Rovnostářská dynamika na nudapláži ve Veletržáku

V úterý začalo ve Veletržním paláci pětičlenné finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a já bych pro vás měl svůj tip na vítěze: Alžbětu Bačíkovou s jejím čtvrthodinovým videem Setkání. Snímek je rozdělen do dvou místností, ve kterých je ve stejném čase vyprávěn stejný příběh z pohledu dvou lidí, Terezie a Maca. Tedy z pohledu. Protože Terezie nevidí, v první místnosti je nám událost vrcholící jejich společnou jízdou autem předložena tak, jak ji vnímala nevidoucí; čili v temném prostoru pouze slyšíme komentář k tomu, co se během oněch patnácti minut odehrálo. A v druhé místnosti zase v naprostém tichu Terezin neslyšící kamarád Mac do kamery s pomocí znakové řeči a přiložených titulků na plátně popisuje svou verzi téhož setkání. Je to výborná, koncentrovaná a inteligentní práce (nemluvě o precizní formě), která má ambici komentovat i něco jiného než vnitřní pochody umělce, který neví, co sám se sebou. Ale jak už to u Chalupeckého ceny v posledních letech bývá, předpokládám, že vyhraje právě někdo z tohoto ranku. Vzhledem k vystoupení na úterní tiskové konferenci bych si vsadil na Lukáše Hofmanna.

V přízemním prostoru Veletržáku zvaném Korzo sice v době tiskovky ještě neměl k dispozici plánované 3D brýle se záznamem své starší performance a jeho nová akce připravená speciálně pro finále se tam odehraje až 15. prosince, tedy dva dny před vyhlášením vítěze. Měl jsem tedy možnost zhlédnout jen jemu přidělený prostor, který si ohraničil od stropu zavěšenými lešenářskými sítěmi, postavil do něj Braunovu sochu Marnotratný syn z 18. století a na zeď (bojím se, že jde o sádrokarton) přidělal lezecké chyty. Ale vzhledem k tomu, že během výkladu svého vztahu k umění používal slova jako „taktilita“, „aludovat“ a přítomnost Braunova díla osvětlil „svým kurátorským přístupem“, neměla by ho cena minout. Pokud tedy bude opět platit, že nejdůležitějším se v tomto klání stalo souznění s jeho pořadateli, kteří o Hofmannově tvorbě prohlašují: „Pro své situace vytváří kurátorované komunity aktérů a prostředí, uvnitř nichž navozuje soustředěnou atmosféru a rovnostářskou dynamiku. Komunikuje tak škálu nanejvýš současných pocitů: otupělost i potencialitu citu, zklamání i nadějí.“ Tenhle člověk prostě nemůže z finále odejít zklamán. Byť mu tedy na záda dýchá Kateřina Olivová s natočeným záznamem své procházky stálou expozicí Veletržního paláce, který mi dal vzpomenout na dětská léta strávená na nuda pláži na Rujáně.

A nyní k nesoutěžním novinkám na pražské vizuální scéně: pokud jste ještě nebyli ve White Pearl Gallery, máte teď ideální příležitost. Prostor se otevřel předloni a má tu zajímavou vlastnost, že ho v činžáku kousek pod Karlovým náměstím najdete až ve třetím podzemním podlaží, a přesto z něj máte výhled do vnitrobloku – natolik příkře se tu terén svažuje k Vltavě. V galerii aktuálně Martin Salajka prezentuje svůj projekt Zombie Rituals. Zatímco malíř (sledujte jeho Instagram) neustále z města vyráží se svým psem na toulky do romantické přírody, po návratu zpracovává zejména scény z městské džungle, často konkrétně z nočních Vršovic. Jak mi prozradil, v poslední době se hodně díval na horory a taky si chtěl vyzkoušet trochu expresivnější rukopis. Vyšla mu z toho hodně uvolněná a temná podívaná, ideální pro nynější, konečně podzimní dny. Až budete na plátnech zkoumat, z čeho jsou vyrobené ty široce otevřené oči pražských démonů, dejte si na ně raději pozor a držte si od nich odstup; člověk nikdy neví. V příštím Respektu se dočtete o aktuální formě Galerie Václava Špály, která se specializuje na to nejlepší ze současné české malby. Martin Salajka je přesně tím autorem, který by se v ní měl podle mě při své kondici co nejdřív představit v samostatné velké expozici.

