pár minut se jim v bažinách bez potíží ztratil. Kiliánovo úspěšné tažení Šumavou skončilo v květnu roku 1950. zkušeného pašeráka a jeho občasného komplice Otto Grabmüllera tehdy v Bavorsku kontaktovali Američané ze zpravodajské služby CIC s prosbou, aby na Šumavu dovedli dva české emigranty, kteří se tady měli setkat s dalšími zájemci o práci v odboji. Kilián byl tou dobou široko daleko zřejmě nejzkušenějším pašerákem, ale přesto se mu projít nepodařilo. Poté, co čtveřice přebrodila za Kvildou Vltavu, snesla se na ni ze silnice sprška kulek od připravených pohraničníků. Vypadalo to zle: vojáci šli zřejmě najisto a k vyděšené čtveřici, která se mezitím stáhla do lesa, se v mžiku blížila připravená rojnice. Kilián se pokusil strhnout pohraničníky na sebe a nechal trojici v lese osamocenou. Podařilo se mu sice vojáky vylákat do lesa a utéct zpátky do Německa, ale jeho společníci tolik štěstí neměli. Bez svého zkušeného vůdce byli ztraceni a po několika hodinách bloudění bažinami a lesem se je pohraničníkům podařilo pozatýkat. Následky byly tragické: Otto Grabmüller dostal u Státního soudu v Praze dvacet let, dvojice emigrantů, bývalý policista Bohuslav Beneš a vedoucí nejmenovaného východočeského podniku Rudolf Veselý, byla odsouzena za velezradu a vyzvědačství. Estébáci jim při brutálních výsleších „dokázali“ vůdcovství celkem třináctičlenné odbojové skupiny a do lágru s nimi putovali všichni jejich blízcí známí. Beneš nakonec dostal provaz, Veselý doživotí a ostatní vyvázli s tresty od pětadvaceti do deseti let. Kilián se po tomto neúspěchu už na Šumavu nevrátil a až do své smrti v polovině devadesátých let žil v německém Rohrnbachu. „Už jsme ho nikdy nepotkali. Oženil se tam a jeho děti nechtěly o jeho minulosti mluvit. Prý je to uzavřená kapitola. Jeho syn totiž pracuje v bance a otcovo pašerácké mládí mu asi nebylo zrovna příjemné,“ vzpomíná na Kiliána Miluše Peková z Vimperka, která doplatila na to, že ho u sebe společně s manželem občas nechávali přespat. Ve zmíněném procesu za to dostala 15 let a její manžel vyfasoval ještě o deset roků víc.

