Zemřel hudební publicista Vojtěch Lindaur

Nepřehlédnutelná postava, přestože jeho oči byly vždycky schované za tmavými skly slunečních brýlí. Takových, jaké v šedesátých letech proslavil Bob Dylan. Ostatně právě z této dekády pocházela i divoká muzika a ideály hippies, které Vojtěcha Lindaura inspirovaly ze všeho nejvíc.

Po delší nemoci ve věku 60 let zemřel publicista, který stal u zrodu nejvlivnějšího tuzemského časopisu Rock & Pop. Svým obdivem k americkému Rolling Stonu a autorům jako Greil Marcus pak také určil směr, kterým se česká hudební žurnalistika začala v nových poměrech ubírat. V roce 1990 to nebyl muž bez zkušeností. O místo dramaturga Kulturního domu Opatov ho sice připravilo, když zde v roce 1985 zorganizoval nepovolený koncert zpěvačky Nico. Zato se mu v časopise Gramorevue (vydávaným Supraphonem) podařilo vybudovat oázu svobodnějšího psaní o kultuře a v časech, kdy jiný magazín – Melodie - prošel tvrdou normalizační personální výměnou a jeho úroveň dramaticky klesla.

Na zrod nového časopisu ve svobodných poměrech byl Lindaur připravený. Přestože byl prvním šéfredaktorem Rock & Popu v letech 1990 až 1992 Jiří Černý, sám nikdy nepřestal připomínat, že na obsahu měl lví podíl Lindaur. Ukázal se nejen jako člověk s obrovským přehledem o rockové hudbě, ale také jako vynikající stylista vládnoucí bohatou slovní zásobou. Jeho reportáže z koncertů či zamilovaného festivalu v Glastonbury hýřily odkazy na českou i zahraniční, populární i vysokou kulturu. Pomáhal si citacemi a parafrázemi klasiků. Nebál se být osobní - stejně jako muzikanti, které poslouchal. Tak to měl rád a tak se to naučil od svých anglosaských vrstevníků. Zmíněný étos se promítl do jeho žurnalistických textů, podobně jej českému čtenáři nastínil překladem životopisu Jima Morrisona – Nikdo to tu nepřežije (1992) - a pozdějšími knihami Šance sněhových koulí v pekle (2000) a Neznámé slasti (2012).

Zároveň byl vždy otevřený nové perspektivě, již vůči hudbě zaujímala každá další přicházející generace. Proto v Rock & Popu záhy dostali prostor autoři spjatí s hudbou novější – pohybující se mimo škatulky, které limitovaly oba žánry v názvu magazínu. Psalo se tu o hudbě experimentální, elektronické, taneční. A s každým žánrem i autorem přicházelo drzé sebevědomí i vzrušené objevování nového slovníku, který by nový zvuk dokázal přesvědčivě evokovat. Lindaurovou redakcí prošla de facto každá výraznější osobnost tuzemské hudební žurnalistky: od Pavla Klusáka přes Honzu Dědka a Janu Kománkovou po Honzu Vedrala. Pro všechny tyto různé hlasy dokázal v časopise vytvořit prostor a s citem je orchestrovat, aniž vznikl chaos. Byla tu vůle dorozumět se a také pokrýt populární hudbu v celé šíři. Právě proto se z Rock & Popu stalo v devadesátých letech klíčové kulturní médium a jeho raný náklad se prodával v ohromném množství.

Souběžně s tím se v druhé půli devadesátých let začal Vojtěch Lindaur profilovat také jako encyklopedista československé rockové hudby. Dokumentární seriál Bigbít (1995 – 2000), na němž se podílel jako odborný poradce, dodnes dává tu nejúplnější zprávu o nezastavitelné síle rocku v ČSSR za železnou oponou a jen těžko bude překonán.

I přes tento zájem historika ale byl Lindaur byl vždy více fascinovaný podvratnou silou rockové hudby než dějepisem. Téhle emoci byl vždy věrný; nakonec není bez symboliky, že zpráva o jeho smrti přichází v den, kdy by 71. narozeniny oslavil jeho velký oblíbenec David Bowie. Nezáleželo na tom, jestli rebelie přicházela s radikálností punku, v podobě svobodomyslnosti generace hippies či v kytarovém revivalu začátku nultých let. Do svého psaní promítal to, co v té hudbě slyšel: svěžest, nevinnost, lehkost, nebezpečí i vzrušení.