Vary9: Čechov po japonsku, zdrcující Srebrenica, rodinné loučení. To nej z festivalu
Které filmy ve Varech nejvíc zaujaly kritiky a které z nich pokračují do kin
Letošní karlovarský festival uvedl sto dvacet snímků. Divák-stachanovec za den zvládnul vidět čtyři. Některé byly výjimečné, jiné téměř jistě nestály za nic. Pětice filmových kritiků a kritiček se týden nořila do kinosálů, aby se na konci mohli podělit o tipy na snímky, které je nejvíce oslovily, případně o filmové zklamání. Nejčastěji se ve výběru ocitl „Anton Pavlovič Čechov po japonsku“, adaptace Harukiho Murakamiho nazvaná Drajv maj kár, žensky silné drama Quo vadis, Aida? o masakru ve Srebrenici a debut íránského režiséra Panaha Panahiho Na cestě.
Jindřiška Bláhová, Respekt:
Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Zbanić, Bosna a Hercegovina-Rakousko-Rumunsko-Nizozemsko, 2020) Režisérka Jasmila Žbanič se vrátila k tématu války v bývalé Jugoslávii. Konkrétně k masakru ve Srebrenici, během kterého srbská armáda pod vedením Ratka Mladiče zavraždila v červenci 1995 přes osm tisíc Bosňáků. Stahující se smyčku sleduje hlavní hrdinka, překladatelka pro OSN Aida, na základně spravované holandskými modrými přilbami, kam se jí – alespoň na krátko – podaří dostat i svého muže a dva syny. Žbanič se daří mít dostatečný odstup od tématu, které se jí týká, aby nešlo o jednorozměrnou obžalobu, ale zároveň je stále blízko, aby zachytila bolest, oběti, mechanismy moci konstruující tragédii a ženskou sílu. Film tragicky napínavý jako nejlepší thriller i citlivý jako nejlepší dokument měl premiéru v Benátkách. Vynikající, odzbrojující, bolestivý; takhle se točí filmy o palčivých událostech dějin, které nikam neodcházejí. A snadno se můžou dít znovu. Střet „pravidel“ civilizovaného světa a genocidní reality. Premiéra v českých kinech 23. 9. 2021
Na cestě (r. Panah Panahi, Írán 2021) Čtyřčlenná íránská rodina – energická matka, otec s nohou v sádře, starší syn a mladší neposedný synek – jede na výlet. Jenže na konci cesty není místní atrakce, ale loučení. Starší syn „cestuje“ dál do Evropy s pomocí převaděčů s kuklami na hlavě, kteří připomínají zloduchy z Batmana, jak trefně poznamená mladší syn milující západní komiksy. Panah Panahi natočil road movie o rozvolňujících se rodinných poutech, vzpomínkách, záblescích otcovské a záplavě mateřské lásky, kdy se rodiče musí neodvratně vyrovnat s tím, že kus jich samých odchází. Film nesentimentální a zároveň plný emocí, které se derou na povrch přes dohadování, pošťuchování, komickou neposednost, lásku i výtrysky frustrace v autě – a které provází každý rodinný výlet. Jednoznačně vítěz pohledů, ve kterých je na zlomek vteřiny vidět vše. Koupeno do české distribuce.
Babij Jar. Kontext (r. Sergej Loznica, Nizozemsko-Ukrajina, 2021) Režisér Sergej Loznica je lapač času a proměn paměti týkající se převážně dějin totalitních režimů, nacistického Německa a stalinského Ruska. Věnoval se Osvětimi nebo pohřbu J. V. Stalina. Ve svých střihových dokumentárních filmech rekonstruuje bez jakéhokoliv komentáře prostřednictvím archivních materiálů zlomové dějinné události, které vrací z abstrakce nebo symbolu na zem, obalené každodenností a banalitou nesoucí význam. Ve svém zatím posledním filmu věnoval masakru více než 33 tisíc Židů v ukrajinském Babim Jaru v roce 1941. Samu titulní událost přitom neukazuje, skládá dny a měsíce před ní a po ní. Postup armád, německé pak ruské. Bojiště pokrytá těly. Ženy vyzvedávající si své muže z německého zajetí. Obyvatele v krojích vítající německé důstojníky. Výpovědi z poválečného procesu. Zapomenuté dějiny ožívají a přelévají se jako vlny tam a zpět. A ve spodním proudu vzdálených událostí běží nadčasové rysy lidské povahy, ke kterým patří i ochota se znovu a znovu podřídit.
