Zženštilý Západ nám to zase kazí. Seriál Pozadí událostí fouká na českou bolístku

Nestává se často, aby český seriál rozproudil společenskou debatu. Před pár lety se to výjimečně a v dobrém povedlo komediálnímu Mostu! Stal se z něj fenomén, o kterém se bavili intelektuálové i štamgasti. Čtyřdílný seriál Pozadí událostí, který vysílá Česká televize od 11. září, takhle široce rezonovat nejspíš nebude. Nicméně po odvysílání dvou dílů – třetí šel v televizi tuto neděli a několika momenty slibuje spustit další lavinu nevěřícího úžasu – se o něm mluvilo víc než o čemkoliv jiném z poslední doby. Tentokrát negativně.

Je evidentní, že seriál scénáristů Michala Sýkory a Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka zasáhl neuralgický bod. Trefil se do aktuálních témat, která hýbou českou společností obecně a českými univerzitami konkrétně – po několika kauzách obvinění pedagogů ze sexuálního obtěžování a studentských iniciativách typu Nemusíš to vydržet!, které upozorňují na patologické jevy v souvislosti s údajným zneužíváním moci ze strany pedagogů.

A právě za to, jak tohle téma autoři zpracovali, se na ně snesla největší kritika. Podle ní udržují sexistické stereotypy nebo karikují studentské iniciativy, které na problémy upozorňují. Pozadí událostí přitom přes pohled trojice padesátníků - kteří se snaží dát smysl „měnícím se časům“ - ukazuje spíš na obecnější bolest české společnosti.

Neberte to vážně

Pozadí událostí je čtvrtou tvůrčí spoluprací zmíněných autorů. Podle Sýkorových detektivek natočil sehraný tandem spolupracovníků, kteří největší slávu zažívali na přelomu 90. let a během první dekády nového milénia, televizní seriály Případ pro exorcistu (2015), Pět mrtvých psů (2016) a Živé terče (2019). Pozadí událostí je jiné tím, že se Sýkora podílel i na scénáři a poprvé nejde o adaptaci jeho předlohy, ale o kus psaný na zakázku rovnou pro televizi.

Autoři se drží současného pravidla detektivních seriálů moderního střihu, aby zločin měl ještě další, nejlépe společenskou rovinu. V jejich případě je to univerzitní prostředí a vztahy mezi studentkami a pedagogy na nejmenované české vysoké škole, která je evidentně Univerzitou Palackého v Olomouci. Vztahy i genderovou nevyváženost se snaží potírat nová děkanka (Jitka Čvančarová), která – jak tvůrci naznačují - vidí sexismus za každým rohem.

Sýkora vychází z osobní zkušenosti: na Univerzitě Palackého učí literaturu a zároveň si vzal svou studentku, což není tajemství. Nabízí se tak jako variaci na jeho alter ego brát jednu z hlavních postav, odborného asistenta přednášejícího literaturu v podání Jiřího Havelky, který zároveň píše detektivky. Za manželku má „rádoby umělkyni“ v podání slovenské zpěvačky Katarzie, která se pramálo stará o jejich malého syna, ale radši něco patlá v domácím ateliéru. Román vydá i sestra hlavní figury, rovněž pedagožka na téže fakultě. Řeší si tím deziluzi z nefungujícího manželství s buranským chotěm, který ji rutinně podvádí a ani to neskrývá. Píše ale pod pseudonymem, aby neutrpěla její akademická kariéra.

Její Pozadí událostí je totiž román erotický, figuruje v něm lahev od sektu a hodně se probírá anální sex. Rozjede se tak debata, jestli je to pornografie, nebo ne. V médiích si názory vyříkávají i renomovaný kritik – porno je jen to, co je děláno se záměrem vzrušit a daří se to – a děkanka, která si v dalším díle vezme na manipulaci s knihou gumové rukavice. Jeden výtisk se následně najde u těla mrtvé studentky ležícího na schodech divadla, kde studenti zkoušejí Shakespeara, kterého pojali jako kritiku děkanky a jejího poskoka, proděkana Mrkvičky. Vyšetřování dostane na starosti lesbická policistka v podání sympatické Marthy Issové, která musí bojovat s kolegou, a navíc čeká s partnerkou dítě. To se příliš nepozdává její matce, ženě z jiné generace, ale nakonec se s tím smíří. Generační střet je jedno z dalších témat, které napříč seriálem běží.

