Matka přišla v noci a změnila se v invazivní synožravou rostlinu

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Album týdne

Katarzia je unikátní písničkářka: pokaždé je jiná. S každou deskou se mění, přitom má ale její diskografie srozumitelnou a pevnou kontinuitu. Nečekanou proměnu stejně jako logické pokračování představuje i novinka Šťastné dieťa, na níž se po elektronickém období a spolupráci s post-klubovými producenty jako Oliver Torr nebo Jonatán Pastirčák vrací ke kapelní sestavě a akustickým nástrojům. Album vznikalo s producentským vkladem Petra Ostrouchova a přináší sound, který v mnohém ladí s rukopisem jeho vydavatelství Animal Music, kde vycházejí desky s jazzovými východisky přesahující k jiným žánrům a domov tu mají třeba písničkářky Lenka Dusilová nebo Dorota Bárová.  

Na jedné straně by se tak dalo říci, že se Katarzia na převážně melancholickém albu přimyká k osvědčené písničkářské tradici a delikátnímu muzikantství. Ale nebyla by to ona, aby na to nešla trochu jinak. Atmosférická cituplná hudební složka, kterou skládala na starém pianinu, totiž jen podtrhuje, že co se týče textů i pěveckého projevu, Katarzia natočila svou nejněžnější a nejvíce empatickou desku. Projevuje na ní pochopení a sympatie s mladými i stárnoucími, zmatenými, nejistými i naštvanými.  

Pokud jde o zachycení ženské zkušenosti příslušnice generace mileniálů, nemá Katarzia už od vydání debutu Generácia Y (2013) v českém a slovenském prostoru srovnání. Její texty se vždy odehrávaly v dialogu s protějšky, blízkými - a málokdo projevoval takovou citlivost vůči dynamikám vztahů a genderovým rolím jako ona. Šťastné dieťa v tomto ohledu není výjimkou, ovšem přináší jednu radikální změnu. Dialog tentokrát Katarzii poprvé neslouží k vymezení se, ale k přijetí.

Zatímco některé její předchozí písně zachycovaly konflikty a neporozumění, Šťastně dieťa s využitím terapeutického slovníku zpracovává negativní emoce v něco užitečného. Skladba Hnev nezachycuje pocit vzteku, ale popisuje ho už zpracovaný, s rozhodnutím nepředávat ho dál: „Nepatrí mi tento hnev... Nebudem kričať, ja se nebijem. Ja objímam,“ zpívá křehce a cituplně. V jiných skladbách je pak oporou ženě s nízkým sebevědomím (Neveríš si), případně líčí dojemnou návštěvu babičky (Pohár mlieka) nebo zpívá o závislosti na pocitu zamilovanosti, která je silnější než chuť být ve vztahu (Drzosť).

Po albech, která autenticky mapovala emoce v jejich obnaženosti, zpívá Katarzia na desce Šťastné dieťa o poučení, které jí všechny ty minulé city, konflikty i pozorování vztahů a chování blízkých přinesly. I když zní melancholicky, je to vlastně její nejoptimističtější a opravdu nejšťastnější album: právě proto, že přijímá chyby a nedokonalosti nejen ostatních, ale i ty své. Pavel Turek

Film týdne

„Klid Anetko, všechno je v pohodě.“ Pokud byste měli letos volit jediný český film, na který vyrazíte do kina, pak by to měla být černá komedie s mnoha přesahy Přišla v noci. Režisérsko-scenáristická dvojice Jan Vejnar - Tomáš Pavlíček vzala prostou premisu a vytěžila z ní v komorním prostředí maximum. Matka/tchyně se jedné noci promočená objeví na prahu luxusního bytu svého syna Jiřího (Jiří Rendl) a jeho partnerky Anety (Annette Nesvatbová) s lítostivou prosbou o azyl na jednu noc - a zůstane u nich nekomfortně dlouho. Není to ale řachanda na úrovni vtipu o tchýních. Ve žlutém kufru, který s sebou matka Valérie (Simona Peková) z turistického resortu vláčí, je metaforická nálož ublíženosti, křivd, patologické lásky, pasivní agrese, ale i nezdolné životní energie, která nemusí být každému po chuti.