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka, Česká republika, 2021) Ve svém novém filmu režisér Václav Kadrnka vychází z vlastní zkušenosti s nemocným otcem. Nemocnice. Muž v bezvědomí, který prodělal mozkovou příhodu. Nad jeho lůžkem se sklánějí jeho manželka a syn a snaží se jej přivést „z dálky“ zpět. Formálně promyšlené, minimalistické, spirituální rodinné drama o věcech mimo tenhle svět i uvnitř nás. Film, který je precizní, obřadný, zároveň intimní a intuitivní. Na jedné straně vysoce osobní, na druhé sdílný v rovině emočních výbojů mezi matkou a synem jako svědků možné smrti, v momentě mizejícího času a odcházení, po kterém vždy něco dalšího přichází. Záleží, jakými dveřmi člověk nakonec projde. Jeden z nejlepších filmů letošní soutěže. Premiéra v českých kinech 31. 3. 2022.
Nenaplněná očekávání: Letos se podařilo kolem českých filmů – v karlovarském programu i mimo něj – vytvořit pocit blížící se výjimečné události. Něčeho nečekaného už už nadosah. Že se z nabídky vyloupne dílo, které ukáže, že se v českém filmu otáčí vítr a nastupují na scénu noví inspirativní tvůrci s originálním viděním. A ti zavedení třeba posunou svoji tvorbu na další úroveň. Zatím očekávání více naplňují debutanti – výborná Okupace Michala Nohejla a nekompromisní Zrcadla ve tmě Šimona Holého (premiéra v kinech 30. 9. 2021). Naopak zkušenější Olmo Omerzu s Atlasem ptáků (premiéra v kinech 2. 9. 2021) – navzdory chytlavému názvu a obsazení přesvědčivého Miroslava Donutila – obrazně naráží do prosklené zábrany. Příběh o stárnoucím patriarchovi a emoční destrukci, kterou kolem sebe páchá, se nepřesvědčivě rozlétá do mnoha směrů . a ptačí antický chór, který má lidskému pinožení dodat perspektivu, spíš působí jako z katalogu výstředních artových motivů než jako s dějem propojený zásadní komentář.
Kamil Fila, jestevetsikritik.cz:
Na cestě (r. Panah Panahi, Írán 2021) Nezbedný malý synek, postarší otec se zasádrovanou nohou, přísná ustaraná matka a starší uťápnutý syn chystající se k emigraci jedou v půjčeném autě k hranici za neznámými převaděči. Íránský zázrak, kde pod kapotou rodinné situační komedie burácí velmi palčivé drama o rodinném loučení a rozkolu. Neskutečně dobře zahrané a zinscenované, na malé ploše, a přitom dlouhé trase vyprahlou krajinou.
Quo vadis, Aida? (r. Jasmila Zbanić, Bosna a Hercegovina-Rakousko-Rumunsko-Nizozemsko, 2020) Překladatelka pro OSN se v době etnických čistek ve Srebrenici pokouší ochránit svou rodinu. Sofiinu volbu za ni však učiní někdo jiný. Bez explicitního zobrazení násilí, ale napínavé, drásavé a vysilující; film v ustavičném poklusu a nejistotě. O selhání Západu, bodrém balkánském machismu a ženském údělu všechno přežít.