I když je zřejmé, že minimálně jeden z tvůrců do seriálu vepsal autobiografické momenty, protože na ně seriál opakovaně upozorňuje, autoři si hned z kraje vyrábějí proti takovému čtení alibi. Vymezí parametry, jak jejich dílo číst, respektive nečíst. A s tím odkážou do patřičných mezí ty, kteří by případně upozorňovali, že si seriálem něco osobního řeší. Argumentují post-modernou a „smrtí autora“ - dnes už široce akceptovaným pohledem, že nejde vykládat dílo jako odraz autorova života. Na začátku tak dostane divák malou přednášku na téma, že dílo není realita. A pak je tu ještě jedna distanční strategie – přes ironii a zdánlivou nejednoznačnost.

Se seriálem se to tedy má jako s inkriminovanou knihou Pozadí událostí. Někteří ji označují za porno, jiní za meta-komentář k pornu. Podobně má být podle tvůrců vnímáno i jejich dílo – jako znejišťující počin, který čtou vážně a píšou o něm kritické texty ti, kteří ho nepochopili nebo se nechali nachytat. „Pracujeme s tím, že si divák po zhlédnutí prvního dílu začne něco myslet nebo získá dojem, že si něco myslí autoři, a my ho pak v dalších dílech vyvádíme z omylu,“ řekl Jan Hřebejk pro server Aktuálně s tím, že tvůrci sérii údajně postavili na předsudečnosti typické pro dnešní dobu sociálních sítí. Na papíře to zní dobře jako záměr, jehož smyslem je stimulovat kritické přemýšlení a vyvádět diváka z jeho komfortní zóny i názorových bublin. Má jít o komediální, satirický kus. To je slibné východisko. Ale po třetím i závěrečném dílu je evidentní, že se nic takového neděje.

Autoři chtějí vyprávět detektivku a zároveň komentovat dnešní, rychle se měnící dobu. Vybrali si k tomu akademické prostředí, protože je jim blízké a mají na ně názor. Nová pravidla, která se prosazují v akademickém prostředí i ve vztazích mezi muži a ženami, často považují za kontraproduktivní nebo rovnou nesmyslná. Nejde přitom odhlédnout od faktu, že jde o muže v pozdějším středním věku – sám režisér Jan Hřebejk o věku ostatně mluví v souvislosti s riziky a nástrahami, že bude jako bílý muž nad padesát, který už něco dokázal, dezinterpretován.

A že se mění svět, který znali a který jim v řadě ohledů vyhovoval, protože byl do značné míry vytvořený hlavně s ohledem na ně (míněno obecně). V takovém světě se vcelku rutinně přehlížely, nebo dokonce tolerovaly, či považovaly za fajn normu i vztahy mezi pedagogy a mladými studentkami. Neřešila se potenciální patologická dynamika takového vztahu mezi mužem v pozici moci, který může udělovat kredity, rozhodovat o známkách, a tudíž třeba o setrvání ve studiu, a mladou dívkou, která ve dvaceti letech zdaleka není hotovou osobností. Nastavení společnosti naopak podporovalo stereotyp charismatického profesora, na kterého studentky letí.

Představa, že by mohlo být nadbíhání pedagoga studentce nepříjemné a stavělo ji do role, kdy se bojí odmítnout, ale v seriálu není ve hře. Sympaťákem je v Pozadí událostí charismaticky sympatický Jiří Havelka, který skončí v posteli se studentkou, aniž by vlastně věděl, jak. Tak nějak se mu to přihodilo, protože ona byla aktivní. Buďme všichni cool. Jeho nadřízený, vedoucí katedry, má dlouholetý vztah s jinou studentkou, kterou finančně podporuje. Je hezké, když se mají dva lidé rádi. A měli by se v klidu i dál, kdyby jim jejich lásku – tedy to pěkné a přirozené v životě – nekazila děkanka se svou importovanou „genderovou ideologií“, která nařizuje, buzeruje a tyranizuje své okolí. Je svazačkou říznutou ozvuky SS, jak tu v jednu chvíli skutečně padne. Obrazem, s nímž se v českém veřejném prostoru s oblibou operuje.

Kde jsou ženy?

