Výstřední filantrop s mocnými přáteli. Jak slavný britský moderátor kryl své sexuální zločiny

V podstatě každé britské dítě a teenager, kteří vyrůstali v 70. a 80. letech, vyrůstali s Jimmym Savilem. Televizní a rozhlasový bavič moderoval několik extrémně populárních show – hlavně hitparádu Top of the Pops a show Jim’ll Fix It (Jim to zařídí), v níž plnil dětem jejich přání. Byl jakousi britskou obdobou Dády Patrasové, strýčka Jedličky a Terezy Pergnerové dohromady – jen mnohonásobně slavnější. Ze Savila se postupně stala národní instituce a v roce 1990 mu královna udělila titul. Po jeho smrti v roce 2011 se však rozběhlo vyšetřování, které ukázalo, že Savile nebyl jen jedna z nejoslavovanějších osobností britské zábavy, ale hlavně sexuální predátor.

S největší pravděpodobností měl na svědomí několik stovek obětí. Dvoudílný dokument z produkce Netflixu Jimmy Savile: Britskýhoror rozkrývá, jak se stalo, že Savilovi jeho zločiny po několik dekád procházely a že místo do vězení stoupal ke stále větší a větší slávě, která mu v konečném důsledku kryla záda. Dokument je víc než povedeným úvodem pro nezasvěcené, kterým jméno Savile nic neříká. A minimálně první díl zároveň výrazně vybočuje z toho, jak se obvykle vypráví o sexuálních predátorech, době a kontextu, které umožnily jejich jednání. Zároveň ale trpí tím, co často produkci Netflixu charakterizuje – je trochu odbytý.

Podivný predátor?

Začíná přitom skvěle. Respektive, právě první díl je překvapivý, dramaturgicky promyšleně vystavěný a detailní. Místo toto, aby se tvůrci rovnou zaměřili na Jimmyho Savila a jeho zločiny, o nichž - na rozdíl například od Woody Allena - nepanují pochybnosti, soustředí se na charitu, polozapomenutou kapitolu Británie 70. a 80. let. Savile byl její prominentní součástí a úvodní část přesvědčivě vykresluje, jak charita fungovala pro jeho kariéru, ale i sofistikované manipulování veřejným míněním a páchání zločinů.

O těch se v kruzích showbyznysu šeptalo minimálně od 60. let. O tom, co má na svědomí, mluvil v náznacích v roce 1978 v rozhovoru pro BBC například zpěvák kapely Sex Pistols Johnny Rotten – a promptně se ocitl v BBC na černé listině. První kauza se datuje už rokem 1955, kdy ještě působil jako manažer malého hudebního klubu. Řada jeho obětí útoky nahlásila, ale nikdo se jim nevěnoval. Až po Savilově smrti se naplno rozběhlo policejní vyšetřování a novinářská investigace.

Odhalily, že během několika dekád Savile sexuálně zneužil nebo znásilnil několik stovek dětí, nezletilých dívek a chlapců, ale i mladých žen. Policie evidovala 450 nahlášených případů, z toho 34 znásilnění. Téměř tři čtvrtiny všech obětí byly mladší 18 let, osmadvaceti obětem bylo pod deset. Skandál rozjel Operaci tis (Operation Yewtree), během níž policie zatkla devatenáct lidí. Sám Savile byl vyslýchán, ale nikdy nebyl obviněn - a než se rozkrývání rozjelo, zemřel.

Vyšetřování ukázalo, že Savile kryl sexuální predátorství svým postavením celebrity a budováním image osobnosti zapojené do velkých charitativních projektů a dobrovolnické práce v nemocnicích a vězeních. Právě tenhle aspekt detailně rozpracovává první díl. Sleduje zrod výstřední celebrity: mužíka s peroxidově odbarvenými vlasy, v barevných teplákovkách, s prsty ověšenými zlatými prsteny a s neodmyslitelným doutníkem v puse. Lidového baviče a bezprostředního chlápka přístupného obyčejnému publiku, kterému dokázal být blízko, protože byl jedním z nich.