Olga (r. Elie Grappe, Švýcarsko-Ukrajina-Francie, 2021) Náctiletá ukrajinská gymnastka na soustředění ve Švýcarsku váhá, jestli se vrátit domu, kde probíhá revoluce na Majdanu a její matka novinářka je v centru dění. Vynikající sportovní drama, jež fyzicky skutečně bolí, a velmi dobré politické drama vypovídající o zmatku v duši. Totální autentičnost daná přepečlivými rešeršemi a využitím nehereček. Na režijního debutanta nevídaný výkon. Koupeno do české distribuce.
Drajv Maj Kár (r. Ryusuke Hamaguchi, Japonsko, 2021) Asijská polyglotická divadelní zkouška ruské klasiky Strýček Vána podle knihy Haruki Murakamiho hraná s absolutní odosobněností. Cílená bezvýraznost stojí v kontrastu k bohatosti osudů a idejí ve hře i ve vztazích mezi herci a režisérem, jemuž je odebrána možnost řídit vlastní auto a musí vzít zavděk mladou řidičkou.
Putney Swope (r. Robert Downey Sr., USA 1969) Zapomenutá černobílá klasika Roberta Downeyho sr. ze 60. let, naprostá žánrová a formální anarchie. Satira na reklamní průmysl, kdy se v reklamní agentuře omylem stane šéfem černoch a začne se chovat hůře než běloši – výsměch všemu a na všechny strany. South Park by se mohl učit. Báječně bláznivá kamera, střih a soundtrack.
Ali a Ava (r. Clio Barnard, Velká Británie, 2021) Korpulentní irská učitelka a vyhublý pakistánský všeuměl se nepravděpodobně dávají dohromady. Něco mezi sociálním dramatem a romantickou komedií, kde se na sebe hrdinové z různých kultur musí vyladit přes odlišné hudební žánry, doslova se naučit poslouchat druhého a něco jiného.
Zažil jsem poměrně hodně zklamání: Atlas ptáků - Ředitel firmy dostává infarkt a rozjíždí se rodinný boj o nástupnictví. Velký krok pro Miroslava Donutila, ale malý pro lidstvo. Banální story o internetovém podvodu špikovaná rádoby sofistikovanými efekty. Film tvářící se, že má tajemství, ale diváci jsou v něm o několik kroků napřed. Zpráva o záchraně mrtvého - 90 minut opakování manter matky a syna v nemocnici u lůžka otce v kómatu. Václav Kadrnka v pokusu o čistý, bressonovsky absolutně nedivadelní a neliterární film narazil na svůj strop. Nakonec je to neživotný koncept, který je zcela mimo dnešní proud slow cinema reprezentovaný jmény jako Tsai Ming-liang nebo Apichatpong Weerasethakul, kteří ve Varech taky měli své filmy. Benedetta (r. Paul Verhoeven, Francie-Nizozemsko, 2020) - Lesbická exploatace s jeptiškami v klášteře v 17. století za doby moru. Starému pardálovi a milovanému prasákovi Paulu Verhoevenovi už trochu ujíždí vlak. Pořád je to potměšilá hra se žánry a očekáváním, kdo je větší svině, ale zároveň spíš televizní inscenace než atmosférický film. Trochu podobný sešup jako u Formana a Goyových přízraků. Všechno nejlepší, Chiaro! (r. Jonas Carpignano, Itálie-Francie, 2021) - Jak se žije nevinným a nevědoucím dětem italských mafiánů. Po skvělém debutu Ciambra o romských dětech přichází nenápaditě snímaný a „udetailovaný“ film, jehož atmosféra neprobublá nikdy k životnosti, pouze párkrát k hypnotičnosti.
A nakonec: Film, který by měl vidět každý na velkém plátně – Zoufalství a naděje (2017) od Paula Schradera s Ethanem Hawkem v roli kněze, který si píše deník a prochází krizí víry. Nejvíc relevantní drama o zásadních otázkách, které si musí pokládat každý, kdo žije v současném světě. Film vlastně o všem, přitom ukázněně minimalistický.