Josef Hasil: Zmizet za oceánem a mlčet

„Králem Šumavy“ ale nebyl jen Kilián. Přátelé tak s oblibou titulují i dnes čtyřiasedmdesátiletého občana USA Josefa Hasila. Ani jeho komunističtí naháněči nikdy nechytili a Josef Hasil dnes pomalu dožívá na předměstí Chicaga. Po telefonu vzkázal, že o svých padesát let starých zážitcích už dnes nechce s nikým z bývalé vlasti mluvit. Starému „králi“ se upřímně řečeno nelze až tak divit. Jeho dobrodružství začalo hned po komunistickém puči, a i když on vyvázl, jeho blízké to stálo hodně utrpení. Převrat zasáhl vyučeného bednáře z chudé rodiny, která žila v domku poblíž Prachatic na šumavské hranici. Josef Hasil se tam ocitl v uniformě. Po válce nastoupil k policii a velitelé ho poslali do pohraniční vesničky Zvonková. Původně převážně německá víska dnes už neexistuje. Po únoru 1948 ji komunisté coby „odsunutou“ vesnici v hraničním pásmu zlikvidovali. Hasil využil ihned po změně poměrů svých znalostí okolních lesů a začal přes ně převádět prchající spoluobčany, kteří na něj dostali tip od jeho přátel. Už v říjnu ale jeho akce kdosi udal jeho loajálnějším kolegům a Hasil byl na jedné ze svých cest zatčen. Za svou troufalost dostal sedm let a trest si odpykával v mosteckých uhelných dolech. Už v květnu roku 1949 se mu ale z vězení podařilo uprchnout. Přes Plzeň dorazil bez úhony až na Šumavu a okamžitě zmizel za čárou. Josef Hasil měl celkem šest sourozenců, a zatímco seděl ve vězení, přešel přes hranice do Německa i jeho mladší bratr Bohumil. Oba bratři se v Bavorsku potkali, podle slov Hasila staršího se okamžitě spojili s Američany a začali se na Šumavu vracet. Pohraničníci jim dlouho nestačili, ale o Hasilově přítomnosti v revíru věděli dost. Josefovo jméno se mezitím v kraji stalo živou legendou. Hasil si navíc po svém útěku z basy pořídil v Bavorsku pistoli a pohraničníci si to spojovali s tím, že po jedné noční přestřelce, do které se Hasil dostal na čáře se svými prchajícími přáteli, zůstal na zemi ležet mrtvý velitel pohraniční hlídky Rudolf Kočí. Dodnes se neví, která z kulek, které tehdy hojně létaly na obou stranách, ho zasáhla, ale pohraničníci i estébáci ji neomylně přisoudili právě Hasilově pistoli. Jisté je ovšem jen to, že jedné zářijové noci roku 1950 se Josef a Bohumil Hasilovi vraceli do Čech k příbuzným pro Bohumilova syna (manželka už mezitím do Německa šťastně přešla). Tehdy padl Josef Hasil do léčky podruhé. Komunističtí strážci hranic o jeho cestě věděli a počkali si na oba bratry pár stovek metrů od hranice u Českých Žlebů. Z deště kulek vyvázl jenom Josef. Pohraničníci ho netrefili a podařilo se mu utéci zpět do Německa. Bohumila ale rozstříleli jako řešeto. Ani ztráta bratra Josefa Hasila úplně nezlomila a přes děsivou červnovou scénu se do Čech ještě mnohokrát vrátil. Převáděl zpátky především manželky a děti nových přátel, které získal v emigraci. Tohoto „krále Šumavy“ už potom nikdo nikdy nechytil, přestože se vracel do Čech ještě tři roky. Nakonec v roce 1953 s cestami skončil, emigroval do USA a usadil se v Chicagu. Jeho útěk za oceán je víc než pochopitelný. Mezitím, co se pohyboval okolo hranice, totiž stihla policie pozavírat celou jeho rozvětvenou rodinu. Čím méně úspěšní byli pohraničníci při lovu na Hasila samotného, tím důslednější byli jejich kolegové estébáci během zátahu na všechny jeho příbuzné, kteří zůstali v Čechách. Bilance rodiny Hasilů je tragická i na komunistické poměry. Ještě předtím, než pohraničníci zastřelili Bohumila, a v podstatě ihned poté, co se Josef Hasil ocitl nakrátko v komunistickém žaláři, zavřeli estébáci jeho starou matku. Po půlroce ji sice policie z vazby pustila, ale za mříže šly pro změnu všechny děti i s rodinami. Josefova sestra Aloisie dostala za běžné sourozenecké kontakty s bratrem velezradu a špionáž, vyfasovala 16 let a odseděla si v žaláři plných 13 roků. Její manžel dostal deset let vězení a v lágru nakonec strávil 4 roky. Další Josefův bratr Antonín dostal 22 let (odseděl si deset roků) a jeho žena si vysloužila rovněž 22 let (ve vězení nakonec strávila 6 roků). Před žalářem se zachránil jenom poslední z bratrů Julius Hasil, který stihl utéci pohraniční policii a zmizet ze země. Celý svůj zbývající život potom prožil v Kanadě. Komunisté nenechali na pokoji ani Josefovy svobodné sestry Anežku (ta dostala 18 let a odseděla si 10 roků) a Žofii, které komunisté nadělili 9 let žaláře, z nichž prožila za mřížemi plných sedm.

