Zdeněk Svěrák: Jan Tříska nebyl svěřovací

Seznámili se na natáčení komedie Na samotě u lesa (1976). V té době už byl Jan Tříska po zavření Divadla za branou čtyři roky bez stálého angažmá. Občas dostal z milosti roli v divadle, občas v televizi. Na samotě u lesa si zahrál doktora. „Jiří Menzel ho prosadil sveřepostí,“ vzpomíná autor scénáře Zdeněk Svěrák. Později se s Janem Třískou setkal na natáčení Obecné školy, kam jej se synem Janem obsadili, „protože byl takový nečeský“ - a letos mu dali roli ve filmu Po strništi bos. Příběh Jana Třísky, který zemřel ve věku 80 let, najdete v novém Respektu 40/2017 pod titulkem Český idol. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Jak jste Jana Třísku znal v 70. letech, kdy jste se s ním objevil ve filmu Na samotě u lesa?

Právě tam jsme se poprvé sblížili. Když jsme natáčeli Na samotě u lesa, měli jsme všechno připravené a čekali jsme na place, abychom mohli začít. Ale pořád se nezačínalo. Režisér Jiří Menzel chtěl, aby hrál roli doktora Jan Tříska, jenže na Barrandově ho nechtěli. Čekali jsme, až jednoho dne Jiří přijel a řekl, že nám Honzu povolili a začínáme. Schválně to natahoval, zdržoval a trval na něm, i když byl Tříska politicky nežádoucí, to se vědělo.

Jak vlastně tyhle zákazy fungovaly? Jak se vědělo, kdo smí, a kdo nesmí hrát?

Nebyl jsem u toho, když o Janu Třískovi jednali. To vše dělal Jiří Menzel. Vedení posuzovalo obsazení filmů - aby tam nebylo moc „živlů“. Když už jsme vám povolili křesťana Josefa Kemra, netrvejte na Třískovi. Takhle se to vyvažovalo. Hledělo se také na to, aby tam byl někdo, kdo za to ručí. Nějaký straník. Do menších rolí obsazovali nějakého „svého“, aby to nebyli samí ti Hrušínští a Kemrové.

Kdo to byl třeba u vás?

U nás to byl zvukař, který všechno slyší. To jsme věděli. Někdy jsme o přestávce zapomněli, že máme mikrofon…

Vy coby spoluautor scénáře jste také Třísku chtěl?

Já v tom neměl žádnou sílu. Ale samozřejmě, že jsem ho chtěl. Tříska by idol nejen u žen. Tehdy se chodilo do divadla na Třísku. Krásnějšího člověka nebo herce, který na jevišti takhle mluví a hýbe se, abyste pohledali. Mít ho ve filmu pro nás byl kauf, protože jsme věděli, že na něj budou chodit lidi. Ale jinak jsem měl dost trému. Byl jsem naprostý začátečník - a hrál jsem rovnou s Josefem Kemrem a Janem Třískou. Měl jsem pocit, že hraji s hereckými pánabohy. Ale Honza byl kamarádský. Velicí herci nejsou radilové, aby začátečníkovi říkali, jak to má dělat. Jen s vámi hrají a snad vás povzbudí.

Věděl jste, z jakých důvodů nemohl přesně hrát? Hrálo v tom roli, že se kamarádil s Václavem Havlem?

Přesně nevím, asi ano. Nebo to bylo zřejmě to hlavní.  Jiří Menzel každopádně počítal s momentem překvapení, když ho obsazoval. Scénu, kdy se poprvé jako lékař objeví, koncipoval tak, že Tříska byl k publiku zády na otáčecí stoličce a vyšetřuje moje děti, jestli mají blechy. Pak se znenadání otočí a v kině to udělá: „Jé, Tříska.“

Jak vedení přesvědčil?

Sveřepostí. Trval na tom, že bez něj nebude točit.

Vsadil tedy na to, že Barrandov byl v tomhle smyslu dost pragmatický.

Ano, měli pocit, že jim utíkají peníze.

Říkal vám Tříska během natáčení o své krušné zkušenosti z poloviny 70. let, kdy ho režim dost výrazně šikanoval?

Nemluvil, my jsme si jen rozuměli. Je tam scéna, kdy topíme blechy v umyvadle. Na vnitřní straně šatníku jsme měli seznam ÚV KSČ a blechy jsme měli pojmenované podle politiků. Pak jsme jen škrtali Biľaka další; tohle se Janu Třískovi líbilo. Ale že bychom se pouštěli do hlubinných rozhovorů, to ne. Spíš šlo o legraci.

Mluvilo se tehdy mezi herci o tom, kdo je zakázaný a proč? Měl vůbec člověk z branže „přehled“?

