Zemřel Miro Žbirka. Zpěvák, který nikdy nebyl nemoderní

„The Kinks nebo Billie Eillish.“ Přesně tak loni v říjnu odpověděl Miro Žbirka na otázku, jakou hudbu si pouští, když si chce zlepšit náladu. V těch pouhých dvou zvolených jménech se skrýval nejen obrovský přehled a chuť sledovat novinky, ale také celoživotní oddanost popu v jeho maximální šíři. Hudební formě, které mu učarovala v šedesátých letech a od té doby ho nepustila. Disciplíně, o níž mimo jiné tvrdil, že je to jediný obor, v němž se staří mají co učit od mladých. A málokdo na československé scéně měl tak velkou chuť se učit a přicházet stále s něčím novým a vnímat trendy jako on.

„Správy o mojej smrti sú PRAVDIVÉ, to by řekl Meky, kdyby žil…,“ objevilo se ve středu 10. listopadu oznámení na zpěvákových sociálních sítích. A mezitím zprávu o jeho úmrtí ve věku 69 let potvrdilo i jeho nejbližší okolí. Slovenský deník Nový čas, který mluvil s jeho manželkou Katarínou, přinesl informaci, že příčinou smrti byly opakované zápaly plic. Už před měsícem skončil v nemocnici na infuzích.

Sedmdesáté roky Žbirka strávil v kapele Modus, ovšem v osmé dekádě se postavil na vlastní nohy a tam teprve začala stoupat jeho sláva. Důkazem může být třeba jen to, že se v roce 1982 stal kromě Waldemara Matušky teprve druhým zpěvákem, který narušil hegemonii Karla Gotta a v tehdejším Československu získal titul Zlatého slavíka.

Díky matce, jež pocházela z Anglie a seznámila se s jeho otcem za války v Londýně, nejenže získal znalost angličtiny, ale také přirozeně tíhl k britské scéně. The Beatles odstartovali přesně ve věku, kdy je jako raný teenager mohl vnímat.  A byl to přesně ten impulz, který ho – a také jeho starší bratry – přivedl k nové, divoké hudbě.

Přiznával, že nebýt The Beatles, nejspíš by se nikdy nestal hudebníkem a také by nikdy neměl sen natáčet ve studiu Abbey Road, jejž si splnil v roce 2012. V té době už také dávno bydlel v Praze, ovšem zůstával rozkročený mezi Českem a Slovenskem. Současně se v obou zemích nepřestával poohlížet po vhodných spoluhráčích a producentech z řad mladší generace, kteří v různé míře osvěžovali jeho řadová alba po roce 2000.

Žbirkova kariéra byla v tuzemském prostředí unikátní už v tom, že se mu naprosto nenásilně podařilo přenést na svá alba současný dobový sound a vynikal takřka v každém typu písně, s jakou pop zachází. Na jednu stranu byl mistr dojemných a cituplných balad (Balada o poľných vtákoch, Atlantida nebo Co bolí, to přebolí), současně uměl napsat chytlavý hit, který dal na bolest zapomenout.

V průběhu osmdesátých let ale také vyměnil kytaru za klávesy a na deskách jako Chlapec z ulice nebo Zlomky poznania jsou slyšet ozvěny tehdy vůdčích kapel jako Depeche Mode, Human League i Davida Bowieho. To vše Žbirka doprovází svým jemným hlasem a spíše z perspektivy pozorovatele než aktéra. Někdy zažívá nešťastné lásky (Pekný chlapec) či krátkodobé vztahy (Adriana), někdy prochází městem, sleduje vylidněné ulice a vnímá hrozbu AIDS (Sedím doma), jindy zase sebeironicky glosuje a shazuje svůj status hvězdy (Slávou opitý, Idem do PKO).

Měl civilní image šprta, pruhované svetry, decentní brýle i vystupování. Případně texty plné stylizace do pozice outsidera, který se diví světu, neví, co se zrovna patří, a trendy ho míjejí. Jeho hudba ale mluvila úplně jinou řečí – novinek i trendů byla plná.

V něčem lze říci, že největší klam Žbirka provedl publiku a možná na dobové cenzuře už hitem a albem Nemoderný chalan z roku 1984, když jim vnutil představu o své obyčejnosti a staromódnosti. Československá popová scéna přitom nepoznala tvůrce, který byl vždy tak rád a důsledně moderní jako on.

https://www.youtube.com/watch?v=mIt8vhm7×AM