Jiřinko, udělejte mi kafe

Ministerstvo vnitra nyní předkládá novou variantu – zákon o “úřednících.” Momentálně prochází úpravami ve vládě, už teď je ale tak kritizovaný odbornou veřejností, neziskovkami, samosprávou a samotným rezortem vnitra – Kubiceho tým jej převzal už v přípravách –, že je velmi nejisté, jak to se zákonem dopadne a zda-li se nebude muset začít znovu, což by bylo nakonec nejlepší.

Cílem zákona má totiž být profesionalizace státní správy a její odpolitizování, aby nedocházelo například k tomu, že nový ministr – jako to udělal naposledy Martin Kuba při nástupu na MPO – bez zjevného důvodu odvolá všechny lidi na rozhodujících místech od náměstků po ředitele oddělení. Právě větší nezávislost úředníků na politicích a jejich sebejistotu tváří v tvář dočasným správcům státu ale ani posledně navržený zákon nenabízí. (Analýze textu se podrobně věnoval server ceskapozice.cz, pro zájemce článek zde.)

Jako krysy svého krysaře

Proč se tak neděje, je zjevné. Politické reprezentaci vyhovuje povolná třída úředníků, poslouchající svého šéfa jako krysy svého krysaře. Politici tak nemusí čelit nezávislému protinázoru, v lepším případě, nebo protestu podřízených proti jejich sporným aktivitám. Naopak mohou spíš počítat s nápomocí strachuplného úřednictva, když přistoupí ke státu jak těžař k ropnému poli. Ministra Kuba ostatně přistoupil k personální čistce jen z prosté demonstrace moci, neb drtivou většinu lidí vzápětí opět jmenoval do stejných funkcí.

Kdyby se úředníci těmhle manýrům vzepřeli, hrozí jim vyhazov, případně snížení platu. Pohyblivá, na libovůli nadřízeného závislá část mzdy se v Česku pohybuje u referentských míst okolo 30 % celkové výše platu, u vyšších šarží dosahuje až 60 %. Pro srovnání v zemích na západ od Rozvadova je to v průměru přesně půlka obého. Referenti mají “volných” 15 %, ředitelé a náměstci 25–30 procent. Jak vypadá otisk platové závislosti zdejších úředníků v praxi, popsal nedávno jeden známý autorky tohoto blogu, zaměstnanec českého ministerstva takto: “Přesně vidíš, kdo má hypotéku nebo rodinu. Cokoli ministr řekne, ti s hypotékou nebo s rodinou to odkývou, případně mlčí. Ozvou se jenom svobodní, zajištění lidi nebo lidi ve výpovědní lhůtě.”

Česká státní správa proto neláká schopné sebevědomé lidi s názorem. Konzervuje to nejhorší ve společnosti procházející postkomunistickými křečemi. A pokud schopné lidi s názorem zaujme, často kvůli jejich mesianismu či romantické představě o službě rodné zemi, dotyční narazí na nelibost stávajícího osazenstva. Při sběru informací k textu o navrátilcích z prestižních zahraničních univerzit autorka tohoto blogu narazila na unisono zkušenost absolventů, kteří klepali na dveře české státní správy. Ze strachu o svoji židli nebo z příchodu někoho méně povolného elementu jim státní správa ve třech případech ze čtyř ukázala prostředníček, aniž by vůbec došlo na jejich zkušenosti, preference, představy.

Hmotnou újmu zemi kvůli špatné státní správě lze vyčíslit promrhanými miliardami z veřejných rozpočtů. Nehmotnou, mentální ztrátu společnosti kvůli tomu, že se připravuje o svoje nejlepší mozky, vyčíslit nelze, byť leccos napoví zprávy o prodražujících se veřejných zakázkách a mezinárodní srovnání výkonnosti státní správy, v nichž se Česko rok od roku propadá.

Je to totiž tak. Jestliže tahle země stačila zreformovat nebo alespoň poupravit víceméně všechny oblasti života, které reguluje stát, zdejší úřednictvo, kromě lustrací, neprošlo od revoluce žádným přerodem ve sbor odpovídající státu 21. století.

Tématu zákona o státní službě se teď rozhodli věnovat Nadační fond proti korupci, Transparency International, společnost Oživení, Americká obchodní komora a další organizace, kteří se kdysi podíleli na tom, že se téma korupce stalo celospolečenským problémem. Ozývají se také sami dotčení. Pavel Fischer, top diplomat na MZV a absolvent renomované francouzské školy pro úředníky ENA chystá zatím blíže neurčený manifest směřující k bezodkladnému přijetí zákona o státní službě, neb status quo je ten, že čeští absolventi ENA najdou snáze místo v cizí diplomacii než v domácí a Česku tak, opět, utíkají mozky.

Času není nazbyt. Kromě zmíněného konzervování toho shnilého ve státě českém, což není k vůbec ničemu dobré, zemi hrozí, že po roce 2013 nebude moct čerpat evropské dotace. Zlatý déšť miliard z Bruselu je totiž podmíněn přijetím zákona o státní službě.