František Havlíček: dvakrát provaz

Šumava má ovšem i „krále“, kteří boj s komunisty prohráli. Měřeno brutalitou trestu, největším z nich už zřejmě navždy zůstane policejní podplukovník František Havlíček. Tento předválečný absolvent vojenské akademie byl po návratu z nacistického vězení jmenován oblastním policejním velitelem v Klatovech. Po únoru 1948 dokonce vstoupil do strany, novému režimu ale mnoho radosti nepřinesl. Využil totiž svého postavení a podle dochovaných dokumentů pomohl na svobodu minimálně desítce lidí. Jako vysoký policejní důstojník je nemusel ani nikam vodit: stačilo mu přesně vědět, kde se právě nacházejí jeho muži, a poslat uprchlíky na druhou stranu. Ochota pomoci lidem v tísni se mu nakonec vymstila nejhorším způsobem. Komunisté o jeho akcích zřejmě od jisté doby věděli: počátkem padesátých let ho zatkli a v následujícím procesu mu „přišili“ jak špionáž, tak velezradu. Spolu s ním se svezlo dalších sedm klatovských policistů. Havlíček a jeho nejbližší podřízený, Václav Šnajdr, byli koncem roku 1952 popraveni a zbytek mužstva si odnesl doživotní tresty. „Moc si na něj nepamatuju,“ vzpomíná ve svém klatovském rodinném domku na svého někdejšího kolegu dnes sedmdesátiletý předseda místní pobočky Konfederace politických vězňů Milan Štěch a dodává: „Na mne to bylo až moc velké zvíře.“ Povolanějšího člověka bychom ale těžko hledali. Štěch totiž po válce sloužil na čáře a je jedním z posledních žijících Havlíčkových kolegů z branže. Ani on ale nebral coby pohraničník „starého režimu“ službu pro Gottwalda příliš vážně a podařilo se mu dostat za hranice alespoň hrstku svých známých, kteří o to měli zájem. „Kdybych tady neměl ženu a dítě, odešel bych taky. Bylo to snadné,“ usmívá se s přehledem Štěch a dodává: „Stačilo určit hlídce přesnou trasu a poslat ty lidi jinudy. Tehdy nebyly žádné dráty a projít se dalo na mnoha místech.“ I jeho ale nakonec komunisté dopadli. Za pomoc, kterou poskytl „kopečkářům“, si Štěch odseděl v komunistických lágrech dvanáct let.

Byl to hodný člověk

Na střeše starého otlučeného domu na návsi šumavské Kvildy leží čerstvý sníh. Je konec roku 1999 a vymlácená okna a opadávající omítka napovídají, že místní hostinec má nejlepší časy za sebou. „Tady už si na to nikdo nepamatuje,“ odmítá s úsměvem debaty o minulé době min a ostnatého drátu starosta Kvildy Jiří Frydlewicz (nezávislý), „jméno Kilián mi nic neříká.“ Nicméně pojem „král Šumavy“ v něm vyvolává živější asociace. „Jasně. Tak se jmenoval film, který tady točili, a pak po něm pojmenovali tamhletu hospodu,“ ukazuje k ruině. Slavné dílo křísí nakonec i vzpomínku na staré časy. „To víte, byla to těžká doba. Našim klukům tady každou chvíli hrozilo, že na ně někdo vytáhne pušku,“ vzpomíná na těžká léta na čáře v odsunutých Sudetech. Coby přistěhovalec je prožil v roli mladého poddůstojníka komunistické pohraniční stráže. Kvilda tehdy změnila tvář: staré chalupy vystřídaly bolševické bytovky a bývalé drobné řemeslníky nahradili pohraničníci a lesní dělníci. Starousedlíků zbylo v kraji minimum a legendu o starém pašerákovi dnes připomíná jenom nevzhledná zotavovna ČEZ naproti chátrající hospodě, nad jejímiž okny se vine nápis Chata u krále Šumavy a u vchodu rozveseluje lyžaře vousatá figurína v zelené kamizole. Franz Nowotny, Josef Hasil ani podplukovník Havlíček by se v ní zcela jistě nepoznali: tenhle „král“ ze všeho nejvíc připomíná televizního Krakonoše. Za vzpomínkami je nutné odjet pár kilometrů do vnitrozemí. „To víte, že si na Kiliána vzpomínám. Byl jsem tehdy ale dítě,“ říká na prahu své chalupy v nedaleké Nové Huti starší muž. „Můj otec se tady stejně jako on narodil a kdysi spolu chodili pašovat sacharin. Byl to dobrej chlap. Pomohl tady mnoha lidem.“ O pár domků dál otevírá dveře usměvavá stařenka. „Já o tom moc nevím,“ kroutí hlavou. „Děvčatům se tehdy nic neříkalo. Ale pokud si pamatuju, Kilián převáděl lidi zadarmo. Vzal si jen to, co mu nabídli. Musel to být hodný člověk.“