Pocházel ze sedmi dětí z dělnické katolické rodiny ze severu Anglie. Bývalý horník, který se vypracoval až na vrchol showbyznysu a britského establishmentu. Sice nosil na krku metály od královny, tykal si s princem Charlesem i Margaret Thatcher, ale veřejnost ho vnímala jako jednoho z „lidu“. Diváci ho milovali. Davy ho vítaly u silnice, když projížděl na kole nebo běžel jeden ze svých charitativních maratonů. Na nic si podle nich nehrál. Ale jak se ukázalo později, hrál na své publikum jednu velkou lež.

Důležitý je polozapomenutý detail z jeho života. Savile se nějakou dobu živil jako zápasník, wrestler, a dobře věděl, jak si vytvořit veřejnou image, jak si ji udržet a jak hrát svoji roli. Pro sebe si zvolil šaškovitého excentrika. Starého mládence, který se nechtěl vázat, protože si rád užíval s ženami, jež se mu samy jako celebritě údajně vrhaly kolem krku a do postele. Nikdy se přitom neprokázalo, že by kdy měl s nějakou dospělou ženou jakýkoliv vztah. Pokud se nepočítá jeho matka, s níž žil až do její smrti v 70. letech. A k tomu ještě jedna důležitá dobová „drobnost“ - jeho nejasná sexualita mu spíš pomáhala a byl vnímán jako neškodný podivín.

Svůdný étos

Fasáda muže, který se nikdy neoženil, protože si rád užívá, se ale po jeho smrti začala hroutit. Možná by se hroutila už za jeho života, ale na to měl Savile příliš dobré kontakty a příliš výsadní postavení v britské kultuře i uvnitř BBC. S veřejnoprávní televizí byl Savile profesně spjatý. Na jednu stranu existovala uvnitř BBC „kultura nestěžování si“. Jak vypověděli někteří její zaměstnanci, o tom, co dělal Savile, věděli, ale báli se informaci předat svým nadřízeným. Svazoval jim ruce i strach ze zničené kariéry.

To potvrzuje i investigativní novinář Meirion Jones, který v roce 2011 připravil epizodu pořadu Newsnight odhalující Savilovy činy. Vedení BBC v té době pořad nepustilo do vysílání. Místo toho odvysílalo dva oslavné pořady o nedávno zesnulém Savilovi, který byl ikonou BBC. Na autory se vedení dívalo jako na „zrádce“, jak popsal Jones před sedmi lety deníku The Guardian. Vyšetřování přitom došlo k závěru, že řada sexuálních útoků se odehrála právě v BBC během natáčení Savilových pořadů.

Kultura uvnitř BBC tak vytvářela podmínky nejen pro Savilovo jednání, ale i pro jeho beztrestnost. Tomu zásadně napomohlo i Savilovo přátelství se členy královské rodiny (fungoval jako svého druhu krizový PR poradce pro prince Charlese) a Margaret Thatcher. Obojí dokument ukazuje. Archivní záběry zachycují moderátora s ministerskou předsedkyní, která se jím zdá být okouzlená. Právě ona orodovala u královny, aby dostal titul Sir. Ostatně Savilova blízká přítelkyně, novinářka Alison Bellamy, čte z rozsáhlé korespondence mezi Savilem a princem Charlesem.

Přestože i královská rodina údajně o Savilově chování nevěděla, díky její přízni byl Savile součástí establishmentu, který sveřepě chrání svoje členy. Privilegia a pokrytectví přispívaly k tomu, že Savile plul pod radarem. Co dokument příliš nerozpracovává, je komplikovanější fakt, že celá společnost byla nastavená tak, že sexuální zneužívání prostě nebrala příliš vážně. Nepovažovala jej za problém. A pak je tu zmíněná instituce charity.

Savile se jí chopil jako nástroje, jak se stát nedotknutelným a ještě více si upevnit pozici. Pro charitu údajně získal 40 milionů liber. Pomohl například vybrat peníze na střechu nemocnice Stoke Mandeville, kde také pracoval jako dobrovolník. Zadarmo v jiné nemocnici dělal nočního vrátného, byl čestným prezidentem svazu hendikepovaných, dobrovolničil v psychiatrické nemocnici Broadmoor. Za charitu se stal důstojníkem Řádu britského impéria, dostal řád od papeže Jana Pavla II. Pro vládu Margaret Thatcher se stal ikonou podnikavosti a soběstačnosti. Člověkem, který dokáže sám, bez spoléhání na stát, dosáhnout úctyhodných výsledků. Přesně v duchu svůdně zrádného étosu tehdejší pravicové politiky.