Kamila Dolotina, Cinepur/festivalová dramaturgyně:
Patchwork (r. Petros Charalambous, Kypr-Izrael-Slovinsko, 2021) Není snadné si přiznat, že mateřství je zásadním rozštěpením identity. Není to téma, o němž by se veřejně mluvilo, přestože ho každý den bolestně prožívají miliony žen. Můžete bezmezně milovat své děti a přesto cítit, že život po jejich boku vás nenaplňuje tak, jak společnost očekává.
Konference (r. Ivan Tverdovskij, Rusko-Estonsko-Velká Británie, 2020) Rafinovaně vystavěné psychologické drama se vrací k teroristickému útoku v divadle na Dubrovce (2002) jako jedné z nejtěžších ran novodobé ruské historie. Tverdovskij tragické události nezvěčňuje jako spektakulárně vděčnou akci, ale jako konceptuální zamyšlení nad podstatou strachu a zapomnění stravujících jeho národ.
Čtvrtá brightonská ulice (r. Levan Koguašvili, Gruzie-Rusko-Bulharsko-USA-Monako, 2021) V příběhu otce, který přilétá do vzdáleného Brooklynu zachránit syna-gamblera, vyvstává rodičovská láska jako bezvýhradná oběť zbavená patosu i lepkavého sentimentu, jako danost nezbytná pro přežití civilizace, jako cit, který je stejně samozřejmý jako obdivuhodný. Film o tom, že nový život nezačíná změnou bydliště, protože vlast a geny jsou člověku dány jednou a pro vždycky. Brighton Beach jako rudiment SSSR, kde sovětské národy přežívají ve vší své pitoresknosti, kterou se naštěstí nepodařilo vykořenit.
Drajv maj kar (r. Ryusuke Hamaguchi, Japonsko, 2021) Anton Pavlovič Čechov po Japonsku, text Strýčka Váni jako katalyzátor osobních zklamání a selhání, tužeb a snů v připravované inscenaci divadelního dramaturga, jenž se těžce vyrovnává se ztrátou manželky a nabytím nevyžádané řidičky. Film, který sílu Čechovova textu zpřítomňuje tak intenzivně, až se s každým svým trápením cítíme jako některý z hrdinů děl ruského klasika. Tři ceny z Cannes mluví samy za sebe.
Babij Jar. Kontext (r. Sergej Loznica, Nizozemsko-Ukrajina, 2021) Film jako stroj času. Pomocí dokonale zrestaurovaných archivních materiálů nás Loznica přenáší o 80 let zpátky a prezentuje válečnou každodennost zbavenou inscenace i propagandy. Ukazuje přirozenost lidské povahy, která vždycky znovu nenávidí to, co se odlišuje, a je schopna páchat smrtelné hříchy, když jí dáte sebemenší záminku. Dokument, který banalitu zla odhaluje na naprosto bazální úrovni i v tom ohledu, že lidé slepě naslouchají příkazům a nechávají se likvidovat nepoměrně menším počtem vládnoucích „elit“ - a přitom by se stačilo vzbouřit.
Vít Schmarc, kritik pořadu Čelisti, umělecký ředitel společnosti Artcam:
Dny (r. Tsai Ming-Liang, Tchaj-wan 2020) Je ohromující si po všech snaživých pokusech o vyprázdněnou naraci připomenout, jak vypadá film, který vás zcela obklopí a přenese na vás i to nejjemnější zachvění vodní hladiny. Zažil jsem ve Varech pár nepříjemných masáží zadku, ale ta, kterou ve filmu dostává režisérův dvorní pokusný králík, herec Lee Kang-sheng, byla naprosto nádherným existenciálním wellnessem.
Na cestě (r. Panah Panahi, Írán, 2021) Kolik svobody se vejde do kabiny Mitsubishi, kolik blízkosti se schová v distanci… Panah Panahi v mnohém navazuje na politickými podmínkami svázanou tvorbu svého otce Džafara, ale přidává velmi osobitý cit pro komediální timing, svérázné charaktery a tragiku zprostředkovanou jen eliptickými náznaky. Tahle pouť veselé rodiny na hranice (možností) byla jednoznačný heartbreaker festivalu.
