Za Tomášem Měšťánkem

Poprvé jsem jeho obrazy viděl v roce 2003 a do MF Dnes jsem o nich nadšeně napsal: „Měšťánek (krásný nomen omen!) expresivně zachycuje depresivní okamžiky vycházející z ubíjející každodennosti trávené v městské džungli. Je přitom jasné, že kdyby nepůsobil na východní Moravě, ale v některém ze zdejších kulturních ,center´, slyšeli bychom o jeho skvělých obrazech daleko častěji. Což míním jako výtku do vlastních řad, neboť jeho nynější pozdní výstup z ,regionu´ mě opravdu překvapil.“ Tomáš Měšťánek měl tehdy výstavu v pražské Nové síni a tahle recenze se mu líbila. Napsal mi, aby mi za ni poděkoval, a tím začalo naše přátelství. Skončilo nečekaně minulou sobotu brzo ráno, kdy jeden z našich nejzapálenějších a nejoriginálnějších malířů zemřel v Uherském Hradišti. Za čtvrt roku by mu bylo teprve sedmdesát.

Kdykoli jsem zajel na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, stavil jsem za ním v ateliéru. Vždycky mě přivítal ve dveřích dílny, ze které si ve svém domě ateliér udělal, a já zíral, kolik toho zase za rok stihl udělat. Malování bylo pro Tomáše Měšťánka životní nutností, bez nadsázky. Maloval každý den, když mu došla plátna, pustil se do pastelů. Na obrazech zaznamenával, cokoli ho těšilo nebo trápilo. Měl pevné tematické cykly. Často se vracel k Donu Quijotovi, který mu byl blízký vzdorem a sympaticky naivní představou, že svět by mohl být lepší místo k žití, když se budeme víc snažit. Coby absolvent AVU se taky často vracel ke svým milovaným předchůdcům, Toulouse-Lautrecovi, Van Goghovi, Caravaggiovi – nikoho z nich nekopíroval, líbili se mu jako silné postavy, které podobně jako on dokázaly vzdorovat nepřízni kritiky i osudu. Jako bývalý boxer měl rád životní tvrďáky: Jean-Paula Belmonda, štábního kapitána Morávka, španělské toreadory, ba i krysaře z města Hameln. Nejvíc ho ale vzrušovaly běžné situace ze života.

Maloval opilce na nádraží, mátožné postavy klátící se nočním městem, nevěstky s roztouženýma očima, kuřáky před přeplněnými popelníky, klavírní sólo v nádražním vestibulu v hodině mezi psem a vlkem. Na obrazech nešetřil barvami ani energií. Zatímco v ringu dokázal taktizovat, aby ho po výpadu nesložil nečekaný pravý hák protivníka, do soubojů s malbou se pouštěl vždycky po hlavě. Když mi ukazoval skici, v podstatě se od výsledných obrazů nelišily. Měl ty výjevy v sobě jako nějaký film, byly v něm jako v koze, stačilo je „jen“ vypustit ven. Výstavy neměl moc často, většinu jeho obrazů člověk mohl vidět právě jen v jeho ateliéru. Oficiální výtvarná scéna ho brala spíš jako regionální úkaz; svéráz, který vybočuje ze všech trendů i pravidel, a proto se na výstavy nezve. Ale jeho to moc netrápilo. Kdykoli jsem se s ním viděl, zajímalo ho, jestli mi jeho obrazy přijdou dobré - a ne, jestli by se někde nedaly vystavit, případně jestli bych mu s tím nedokázal pomoct. Bylo na něm vidět, že přes všechny své pochyby sám moc dobře ví, že jsou skvělé. A že mu dělá dobře, že si to myslím i já.

S jednou výstavou jsem mu ale pomohl. Měl ji před čtyřmi lety v Muzeu Kroměřížska, kousek od zámku, kde visí Tizianův obraz Apollo a Marsyas. To drastické plátno Tomáše Měšťánka přitahovalo. Podobně jako o generaci mladšího Martina Salajku, rovněž rodáka z Uherského Hradiště, který by se – jak sám říká – bez Měšťánkova vlivu nejspíš k malbě nikdy nedostal. Stejně jako další výtvarník z Uherského Hradiště Pavel Tichoň, pro kterého byl tenhle malíř vždycky „démon“ a „legenda“, jíž nezbývá než následovat. Kroměřížská výstava se jmenovala Můj život v Česku a bylo to takové shrnutí témat, kterými se Tomáš Měšťánek zabýval. V té době navázal přátelství s Leošem Válkou z pražského uměleckého centra DOX a společně jsme mu pomáhali do výstavy vybrat a nainstalovat šedesátku obrazů. Do katalogu jsem tehdy napsal: „Chtěl a chce malovat, co se líbí jemu, a ne teoretikům. Když se to navíc líbí i dalším lidem, dává si na oslavu dvojitého turka. Když ne, přiváže k obrazům závaží a hodí je do Moravy. Jo, proto vám ty ryby včera chutnaly po terpentýnu. Sám Tomáš Měšťánek by s tím nesouhlasil, už má takovou povahu, ale je ve vrcholné formě. Ve vrcholně upřímné formě. Tohle je Měšťánkův život v Česku. Tohle je malířův život v Česku. Dobrou chuť a ať vám nezaskočí.“

Naposledy jsme se viděli loni v létě. Přestože byl jeho ateliér opět plný nových obrazů, sil mu začalo očividně ubývat. Hříchy z mládí se přihlásily o slovo a za okny se covid chystal na další vlnu. Vždycky jsme si vykali a mě najednou z nějakého důvodu přišlo, že bychom si mohli potykat. Ale nenavrhnul jsem mu to – a také jemu vyhovovalo zůstat u odstupu. Prohlíželi jsme si jeho starší práce, na které ve skladu padal prach, a já mu upřímně říkal, že z tohohle by se někdy měla udělat pořádná retrospektiva. Začala se plánovat právě v DOXu, protože stejný názor měl i Leoš Válka. Byl u toho, když mě v Kroměříži Měšťánek v Památníku Maxe Švabinského říkal, že těch bezmála osmdesát let, co geniální Švabinský tvořil, ho spíš děsí: „Já naštěstí geniální nejsem a strašit tu takhle dlouho taky nebudu.“ Vtipné to přestalo být minulou sobotu, když mi Leoš ráno zavolal, že Tomáš Měšťánek umřel. Covid se ho na tykání nejspíš vůbec neptal.

Je mi smutno. Kdykoli se ale podívám na jeden jeho obraz, který mi visí doma na stěně, automaticky se usměju. Sednout si do křesla, zapálit si cigaretu, napít se kafe a říct: „Tak co si o tom myslíte, pane Vitvar?“ už si ale musím sám…