Stačilo pár vlídných vět

Kvůli své touze odejít z komunistického Československa zemřelo na „čáře“ za čtyřicet let podle oficiálních komunistických archivů 166 lidí (odhad skutečného počtu zastřelených migrantů je zhruba o stovku vyšší). Za všechny tyto mrtvé se muselo po pádu komunistického režimu zodpovídat před soudem pouhých pět lidí. Trest přitom padl výhradně na řadové vojáky, kteří vzali svou službu komunistickému státu až příliš doslova a vystřelili „v rozporu s předpisy“ na své spoluobčany na území Německa či Rakouska (zabít uprchlíka už v cizině nepovolovali ani komunisté). Polistopadové soudy rozdaly za zločiny na hranicích pouze podmínečné tresty a všichni odsouzení oblékali uniformu až po roce 1968. Jejich předchůdce z nejdrsnějšího období na čáře, tedy přelomu čtyřicátých a padesátých let, kam spadá valná většina zastřelených „na útěku“, nikdo k zodpovědnosti nepohnal. Počet obětí, které pohraničníci na útěku lapili živé, a odsoudili je tak k mnoha letům žaláře, není znám, odhady se pohybují v řádu desítek tisíc. Na popravišti nebo ve vězení skončili i ti, kteří jim pomáhali na útěku anebo měli jen tu smůlu, že byli s někým, kdo se pokoušel opustit komunistické Československo, v přátelském nebo příbuzenském svazku. Někdy ale stačilo k cestě do vězeňské tmy i to, že oběť prohodila s „kopečkářem“ pár vlídných vět.

Nemohl jsem říct ne,

říká převaděč a politický vězeň František WiendlCo vás přivedlo k rozhodnutí riskovat život jenom proto, abyste někomu pomohl utéci z Československa?

Pár týdnů po únoru '48 za mnou přišel jeden kamarád a poprosil mne, jestli bych nepomohl projít přes hranici jeho dvěma přátelům. Nemohl jsem říci ne. Vzal jsem si mapu, našel jsem nejlepší trasu, prošel jsem si ji v noci, zapamatoval jsem si všechna úskalí a šlo se na věc. Hned napoprvé to vyšlo. Byl jsem tehdy sokol a pohyb noční krajinou mi nedělal potíže. A nikdy jsem si nepřipouštěl, že by mne mohli chytit.

Dělal jste to vždycky zadarmo? A znal jste někoho, kdo převáděl za peníze?

Myslím, že za peníze to nedělal nikdo. Nikoho by to ani nenapadlo. O peníze přece nešlo. Lidé, kteří tudy utíkali, byli v zoufalé situaci a potřebovali nutně pomoc od někoho, kdo se v okolí dobře vyznal. To je všechno.

Kolik lidí jste převedl?

Šel jsem přes čáru asi desetkrát. Měl jsem svůj úsek za Nýrskem, znal jsem tam každý keř a podařilo se mi dostat tudy do Německa tak zhruba dvacet lidí.

Jak se k vám zájemci dostávali?

Všechno se dělo přes moje kamarády, většinou sokoly. Tehdy se v kraji pohybovalo hodně špiclů a nedůvěra byla naprosto nutná.

Proč jste neodešel do Německa i vy?

Nikdy mne to nenapadlo. Jak jsem řekl, nepřipouštěl jsem si, že by mne mohli chytit. Ta víra v nepolapitelnost byla ale velkým omylem. Byl jsem sice opatrný, ale někdo mne udal. Při jednom návratu z akce mne v Klatovech zatkli estébáci. Věděli úplně všechno. Dostal jsem 18 let za špionáž a velezradu. Seděl jsem nakonec deset a půl roku.

Článek vyšel v Respektu 52/1999.