Zatoulaný Bohuslav Martinů. Portrét světoznámého skladatele je „nalejvárna“ správného typu

První, co většině naskočí při zmínce jména Bohuslav Martinů, je malá rodná světnička ve věži kostela Sv. Jakuba v Poličce na Vysočině. Narodit se ve věži je rarita - a chudá rodina pověžného pak základem atraktivního příběhu o vzestupu ze skromných poměrů ke světové slávě díky talentu a pracovitosti. Pobyt vysoko na pozemským hemžením blíž k nebesům v sobě nese i symboliku umění a inspirace nacházející se kdesi mimo tento svět, rodící se zázračně z hlavy skladatele.

Martinů patří kromě Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka k nejvýznamnějším tuzemským skladatelům vážné hudby. A dokumenty o skladatelích vážné hudby bývají seriózní. Nebo také povinné a nudné „nalejvárny“ o velkých figurách dějin. Portrét Můj život s Bohuslavem Martinů v režii Jakuba Sommera, který v úterý večer vysílala ČT2 a později bude dostupný na iVysílání, „nalejvárna“ není. Respektive, je to „nalejvárna“ toho správného typu.

Dokument, který vznikal ke 130. výročí skladatelova narození, začíná tajnosnubně. Jako drama s mysteriózní zápletkou. Prošedivělá elegantní dáma vypráví zvídavým dokumentaristům o svém milovaném Bohoušovi, který rád kouřil, rád se procházel a někdy se u toho zatoulal. Tentokrát to ale bylo horší, řekne osudově. Následuje pád muže podmalovaný gradující hudbou; tou, již sám složil.

Úvod hodinového portrétu skladatele se ukáže být tak trochu drobným dramatickým sváděním na scestí, ale poodhaluje ambice  autorů vyprávět jinak, než se životy slavných obvykle v dokumentech vyprávějí. Život zatoulaného skladatele sledují prostřednictvím vynalézavé koláže, kde se potkávají různé přístupy a techniky – archivní záběry s formátem vzpomínkové literatury, reportáže uvnitř dokumentu s inscenovanými scénami zachycujícími zásadní momenty ve skladatelově životě.

Scenáristé Jakub Sommer a Lukáš Csicsely měli k atraktivnímu vyprávění materiálu víc než dost. Martinů prožil pozoruhodný život mezi Československem, Francií, Spojenými státy a Švýcarskem. Prožil Rakousko-Uhersko, první republiku, 2. světovou válku i nástup komunistů v Československu. Byl bytostným kosmopolitou a zároveň vlastencem. Ve 20. letech sedával v Pařížských restauracích s Kupkou, Stravinským, Man Rayem či Janem Zrzavým, se kterým jej pojilo celoživotní přátelství. Ve 40. letech hrál bostonský symfonický orchestr jeho Concerto Grosso, které jej přes noc proslavilo.

V jádru je přitom Můj život s Bohuslavem Martinů tradičně lineární. Skladatelův osud vypráví od skrovných začátků, hraní na housle u místního učitele v Poličce přes (nedokončená) studia na pražské konzervatoři a odchod do Paříže až po útěk do USA před Hitlerem a smrt ve Švýcarsku v roce 1959. Právě zvolená forma však dělá z jinak poměrně klasické linky vtahující a (možná až trochu rychle) ubíhající podívanou, která si hraje s pamětí, vzpomínkami i rozdílnými pohledy.

Hlavně nebeská neuchopitelnost

Nepočítáme-li zábavnou načatou a nedokončenou promluvu Jana Zrzavého vzpomínající na nedochvilnost svého přítele, Martinů příběh podávají dva vypravěči. Jeho francouzská žena Charlotte (hraje ji Tereza Hofová s francouzským přízvukem, Martinů ztvárnil Petr Stach) a kulturní atašé ve Francii Miloš Šafránek. Každý z nich vypráví „svého“ Martinů.

V soukromí viděného milovanou osobou, která s ním zažívala jeho skládání, prohřešky, úspěchy i útrapy. Film ostatně vychází ze stejnojmenných pamětí manželky Charlotte. A pak Martinů veřejného, světoznámého skladatele v kontextu světových událostí, o němž se píší knihy. Dvěma vypravěči si autoři hrají s nespolehlivostí paměti i možnými verzemi téhož člověka, jež se mohou doplňovat. Nebo si protiřečit.

Žádný dokument není nakonec schopný zachytit realitu v její celistvosti. Častěji se staví pomníky a tesají busty. U jedné takové ve vtipné momentce fotografové rychle vycvaknou samozvaného oficiálního vykladače – pana atašé. Z něj se postupně navíc vyklube dvojnásob nespolehlivý vypravěč, spolupracovník StB.

Dokument zachycuje klíčové momenty života Martinů. Kariérní zlomy, osobní pokušení, osudové okamžiky, které jej vyhnaly z vlasti. Jako výmluvný komentář je doprovází jeho skladby dobře propojené s aktuální emocí nebo stavem. Pokud něco vytknout, pak je to až přílišná lehkost nebo impresionistická rychlost, s jakou se autoři na skladatelův život a jeho samotného dívají.

Jeho názorů a postojů v měnících se politických režimech se dotknou jen letmo. Stejně jako třeba toho, v čem vlastně spočívala výjimečnost jeho hudby. Drží se motivu nebeské neuchopitelnosti a pečetí jej závěrečným záběrem. Můj život s Bohuslavem Martinů v rodné věži začíná a ve věži příznačně končí. O Bohuslavu Martinů však bude divák napříště vědět podstatně víc - a k tomu dostane chuť poslechnout si jeho hudbu.