Ono to bylo zvláštní. Po tom, co jsem v roce 1969 odešel z rozhlasu, nesměl jsem nejen rádio, ale ani film. Jenom divadlo nám trpěli. Nebylo zakázané, ale trpěné. Pak se ozval z televize Vladimír Dvořák s tím, abychom mu napsali nějakou mikrokomedii, a najednou jsme se mohli živit v televizi. Napsali jsme asi tři kusy. Ale rozhlas byl tabu. Podobně v Supraphonu. Moje jméno nebylo u mých písniček myslitelné. A najednou jsme mohli film! Takže i my jsme byli rádi, že se otevřela skulina a můžeme něco dělat.

Situace nebyla přehledná a záleželo na tom, jací lidé a kde sedí.

Přesně tak. Vezměte si třeba pseudonym. Začal jsem dělat písničky pod pseudonymem Emil Synek – ale všichni věděli, že jsem to já. Ovšem dělali, že to nevědí, a prostě to pouštěli.

Jan Tříska se objevil i v jednom z dílů Majora Zemana, který pojednával o bratrech Mašínech. Vědělo se už v té době, že je tento seriál „ožehavá“ věc, na které režimu záleží - a je lepší v něm nehrát?

To není úplně otázka pro mě. Ani nevím, že tam hrál. Jinak obecně spíš panoval pocit, že „v tom“ člověk hrát musí, aby se uživil. Určitě to nebylo tak, že se někdo objeví v Zemanovi, a je tudíž svině. Říkali jsme si spíš, že to asi nešlo odmítnout.

Když Tříska emigroval, mělo to pro vás nějaké dozvuky?

Ne, prostě zmizel.

Říkal to předem?

Neříkal. Možná se svěřil Václavu Havlovi.

A co říkal po návratu na to, co se tady v 90. letech dělo?

Podobně jako já byl pravdoláskař. Když pak odešel Václav Havel a začalo se to stáčet tam, kam se to nakonec stočilo, nebyl šťastný. Bavili jsme se o Trumpovi, když tu byl teď. Najednou přijede člověk ze země, která je pro nás vzorem demokracie, a stane se jim totéž, co nám. Do čela státu se postaví člověk, kterého si nevážím. Doufal, že to nemůže dlouho trvat, protože Trumpa ve všech novinách zesměšňují. Že tam snad nemůže být celé volební období.

Co byl ten hlavní důvod, pro který jste jej po listopadovém návratu obsadili do Obecné školy?

Hledali jsme, kdo by mohl hrát učitele Hnízda. A tu se objevil v televizi Jan Tříska, který přijel na nějakou jinou práci. Televizní kamera ho zastihla na Karlově mostě u pomníku Jana Nepomuckého, kde dělal ten svůj rituál, děkoval za to, že má „džob“. A můj syn přišel s nápadem, že Tříska by byl skvělý učitel. Zalíbila se mu ta americká chvástavost. Byl takový nečeský. Najednou přišel člověk, který byl hrdý na svou práci a na to, že ji dostal. Tak nějak si syn Hnízda představoval.

Jaké bylo pracovní setkání po jeho třinácti letech v emigraci?

Tenkrát, při Na samotě u lesa, to nebylo hluboké kamarádství. Když se spřátelíte na filmu, je to během několika natáčecích dní. Takže mě překvapilo, že mi přivezl z Ameriky režisérskou skládací židli s nápisem Pro Zdeňka Svěráka. A potěšilo. Mám ji dodnes, i když už se rozpadá. Na natáčení Obecné školy jsme se objali s tím, že se po letech vidíme, a pak jsme se sblížili mnohem víc. Byl to první film mého syna, strašně nám na něm záleželo. A to, jak pojal roli, nám imponovalo. Byli jsme přesvědčení, že máme nejlepšího možného Hnízda.

V čem byl jiný?

Především odpovědností, s níž přistupoval k roli. To se zřejmě naučil v Americe: když dostane roli, má být šťastný, že ji dostal. Udělat pro to všechno, co má ve smlouvě. Neušklíbat se, že musí dělat rozhovory s novináři. Musí filmu dát vše, jako by byl jeho. Byl dokonale připravený. Nebylo myslitelné, aby neuměl roli. Byl mistr, který na sobě stále pracuje; bylo impozantní, jakou odvádí práci.

Byl takový i v 70. letech?

Tehdy to nebyla velká role. Hrál doktora, který se za mnou přijede podívat, jdeme spolu na houby a topíme ty blechy. Neměl moc příležitost, ale i tak bylo vidět, že on je herec a já neherec. Ovšem to Jiří Menzel udělal schválně, abych ještě víc působil jako neohrabaný Pražák, který na tu chalupu nepatří. Například ve scéně, kdy jsme se loučili s dědou Komárkem, který sedí a u nohou má přivázanou kozu. Já jsem ten provaz neohrabaně překročil, aniž bych chtěl. Tříska baletně přestoupil kozu.

Bavil se po návratu o své zkušenosti z emigrace?

On nebyl svěřovací. Byl hodně uzavřený.

Přece jste museli být zvědaví…

Byli. Něco vyprávěl, třeba o potížích s akcentem. Když šel nakupovat, učil se na záchodě, jak správně vyslovit „plastic“, aby mohl u pokladny říct, že chce plastový sáček. A když to vyslovil, tak se ho pokladní zeptala, odkud je. Popisoval tu marnost. Radoval se z každé role, kde mohl angličtinu, i když asi nedokonalou, uplatnit. Prožíval asi něco podobného jako Jiří Voskovec. Že hrál s velkými hvězdami, ale sám velká hvězda nebyl.