Což už má takový Josef Bolf za sebou, ve Špálovce vystavoval loni na jaře. Tehdy měl zrovna období podobné tomu aktuálnímu Salajkově, kdy si rovněž chtěl vyzkoušet rozmáchlou, rychlou, místy až gestickou malbu. Nyní se ale Bolf vrací k tomu, co od něj dobře známe, k jemným drobnokresbám, křehkým jako první zimní led. Ve středu si odbyl další vernisáž v Galerii Petr Novotný hned vedle Veletržního paláce a vlastně to nebyla jen jeho vernisáž. K akci Things Behind the Sun totiž přizval Jakuba Hoška, se kterým od letoška vede ateliér na AVU. Že jde o sehrané duo, to dokazují centrálním obrazem Eyesore, jenž je jejich společným dílem. Pravou část pojal Bolf v duchu svého nynějšího velkého návratu k technice škrábání, kdy se rydlem postupně dostává skrz vrstvy šepsu a zanechává po nástroji nádherně nezahojitelné jizvy v podobě základních obrysů zobrazovaných scén. Také Hošek sáhl po své klasice a v levé části přispěl řezanými plochami jakýchsi rudých mraků, které částečně zakrývají Bolfův postapokalypticky působící výjev se šímovsky tajemným vejcem.

Jsem rád, že se Bolf ke škrábání po skoro dekádě vrátil. Chybělo mi. Na rozdíl od dřívějších, rudě-černých obrazů dělaných stejnou technikou odkazující k dětským hrám s vyškrabávanými voskovkami, nyní využívá mnohem větší škálu barev. Což neznamená, že jsou jeho nová díla veselejší, spíš naopak. Hodně si přitom hraje s hranicí mezi skutečností a snem, se zrcadlovým odrazem, zvířecí symbolikou, maskami, dvojníky a vůbec drobnými detaily, jako je voda vytékající z potrubí, letící husa nebo labuť vyhlížející svou Lédu. Nikdy mě při pohledu na Bolfovy obrazy neomrzí snažit se tuhle jeho významovou hru rozplétat.

Podobnou výzvou může být pohled na díla Ladislava Svobody. V Café Lajka hned naproti AVU mu v suterénu uspořádali výstavu Zvláštní příhoda První obrany. Svoboda maluje kousek odsud v Ateliéru radostné tvorby, který se snaží podporovat „spontánní tvorbu“ lidí s nálepkou „mentální postižení“. Svoboda má Aspergerův syndrom, jenž ho při malování vede k roztříštění zobrazované scény do nepočítaně fragmentů, v něž se výjev rozpadá. Od diváka to chce trochu soustředění, za které je pak oceněn náhlým seskupením rozpadlých výseků do smysluplného tvaru. Asi jako když se po dlouhém a divokém večeru díváte na noční oblohu a do rozostřené mysli vám náhle vstoupí pevné obrysy zářících souhvězdí. Takovým souhvězdím je na Svobodově výstavě i portrét Almy Lily Rayner, letošní absolventky protilehlé AVU, o jejíž diplomce jsem nedávno psal. Letos je jí čtyřiatřicet, čili by měla ještě příští rok šanci na finále Chalupeckého ceny, jež je vymezené věkovým stropem pětatřiceti let. Samozřejmě čistě teoreticky, do rovnostářské dynamiky organizátorů a porotců fakt nevidím a vlastně ani vidět nechci…