Quo Vadis, Aida? (r. Jasmila Zbanić, Bosna a Hercegovina-Rakousko-Rumunsko-Nizozemsko, 2020) Den, kdy si svět zakryl oči. Traumatická událost vyprávěná s pietou bez explicitnosti, přesto se zdrcující detailností. Pozorovat hrdinku, které se pod rukama nezadržitelně hroutí svět, a kolektiv, který nemotorně statuje v brutální inscenaci Radka Mladiće, je drastický a potřebný zážitek. Někdo může vyčítat jednostrannost, ale genocida žádnou „druhou stranu“ nemá.
Zklamáním festivalu pro mě byla jednoznačně česká a slovenská stopa. Po estetickém souznění s Křižáčkem pro mě byl krasodušný nemocniční recitál Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého neinspirujícím utrpením. Miro Remo měl šanci natočit psychologicky i společensky relevantní dokument o kořenech frustrace, ale v Lásce pod kapotou vznikl repetitivní mix autokrosu, čím dál tím otravnějších lidových hlášek a jalové pointy, které totálně schází kontext. A v neposlední řadě mě zklamal Olmo Omerzu a Atlas ptáků. Banální phishingová story o milionářské rodince opatřená ptačím chórem je sice umně zrežírovaná, ale ve vyznění jalová. Českou verzi Succession opravdu nečekejte. Osobní hořkou mezinárodní tečku obstarala Benedetta. Paulu Verhoevenovi se vůbec poprvé výrazně třese režijní ruka a podvratnost jeho filmu je tak okatá, až nefunguje.
Ondřej Pavlík, Cinepur:
Co spatříme, když pohlédneme na nebe? (r. Alexandre Koberidze, Německo-Gruzie, 2021) Nová zkušenost z filmu. Magicky pohádková romance, která ale neustále odskakuje k mistrovství světa ve fotbale, jeho psím divákům a kouzelným exteriérům gruzínského městečka Kutaisi. Múzický, přitom zábavně sebeironický film ukazuje, jak lze na pozadí environmentální krize vyprávět příběhy o lidech, ale zdaleka nejen o nich.
Drajv maj kár (r. Rjúsuke Hamaguči, Japonsko 2021) Famózní film, jehož přednosti a vrstvy se těžko vysvětlují několika větami. Je v tom Murakami, Čechov, další vnořené příběhy a několik fascinujících postav, jejichž perspektivy nikdy nejsou nepodstatné, a přitom to všechno tak neskutečně lehce drží pohromadě. Film, který je hluboký, labyrintický, hravý a zároveň cool. Nacvičování divadelní inscenace nebylo nikdy tak poutavé.
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul, Kolumbie-Thajsko-Francie-Německo, 2021) Thajský režisér na svém kolumbijském výletě neztratil nic ze svého kouzla, uhrančivosti a autorské kuráže. V jiných rukou to mohl být obyčejný sonický horor se somnambulní Tildou Swinton. Weerasethakul ale Memorii pojal jako komplexní trip od studiového mixážního pultu až ke zvukovým archeologickým nálezům. Neberte Xanax, ztratíte empatii.
Pan učitel Bachmann a jeho třída (r. Maria Speth, Německo, 2021) Víc než tři a půl hodiny s žáky multikulturní německé základy a jejich nonkonformním učitelem? Nejlepší dopoledne ve Varech. Zapamatujete si jména všech dětí, jejich problémy, výrazy a nadání. Škola, kde se žáci učí být sami sebou, naslouchat si, pomáhat a být dobrými lidmi. Humanistický majstrštyk.
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka, Česká republika, 2021) Kadrnkův film patřil mezi vrcholy letošní karlovarské hlavní soutěže. Strohý, věcný a možná staromilsky obřadný, ale promyšlený od A do Z. Po mírně nevyrovnaném Křižáčkovi režisér precizně přejal transcendentální styl, zachytil jím osobní zkušenost a otevřel dveře do nadpozemské dimenze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].