Vávra si usmyslel, že jeden režisérský ročník zničí

Normalizace je stále otevřené, bolavé a nedořešené téma a období československých dějin, které si každý pamatuje po svém. Jak nedávno znovu potvrdil například seriál Volha nebo kauza kolem historika Michala Pullmana a jeho uklízečky ze Žďáru. Období mezi léty 1968 – 1989 stále stojí za pozornost a je třeba se k němu vracet. Obraz všemocné StB, Charty 77 a Gustava Husáka, který tu „všechno pohřbil“, už nestačí. Normalizace zůstává i tématem v kinematografii.

Jak nastupovala normalizace na Barrandově, zkoumal v roce 2011 ve své knize Kinematografie zapomnění Štěpán Hulík. Obdobnou otázkou začínal i panel na letošní Letní filmové škole. S tím rozdílem, že se týkala pražské FAMU. „Až do podzimu roku 1970 se nic nedělo. Všechno změnila kauza s filmem Nezvaný host,“ říká historik Petr Bednařík, který se probírá archivy. Jak si ale dobu pamatují dva tehdejší studenti katedry režie, Miloslav Luther a Vladimír Merta?

Normalizace nastupovala na FAMU podobně jako na Barrandově nebo v celém Československém filmu. Nějakou dobu po srpnu 1968 se zdánlivě nic zásadního nedělo. Dobíhaly rozdělané projekty, dotáčely se filmy včetně později zakázaných Skřivánků na niti. Fungovala setrvačnost i nečekaná míra svobody vzniklá ze situace bezvládí a čekání, co se stane, jak vysvětluje historik Lukáš Skupa ve své knize Vadí-nevadí. Česká filmová cenzura v 60. letech.