Yoani má pas

Yoani Sánchezová je bloggerka. Nejznámější a nejvlivnější bloggerka na Kubě. Když si otevírám Twitter, čtu skoro denně zprávy, které může díky mobilu posílat. Zprávy z Kuby, která ustrnula na mrtvém bodu a čeká, co se stane, přestože všichni tuší, že se nestane nic, dokud diktátor Fidel Castro neumře.

Yoani Sánchezovou mnohokrát a pořádně zmlátili za účast na demonstracích proti režimu bratří Castrů, ale ve světě ji naopak mnohokrát ocenili za její blog Generación Y, za to, jak trefně dokáže popisovat realitu diktatury a za odvahu, s níž o této realitě nepřetržitě a tvrdohlavě informuje všechny, kdo na Kubě nežijí.

Její články lehce najdou také čtenáři webu největšího španělského deníku El País a pod každým z nich se vášnivě diskutuje. Její tweety ale nejsou jenom o politice, dokáže v pár větách vystihnout třeba atmosféru ve své milované Havaně jako málokdo.

Když včera ve tři hodiny odpoledne dostala zprávu, že jí bude vydán pas, aby mohla vycestovat z Kuby a zase se vrátit zpět napsala: „Havana světla a stínů, večer páchne potem a spálenou naftou, už teď mi chybí a to ještě nejsem na cestě.“

Žádné sympatie s komunismem

Yoani Sánchezová je vysoká, možná až příliš štíhlá žena s dlouhými tmavými vlasy. Patří k nové generaci kubánského disentu, takzvaným „vnukům kubánské revoluce“, neboli podle jejích vlastních slov k „těm, kteří se narodili v sedmdesátých nebo osmdesátých letech – k lidem, které prý ovlivnily venkovské školy, ruské panenky, nelegální emigrace a frustrace“.

Přestože je na Kubě internet cenzurován, díky mobilním telefonům, textovým zprávám a přátelům, kterým jde po telefonu příspěvek na blog nadiktovat, jsou tito mladí lidé, kteří už necítí k někdejším revolučním ideálům příliš mnoho sympatií, jedna z mála nadějí Kuby.

Na rozdíl od literátů a novinářů starší generace, kteří prohlédli v osmdesátých či devadesátých letech minulého století, tihle lidé nikdy s komunismem nesympatizovali, nepracovali v oficiálních státních strukturách ani se nesnažili v oficiálních médiích publikovat.

Yoani Sánchezovou nedávno Kolumbijská univerzita v New Yorku odměnila Cabotovou cenou za nejlepší žurnalistiku na západní polokouli a časopis TIME ji zařadil mezi sto nejvlivnějších osobností současnosti. Dnes ji nejen ve světě, ale i doma na Kubě čtou a sledují na Twitteru tisíce lidí (konkrétně má k 31.1. 2013 383 976 followerů).

Yoani Sánchezovou režim zatím nezlomil ani nedonutil k emigraci. Chrání ji totiž zájem světa; čím více lidí bude její blog a twitterové zprávy číst, tím více bude před nesmrtelnými bratry Castrovými v bezpečí.

Nicméně ve stejný den jako Yoani, která pas dostala, tweetoval jiný kubánský disident Ángel Juan Moya (jeden ze zakladatelů

Křesťanského hnutí za osvobození

a společně s Oswaldem Payou iniciátor projektu

Varela

– obdoby naší

Charty 77

a bývalý politický vězeň) mnohem smutnější zprávu: „Castrovská úřednice mi oznámila, že v zájmu lidu a díky tomu, že jsem byl v minulosti stíhán, neodpovídám požadavkům a tudíž mi nebude udělen pas.“

Tím se tedy potvrzují slova jiného bývalého politického vězně, Regise Iglesiase Ramíreze, s nímž jsem dělala rozhovor na letošním Foru 2000 a který dnes žije ve Španělsku.

Na můj dotaz, co si myslí o udělování či neudělování pasů na Kubě, mi Regis Iglesias Ramírez odpověděl z exilu v Madridu:

„Kubánský režim se snaží konsolidovat rádoby změny, což není nic jiného než kosmetické úpravy stávajícího stavu, v němž má být zachován status privilegované vrstvy, která vládne všem Kubáncům. Co je opravdu potřeba, je skutečná a radikální změna zákonů, tak aby zákony uznávaly práva všech občanů. Mám tedy dojem, že rozhodnutí o udělení, nebo neudělení pasu, které má dnes v rukou ministerstvo vnitra, tedy o tom, kdo může, nebo nemůže cestovat, tento můj názor hezky ilustruje. Podle mne by měl mít právo vycestovat a znova se vrátit do vlasti každý Kubánec, kdykoli bude chtít a také by mělo být získání pasu finančně dosažitelné pro každého občana Kuby.

Před několika týdny nesměla například vycestovat dcera zesnulého disidenta Oswalda Payá, Rosa Maria Payá, která byla pozvaná do Chile, aby tam mohla napsat postgraduální práci na Univerzitě Miguela Cervantese. Ángel Moya, bývalý politický vězeň a manžel Berty Soler, zakladatelky hnutí Bílých dam (manželky uvězněných disidentů, které mírumilovně a oblečené v bílém protestují proti praktikám kubánského režimu) se před několika hodinami dozvěděl, že jemu pas odmítli vydat. To znamená, že režim nadále provádí selekci a rozhoduje o tom, kdo může cestovat a kdo ne.“