Všechno bude, když bude filmy točit Omerzu
Pražská kavárna, speciál z Letní filmové školy – středa
Asi nemusím zdůrazňovat, že letošní ročník Letní filmové školy zatím patří mezi nejextrémnější. Pro někoho snad i možná kvůli programu, kde lze zvláště v nočních hodinách zhlédnout opravdu drsné kousky. Pro většinu ale hlavně kvůli počasí. Na úvod dnešního dílu tedy malé doporučení: pokud máte kolo a vezmete to z koupáku v Ostrožné Nové Vsi na Plže, což je proslulý vinařský Hobitín, cestou se stavte ve stinném zámeckém parku ve Veselí nad Moravou. A věřte, že vám pak nejen cestou zpátky do horkého Hradiště bude znít v hlavě píseň „Generál Laudón, jede přes vesnici, generál Laudón, jede přes ves…“ Bohužel tedy i včetně refrénu „Chlupatou, chlupatou, tu já mám nejradši…“, nebo které přídavné jméno si do textu sami dosadíte.
V bývalé zámecké „sentimentální zahradě“ totiž stojí Pomník maršála Laudona a i když na sobě vojevůdce nemá bílou čepici, je to opravdu on. Dílo tu vzniklo v rámci celoevropského ovlivnění anglickým typem zahrady, kterou bylo zvykem v aristokratickém prostředí v 18. století upravovat právě do podoby meditativního místa pro rozjímání a vzpomínání. Kupříkladu na vítězství Ernsta Gideona svobodného pána von Laudon, který se tehdy proslavil nejen svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, což z něj učinilo slavného „turkobijce“. Ale i proti Prusům, kteří jeho jméno zpropagovali vystrašeným zvoláním „himmellaudon!“ Do Veselého se jeho pomník dostal díky tomu, že se přátelil s majitelem zdejšího panství hrabětem Františkem Janem Chorinským.
Ten si jeho památník objednal od jednoho z nejslavnějších moravských sochařů období přechodu mezi barokem a klasicismem, brněnského rodáka Ondřeje Schweigla. V Uherském Hradišti od něj návštěvníci festivalu mohou vidět boční oltáře Panny Marie Bolestné, svaté Barbory, svatého Ignáce, svatého Josefa a kazatelnu, které v letech 1770–1773 vytvořil pro místní kostel svatého Františka Xaverského. Pomník ve Veselí je pozoruhodný tím, že ho Schweigel umístil na cihlovou baštu s třemi střílnami, která má simulovat Laudonem dobyté turecké opevnění. Kdo si vleze ze zadu dovnitř, může se v pomníku skrýt před případným deštěm, kdyby tedy nějaký aktuálně hrozil.
Ale zpátky na festival. Včera se v něm promítal film, který mě navýsost potěšil. Tvorba třiatřicetiletého lublaňského rodáka Olma Omerzu je totiž pro mě už od jeho absolvování FAMU příslibem, že to s naším filmem není zas tak špatné, jak se mi často zdá. Jeho debutantská Příliš mladá noc mě před šesti lety silně zasáhla a Rodinný film před třemi lety následně přesvědčil, že Omerzu patří na samý vrchol zdejší nastupující generace, která se na rozdíl od čím dál širší vrstvy stejně starých lidí nenechá schramstnout vidinou tvorby laciných, rychle vydělávajících product-placement filmů pro celou rodinu.
Včera se v Hradišti promítala jeho novinka Všechno bude. Ta sice je jeho divácky nejvděčnějším filmem, neboť se dá žánrově považovat za komedii, dokonce i snad za onen rodinný film. Nicméně tohle dílo není zdaleka tak zábavné a zdaleka tak rodinné, aby zároveň v rámci své snadné zkonzumovatelnosti nepřinášelo spousta zásadních významů a metafor, o nichž můžete přemýšlet následující dny či zbytek života. Do už známé Omerzovy čtyřčlenky, kterou musí jeho filmy obsahovat (Vánoce-děti-pes-Pechlát), definitivně přibyl pátý prvek, jímž je jakási snovost, rozostřující zobrazovanou realitu na obecně platné bezčasí. Snímek je v principu klasickou road movie, akorát situovanou do současných pohraničních oblastí Česka a volant je vložen do rukou nezletilých chlapců, kteří se v pubertální touze po rychlé dospělosti snaží paradoxně co nejvíc a nejdýl chovat jako malé děti.
A zatímco hrdinové Svěrákovy Jízdy Radek s Frantou (chvíli i s Annou) prchali vstříc optimismem nabité devadesátkové svobodě v tak parném létě, až narazili na vlastní limity, Omerzův Mára s Hedušem (chvíli i s Bárou) prchají ve Všechno bude vstříc dnešní unavené, sama sebou vyčerpané svobodě v tak velké zimě, až v sobě objeví mnohem větší potenciál, než se u nich na první pohled zdálo. Ve snové sekci, kdy Mára (Tomáš Mrvík) usíná za volantem, během několika dialogů, kdy stále ještě nemutující Heduš (Jan František Uher) vede chlapácké řeči o souložení, nebo v noční scéně, kdy se Bára (Eliška Křenková) před nadrženými puberťáky zamkne v autě, se Olmo Omerzu projevuje jako režisér, který si už v Kristových letech vybudoval svůj jasně rozpoznatelný styl, za nímž bude mít smysl v následujících letech stát podobně dlouhé fronty, jaká se včera před Klubem kultury vytvořila na Všechno bude.
Tímto bych vám rád slíbil, že všechno bude fajn i na dnešní debatě v Respekt stanu, kde budu od 19 hodin mluvit s pracovníky Národního filmového archivu kupříkladu o tom, jak to udělat, aby tu Omerzovy filmy navěky zůstaly i pro případ, že by naši planetu zasáhla sluneční erupce a vymazala z jejího povrchu veškerý nechráněný digitální obsah. A zde jsou mé další festivalové tipy na středu: 14:30 Poslední štace; 15:30 Lekce filmu podle Ivy Janžurové; 17:00 Doba nevěrná; 19:00 Které filmy má smysl zachraňovat; 21:00 Vlasy; 23:30 Smrt si říká Engelchen
Přečtěte si více k tématu
Úterý: Mrazení s Aloisem Grebeníčkem a jeho domestiky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].