0:00
0:00
Kultura12. 4. 202315 minut

Seriál Volha: Je dobré ukázat, že v normalizaci se nežil jen zápas dobra se zlem

Anketa: Víme si rady s normalizací? A jak by ji měly zobrazovat filmy a seriály?

Autor: Černá Pavla

Nový seriál České televize Volha zasazený do období normalizace vzbudil silné reakce. Na příběhu oportunisty Standy Pekárka, který vozí kulturní elitu v Československé televizi, ukazuje totiž dobu, kterou si nemalá část populace na vlastní kůži pamatuje a která formovala to, jací jsme teď. Pětidílný seriál podle knihy Karla Hynie je dalším pokusem tuzemských tvůrců ukázat poslední dvě dekády komunistického režimu považované za temnou a stále neujasněnou kapitolu československých dějin. Jde na to přes amorálního hrdinu v  amorálním světě, který neřeší žádné dilema: jeho největší a jedinou starostí je mít se dobře. Pravidla ale nakonec obchází a systém využívají všichni. Obvyklé vykreslení dobra a zla tu neplatí; je to dobře, nebo špatně? Jak by se mělo o normalizaci vyprávět? A co má být vůbec smyslem takových pop-kulturních obrazů? Na tyto a další otázky odpovídají historička Veronika Pehe, novinář a publicista Michal Groman, historik Michal Stehlík a publicista Vít Schmarc.

 

↓ INZERCE

Jak hodnotíte první díl seriálu Volha?

Vít Schmarc (VS): Radostně. Už dlouho jsem se u českého seriálu tak nebavil pokleslostí, která je výjimečně součástí designu, a ne jeho vedlejší nezáměrný produkt. Je to vulgární, jurodivé, neurvalé a v něčem nekomfortní. Trochu nepravděpodobná srážka Pout a Černých baronů poučená z krizového vývoje.

Veronika Pehe (VP): Volha vyobrazuje normalizaci podle jednoho ve veřejné sféře s ní nejsilněji asociovaných mýtů, tedy jako období morálního rozkladu. Vytváří morální krajinu naprosté deziluze, kdy systém, ve kterém postavy žijí, nemá žádnou legitimitu, a každý se jen snaží urvat nějaký osobní zisk či potěšení. Na rozdíl od dřívějších obrazů mi přijde poměrně zajímavé, že tu nikdo není sympatický. Nevidíme zde jasné dělení na hrdiny a padouchy, které bylo výrazným prvkem filmů jako Ve stínu, Hořící keř či Fair Play a objevovalo se v méně vyhrocených konturách, ale přece jen i v dřívějších komediích typu Pelíšky či Občanský průkaz, kde se hrdinové vždy proti režimu vymezují a komunisté jsou zlí, případně přihlouplí. Ve Volze jsou ale všechny postavy v něčem odporné – i produkční, kameraman a režisérka z ČST sice deklarují, že nebyli nikdy ve straně, ale to z nich nečiní zvlášť sympatické či morální charaktery. A stejně jako ostatní se podílí na různém obcházení pravidel a těžení ze systému. V tomto kontextu všeobecně pokřivených charakterů působí karikaturně zejména postava „uvědomělého“ redaktora, který má svou angažovanost (asi?) myslet vážně.

 Michal Stehlík (MS): Postavit negativního hrdinu do centra a odvíjet od něho dějiny instituce Československé televize je poměrně zajímavá volba. Pozitivní je, že to není mramorizace osudů ani dichotomie StB versus perzekuce disentu. Na jednu stranu je to seriál plný paruk a retro dekorací, na druhou plný negativních přístupů a reakcí postav. Prospěchářství. V prvním díle pro mě bylo také naprostým šokem, jak expresivně bylo pojaté velké téma potratových komisí, které se promlčelo i v rodinách. Volha ukázala i dotažení na operační sál. Byla to strašlivá, ne bizarní scéna. Ale jinak je to po první dílu pro mě spíš bizarní obrázek chlast-sexualita-promiskuita. Neodklopili jsme ještě pokličku, abychom se podívali přesněji na osobní strategie člověka, který není tak či onak elita. Který funguje instinktivně, pudově, fotbalem, pivem. Kde je jeho hranice vyjednávání a cenzury.

Martin Groman (MG): Viděl jsem právě než první díl, takže na hodnocení si netroufám. O to víc mne zaskočila rychlost hodnocení, které se rozbujelo v toxickém a hektickém prostředí sociálních sítí. Ty názory šly ven hrozně rychle a byly nekompromisní. Od „je to to nejlepší, co tu o normalizaci máme“ až po klasické „takhle to nebylo, já to pamatuju jinak“. Bude muset přijít hodnocení střízlivější, jinak se to zase rozštěpí na boj jedné paměti proti jiné paměti a nehneme se. Ale střízlivost vyžaduje také otevřenost myšlení. 

Jaké jsou nejběžnější či nejvíce zavedené představy nebo mýty o normalizaci ve veřejném diskurzu?

MG: Zásadně se tu podle mne střetávají dlouhodobě dvě pojetí normalizace. Souboj zlý režim a jeho komičtí nebo vypočítaví představitelé všech úrovní na jedné straně a oběti či odpůrci na straně druhé. V zásadě dobro versus zlo. A druhé pojetí jakéhosi klubka, kde většina není ani padouch ani hrdina, ale ona tzv. šedá zóna, která hledá různé životní, profesní, politické, etické a všemožné další strategie, jak žít. Nikoli přežít, protože přežití předpokládá, že se něco přežije, a pak to už zase půjde dobře. Ale to je právě podle mne nepochopení normalizace: její zdánlivá nehybnost budila ve své době zdání, že to je trvalé. A to z onoho veřejného diskurzu poněkud vymizelo. Ale tehdy to byla součást hry. 

VS: Nedokážu se v té schizofrenii příliš zorientovat. Na jednu stranu tu máme rozšířené přesvědčení o prolhanosti, falešnosti systému. Zároveň ale jeho vlastní druhojakostní fantazie stále tvoří pevnou součást programového schématu televize. Nejspíš se to dá vnímat tak, že zatímco politický systém je obecně vnímám jako zkažený a nemorální, je tu i jakási normalizační lidová idyla ryzího češství, které máme rádi dodnes. To se táhne od vzývání Vesničky mé střediskové až po fetišizaci Chalupářů. Takže jo, politicky to byla poněkud s*ačka, ale my Češi na ně uměli vyzrát a udělat si svou pohodu s pivečkem ze sedmého schodu a vesnickými šprťouchlaty. Pomáhá nám to vést demarkační linii mezi dobrem a zlem a vnímat sami sebe jako statisty v politickém divadle řízeném stranou.

VP: Bavíme-li se o mýtech, které lidé o normalizaci sdílejí, jsou tři hlavní: bezčasí, doba pokřivené morálky a nenáročná pracovní morálka – takové to, že se dá v pracovní době zařídit hodně soukromých věcí. Ale tohle je spíš nějaký mediální obraz, který nemusí nutně souviset s tím, co si myslí různé skupiny lidí.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články