Takže moc nemluvil.

Ale jo, ovšem říkali jsme si hlavně vtipy a potíže. Ale že by to byl kamarád, který říká, že má doma takové a takové problémy, to už ne. To si nechával pro sebe.

Nemusí mluvit přímo o problémech, ale o tamním životě. Ani o tom detailněji nemluvil?

O svém současném životě v Americe nemluvil. To je pro mě tajemství.

Jak se srovnával právě s tím, že byl v Československu velká hvězda, a realita v Americe byla jiná?

Ani o tom nemluvil. Asi byl opravdu vděčný za každou roli. Tedy za každou asi ne…

Věděl jste, co Jan Tříska v Americe vlastně dělal?

Představuji si, že se občas stal součástí nějaké divadelní trupy, která objížděla Ameriku. Podobně jako to míval Voskovec, co alespoň vím z jeho dopisů.

Promítla se při výběru českých rolí jeho americká zkušenost?

Mluvil s námi například o roli ve filmu Na střeše, kterou mu nabídl Jiří Mádl. Říkal jsem mu, to ber. Ten kluk je talentovaný. Jeho první film natočený na foťák je dojemný, dobrý. Dlouho se scházeli. Nejdřív jel Mádl do Ameriky, pak se s ním setkal i ve Slavonicích na natáčení Po strništi bos. Tříska se na tu roli těšil. I na naší poslední společné večeři jsme o tom mluvili. Byl už přesvědčený, že je to krásná role. Jen si trochu stěžoval na nerozhodnost režiséra. Říkal jsem mu: To buď rád, že o sobě pochybuje. Na což odvětil, že má radši, když režisér nepochybuje.

Nicméně Jan Tříska byl především divadelní herec…

Ale zrovna když hraje Hnízda, není to na škodu. Tam se předvádí.

Na škodu to není ani v Šílení Jana Švankmajera. Těšily ho vůbec filmové role coby divadelního herce?

Na divadle se podle mě mohl víc rozmáchnout, byl asi víc ve svém živlu. Ostatně já nejsem žádný velký herec jako on, a taky mám raději divadlo než film. Je to svobodnější a má to hlavně diváka. Každopádně na natáčení byl pohodový. Žil si svým režimem. Za šera vstával, ovázal si kolena a šel běhat. Byl to už smutný pohled – bandáže na kolenou, stařecký běh. Ale on to ale bral s humorem.

Odmítl nějaké role, které jste mu nabízeli vy?

Ne. Role dědečka v Po strništi bos byla sice malá, ale důležitá. Když jsme jej oslovili, odepsal: „Kdybych byl neopatrný, tak řeknu, že to udělám třeba zadarmo. Ale protože jsem opatrný, tak to udělám za to, za co si řeknete.“ Honza mu totiž napsal, že nesmí mít velké požadavky, protože letenky jsou drahé.

Když jste roli dědy psal, už jste myslel na něj?

Ne. Neměli jsme ho. Ale já ho hrát nemohl, i když jsem ve věku toho dědy. Nikdo by mi to nevěřil, on je zarputilý a já takový hodný. Lidé by říkali: On to jen dělá, když předtím furt hrál takové laskavé role.

Měl v sobě Tříska něco, co ho předurčovalo, že se mu podaří v americkém konkurenčním prostředí prosadit?

To je těžká otázka. Tam je důležité, aby se člověk naučil „americky“. Jazyk je hlavní zábrana, aby se i takový člověk, jako je Tříska, v Americe stal hvězdou - jak už jsem říkal. I když je herec opičák a dovede jazyk napodobit, pořád je z toho patrné, že je cizinec. Však taky dostával role šílenců a vyšinutých jedinců, kde jazyk více dovolí a nemusí být tak přesný. V Česku se mu asi líbilo, že ho lidé poznávají. Byl tu podle mě rád právě proto, že na ulici měl divácké oči. Což mají herci rádi, když toho zase není moc. A to v Americe asi neměl.

Nezvažoval, že by přesunul zpět do Čech?

Ne. Byl hrozně pyšný, že je Američan. Byl pyšný na to, že se tam uchytil. Že má americké občanství. Poznal jsem to třeba podle toho, jak se dokázal rozčílit. Když byla Obecná škola nominovaná na Oscara, jeli jsme na tu slávu v limuzíně. Byla to nekonečná cesta a on říkal, že tahle ulice je nejdelší ulicí v Americe vůbec – že má čtyřicet dva mil. V údivu jsem řekl: „To není možný.“ On se naštval a začal křičet: „Co není možné! Jako má Sněžka 1602 metrů, tak má tahle ulice 42 mil.“ Říkám: Neřvi, nic zlého jsem tím nemyslel, jen že je to strašně moc. No proto, odpověděl.