Propustka do ráje

První díl už zároveň pozvolna naznačuje temnou stránku „charitativního Jimmyho“. Právě v nemocnicích a ústavech si často vybíral své oběti - měl k nim v podstatě nekontrolovaný přístup. Ne náhodou šlo o oběti ze „znevýhodněných skupin“, jako jsou problémové děti z výchovných ústavů nebo psychicky nemocní. Takoví lidé se jednak obtížněji brání a jednak má společnost větší tendenci jim nevěřit. V případě vyšetřování jsou považováni za nedůvěryhodné svědky. Děti z dětských domovů si bral i na natáčení do BBC. Lépe se mu mezi nimi lovilo.

„Neznala jsem nikoho, kdo by udělal víc dobra,“ opakuje pevně zástupkyně nemocnice Stoke Mandeville, na kterou Savile pomohl sehnat miliony liber. Je to důležitý moment. Jednak ukazuje, jak efektivní byla Savilova strategie páchání dobra. Zároveň před diváka předkládá – jakkoliv falešné – dilema, jestli je možné zlo vyvážit dobrem. Savila jeho zapojení do charity ukazuje nikoli jako jednostranně temnou osobnost, ale i coby člověka, který dělal společensky prospěšné věci. Konkrétním lidem život zničil, jiným konkrétním lidem ho podstatně zlepšil. Zástupkyně nemocnice konfrontovaná se všemi fakty jeho zrůdného chování znovu opakuje, že nezná nikoho, kdo by dělal víc dobra. Už je v jejím hlase sice znát stín pochybnosti, ale pořád se drží své mantry.

Na vozík připoutaná bývalá pacientka zopakuje v podstatě to samé. Jen s jiným efektem. Savile dělal dobré věci. O to ostatní se nezajímá, respektive nechce se zajímat, protože si nechce ty dobré věci kazit. Nechce si kazit vzpomínky a raději přijme iluzi a lež. I tohle je důležitý moment, který promlouvá šířeji o vnímání prominentních pachatelů sexuálně motivovaného násilí zevnitř zábavního průmyslu. Jako by jim publikum bylo více připraveno odpouštět činy, které by jindy shledalo zavrženíhodnými. Jenom proto, že je kdysi bavili a přinášejí další hodnotu, nedokážou si připustit, že by mohli páchat zločiny, které přitom prokazatelně mají na svědomí. O svědomí mluví i sám Savile: jako věřící sociopat, který si chtěl charitou vyvážit i blíže nepojmenované hříchy.

Druhý díl už se soustředí právě na Savilovy zločiny. Dává prostor novináři, který s odhalením přišel, sleduje jeho investigaci. Nechává promluvit oběti. Bolestivá výpověď ženy, která se i v padesáti viní za to, že ji Savile zneužil, by měly jednou provždy ukončit debaty na oblíbené téma „proč to nenahlásily dřív“. Jasně ilustrují fungování psychologie traumatu i mocenské dynamiky v takových případech.

Ke škodě dramaturgie i dokumentární výpovědi ale druhý díl opouští fungující model, který by přitom šel snadno uplatnit i tady. Víceméně stranou zůstává další infrastruktura, která Savilovy trestné činy umožňovala. Například selhání policie, v níž si zavazoval přátele, kteří pak ignorovali podněty k vyšetřování. Nebo jeho zapojení do pedofilních kruhů vysoce postavených lidí. O tom mimochodem existují i výpovědi Savilova synovce. Materiál by vystačil na další dva díly.

Dokument tak končí useknutě, nedořečeně. Je to škoda i proto, že sama BBC připravuje vlastní minisérii o Savilovi v hlavní roli se Stevem Cooganem nazvanou The Reckoning. Přesto Jimmy Savile: Britský horor patří spolu s letošní sérií We Need To Talk About Cosby (Musíme si promluvit o Cosbym) k nezaujatým dokumentům, které nabízejí inteligentní a netendenční pohled na složité téma a pomáhají pochopit, jak je možné, že mocným mužům showbyznysu dekády procházelo nemyslitelné. A jak s tím teď naložit…