Pozadí událostí má v principu dvojí problém. Na jedné straně žánrový a koncepční zmatek. Jan Hřebejk v oficiálních materiálech České televize tvrdí, že usilovali o „filosofující moralitu“, jinde se operuje se satirou. Výsledek ale charakterizuje žánrová nedůslednost. Vrší se tu páté přes deváté, nevěrohodně napsané figury střídají nepochopitelné dialogy, drama nečekaně excentrická fraška, kde se postavy chovají absurdně bez logické návaznosti na to, čím si prošly a co se odehrávalo doposud. Děkanka na dotazy policistů reaguje naučenými frázemi typu: „Víte, mně je strašně líto, že akademická obec je genderově nevyvážená.“

Částečně je to paradoxně nejspíš dané opravdu dobrým úmyslem. Autoři se snaží balancovat rozdílné pohledy a rozdílné zkušenosti mužské i ženské – jak je tedy vnímají oni, je třeba dodat. Což pak může do značné míry konvenovat maloměšťáckému konzervativnímu pohledu nemalé části české společnosti, a naopak dráždit městské progresivní liberály. Zřejmě chtějí říct, že věci a vztahy jsou složitější a plastičtější. Ne každá změna musí být k dobru, ne každá mladá žena je progresivní, ne každý padesátiletý muž je šovinista. Že může mít woke kultura svoje limity. Jenže jejich balancování je mechanické a toporné.

Dojde i na oblíbenou teorii tzv. magického penisu, tedy poučku, že všechny feministky jsou feministkami proto, že nemají chlapa, ale zároveň sexismus a podporování „přirozeného řádu“ vyvažují čas od času emancipační nebo feministické prvky. Co na tom, že i jejich chápání feminismu je mentálně uvízlé v 90. letech a končí u muže utírajícího nádobí nebo povzdechu „A mně platí kdo za to, že jsem máma?“ Místo nečernobílé komplexnosti, která je charakteristická pro život i společenské struktury, vychází autorům tvar, který užitečně komplikuje pramálo – snad jen divákovu schopnost orientovat se v tom, na co se přesně dívá.

Druhý zádrhel s tím prvním souvisí. Už dlouho nebyly v tuzemské televizní produkci, která deklaruje vyšší ambice, vidět takhle špatně napsané ženské figury. Snad s výjimkou lesbické policistky, která je nejplastičtější - a momenty, kdy se snaží skloubit kariéru a rodinu nebo čelí předsudkům, působí živě. Pozitivní vykreslení stejnopohlavního svazku v mainstreamovém seriálu, který bude sledovaný, je osvěžující, nepůsobí povinně ani agitačně. Jenže zbytek je jedna karikatura za druhou.

Jsou to teze, do kterých je možné se strefovat a nemilosrdně se jim vysmívat. Silné ženy jsou hysterické upjaté dominy bez humoru, kterým u nohy panáčkuje beta samec, jenž zradil svůj tábor. Žena v domácnosti je ukňouraná, sebestředná, nedospělá hysterka. Jinými slovy, není tu srovnané hrací pole. A přitom nejde o to, že by měly být ženské postavy vykresleny v rámci nějakého diktátu pozitivně. Ale o to, že mužské postavy jsou napsané s jistou mírou sympatie a odstínování, zatímco k ženským sympatii necítí nikdo a žádné autentické stíny v nich nehledá. Jsou tu, abychom se jim smáli, nebo nás iritovaly.

Přitom by dobře udělaná satira nebo temný sitkom z akademického prostředí byla vynikající cesta, jak tohle téma uchopit. Otevřít jej z obou stran, nestranit nikomu, pojmenovat, kde to drhne, co přesně a proč, něco shodit, aby se něco jiného mohlo odkrýt. Akademická půda je na tenhle žánr jako dělaná, materiálu je tu víc než dost – od mocensko-konkurenčních bojů až třeba po tlak na výstupy, který nezřídka vede k publikování pro publikování bez valného vědeckého přínosu a z vědy dělá spíš frašku. A Jitka Čvančarová by na tomhle půdoryse byla bravurní.

Debata o tom, jestli si autoři s někým vyřizují, nebo nevyřizují účty a jaké skutečné osoby je možné v seriálu rozkódovat, je veskrze insiderská, spekulativní - a pro běžného diváka mimo. V pojednání averze vůči pravidlům, normám, systémům a nařízením přitom seriál (možná nechtěně) odráží něco širšího v české společnosti: odpor „nechat si něco diktovat z liberálního Západu“ a vzdor vůči hodnotám domněle feminizované západní společnosti, kde přibyla pravidla, ale ubylo svobody. Zatímco „my“ si svobodu stále udržujeme ve světě zdravého rozumu, který je vůči pravidlům skeptický. S unikátním mentálním mixem nadřazenosti a méněcennosti.

Pozadí událostí je tak ze všeho nejvíc promarněná příležitost. Možná by teď autoři téma zpracovali jinak, možná ne. To, co stvořili, přitom není ani tak zákeřné a záštiplné jako prostě ne moc povedené. Případ vyřešen a uzavřen.