Přišla v noci je vzácným příkladem podařené spolupráce, kdy na sebe autoři mají blahodárný vliv. Pavlíčkovi je blízká spíš přímočará komedie (Chata na prodej), Vejnar dokáže pevně držet a vypointovat na malé ploše sevřené drama (Figurant). Film stojí na přesně odposlouchaných dialozích, které jsou ve službách vymodelovaným situacím, jež ale nepůsobí jako kalkul. A to i díky hereckému triu. Rendlův „Jiříček“ zažraný do překladu lotyšských vtipů se zmítá v ukázkové Hassliebe vůči ženě, která ho jako dítě opustila, protože ji mateřství nenaplňovalo. Nesvatbové Aneta je věčně chápající, pečující, ale i svíraná vlastní nerozhodností. A Simona Peková je bravurní vampirickou i sebelítostivou matkou, která přesně ví, jaké emoční knoflíky zmáčknout, aby z toho něco měla.

Komedie se tak překlápí do hrůzy, kdy se matka proměňuje v invazivní synožravou rostlinu. Boří hranice soukromí, pravidla, domov, všechny intimní zóny. Nezastaví ji ani dveře do ložnice nebo koupelny: „Vždyť jsme všechny stejné, co bych na tobě viděla“. Téma bezohlednosti je tu zobecněné jako ukazatel větších problémů, ať už v soukromém nebo veřejném prostoru. Undergroundová partička, kterou Valerie do bytu v závěru přivede, vybavuje film možná až příliš zakukleným druhým koncem. Zůstávají samé otázky. Jak se k bezohlednosti a agresivitě vztáhnout? Jak, co a proč si necháváme líbit? Co je slušnost a co zbabělost? Co je oprávněná bolest a co sebelítost? Jaké závislosti si v sobě hýčkáme, byť nás zraňují? Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

Galerie Platforma 15 se na pražské Floře naproti Olšanským hřbitovům otevřela letos v březnu, stojí za ní malíř Jakub Hubálek a manažer Filip Poltoratský. Komorní síň sídlí v prostoru bývalé mlékárny a k původnímu účelu prostoru nyní odkazuje výstava malíře Jiřího Petrboka, donedávna dlouholetého pedagoga AVU (na škole učil až do letoška 28 let). Protože se Platforma 15 vrátila k dřívějšímu tradičnímu galerijnímu konceptu krátkodobých výstav a expozice obměňuje zhruba po třech týdnech, výstava Princezny v mlíku trvá už jen do příštího čtvrtka.

Když dostal Petrbok od galerie nabídku na vlastní projekt, vzpomněl si, že jeden z jeho obrazů, od nějž si aktuální výstava vypůjčila název, je věnován právě mléku. K vidění byl třeba před patnácti lety na brněnském Malinovském náměstí, když tu Dům umění města Brna pořádal open air akci Sochy v ulicích. Autor se nyní k triptychové malbě vrátil a vytvořil ji znovu v obměněné podobě. Vidíme na ní devět postav typických petrbokovských rysů: je tu žena oblečená do latexového kompletu s vražednou dýkou v ruce a vyplazeným jazykem, transgenderová osoba v sukni s potiskem obrazu Josefa Lady, maskovaná dívka s vrtačkou a propíchanou kůží, monstrum s chlupatou hlavou a nápisem „Jsem tvoje máma“ na zádech.

Petrbok by se mohl nechat zaměstnat jako velitel výtvarné módní policie a na nové výstavě přidává do svého nekonečného freak-fashion katalogu spoustu dalších modelů. Netradičně přitom prezentuje také přípravné kresby k obrazům. Ke skicám používá stránky módních časopisů, jejichž ikonické modely a modelky mění štětcem k nepoznání a většinou je obohacuje o nečekaně erotický rozměr jdoucí napříč všemi existujícími i neexistujícími gendery. Třešničkou na přitažlivě bizarním dortu je portrét nafukovací hračky s názvem Panna, který autor namaloval už v roce 1996, kdy mu bylo čtyřiatřicet a na AVU se teprve rozkoukával v tehdejší roli odborného asistenta Jitky Svobodové v jejím ateliéru kresby. Jan H. Vitvar

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter